Výstava v Židovském muzeu v Praze

V pražské Klausové synagoze, poněkud méně známé než ty ostatní na Starém Městě, si můžeme až do září připravit neobyčejný zážitek – na skok se podívat do Izraele. Jde o mimořádnou příležitost už proto, že nejde o výlet do současnosti. Známý profesionální fotograf Karel Cudlín jezdil do Erecu po dobu tří desítek let a nyní vybral ty nejzajímavější snímky pro výstavu, která dokumentuje, jakými proměnami Svatá země během té doby prošla. Fotograf cestoval po židovském státě se zbraní, kterou měl stále při ruce, nabitou a odjištěnou…, a tou pomyslnou zbraní byl jeho fotoaparát. Věren svým zásadám fotografuje černobíle, což dramatizuje děj zobrazený na velkoplošných fotografiích a zároveň zachycenému okamžiku dodává jakousi historizující patinu a neměnnou platnost. 

Výstava nazvaná shodně s dvoujazyčnou knihou, která k ní byla vydána, BURNING LOVE, což můžeme přeložit jako Planoucí láska, přináší často nečekané okamžiky zachycené ve zlomku sekundy, chvíle, o kterých se nedalo předem odhadnout, zda nastanou a jakým směrem se vyvinou. Vyžadovalo to jen maličkost – být ve zlomku sekundy na tom správném místě a mít fotoaparát u oka. Cudlín není pohodový krajinář, ale dramatik, jeho fotografie vždy vyjadřují nějaký příběh.

Vyskytuje se vždycky tam, kde se něco podstatného děje. Ať už je to doma v Česku, nebo v Rusku, na Ukrajině, anebo třeba – jako teď naposled v květnu – v Arménii. V Izraeli fotografuje bez rozdílu Židy i Araby, muslimy i vyznavače ortodoxního judaismu, beduíny celý život cestující z místa na místo i křesťanské mnichy a řádové sestry, které jdou bez odmluvy tam, kam je jejich církev pošle. Je přítomen při živých demonstracích, stejně jako u Mrtvého moře, pohybuje se vždy v místech, která slibují jistý děj a napětí, jako by sedmým smyslem vytušil, že nastanou klíčové chvíle, kdy se utváří budoucnost dané společnosti.

Spatříme jej při protestních průvodech i při bujarých oslavách židovských svátků, na svých snímcích ale přibližuje i momenty děsu bezprostředně po teroristickém útoku nebo důstojné rituální loučení věřících se zesnulým členem chasidské komunity. Ale výmluvná může být i všední, každodenní situace, která charakterizuje zachycené osoby, jež jsou pro nás něčím zvláštní.

Karel Cudlín přiznává, že i on se vlastně svým putováním po Izraeli učil. Byly to cesty plné poznávání. Když v únoru 1996 spolu s nakladatelem Viktorem Stoilovem poprvé přistál na Ben Gurionově letišti, ještě netušil, co ho čeká. A při dalších cestách po tom relativně malém, ale na dějiny nesmírně bohatém území odkrýval další a další nové tváře Izraele. Jedna tvář je velmi moderní – ale ta další, skrytější, už patří někam do sféry počátků letopočtu. Myslím tím přirozeně židovský letopočet, který sahá mnohem dál než ten pro nás běžný, občanský, a jejž nyní vyjadřuje číslo 5786.

Prohlídkou téměř dvou set fotografií na výstavě, která nese podtitul Izrael objektivem Karla Cudlína, získáme přehled o téhle neobyčejné zemi, projdeme ji odshora až dolů, od Golanských výšin až po poušť Negev a přímořské letovisko Ejlat. Fotograf navštěvoval i území pod arabskou samosprávou a jeho objektiv zachytil leccos, co je pro obě tato území charakteristické. Objektiv je prostě pravdomluvný partner – jakkoli může někdy být pohyb s fotoaparátem v ruce za branou checkpointu docela nebezpečný…

Knihu, ve které najdeme zhruba polovinu všech vystavených snímků, můžeme zakoupit přímo v expozici. Je na ní pozoruhodné i to, že o text – kterého je tu ovšem zanedbatelné množství, obrazová stránka vysoce převažuje – se s Karlem Cudlínem podělil i izraelský novinář a spisovatel Tsur Shezaf, takže text v rozměrné publikaci je česko-anglický, a jako bonus je zde ještě úvodní stránka v hebrejštině. Pečlivou kurátorkou výstavy byla Michaela Sidenberg.

A až výstava v září skončí, ptáte se, kam do světa Karel vyrazí? Samozřejmě do Izraele, už má koupenou letenku…

Cudlín v knize píše, že Izrael je pro něj zvláštní, jedinečná země. „Přes svou geografickou sevřenost je nesmírně rozmanitý a jeho kondenzovaná pestrost mi připadá fenomenální. Člověk zde rychle střídá světy – kulturní, duchovní i politické – aniž by musel překračovat vnější hranice. Před třemi desítkami let jsem se vydal na cestu malou zemí, jež je ztělesněním velkých myšlenek a mnoha nadějí. Dosud tu potkávám nové a objevuji nespatřené – ačkoliv kdo ví, jde-li to všechno vůbec zachytit.“

LUBOR FALTEISEK