Spisovatel Avihai Nizri bydlí s rodinou v České republice, ale píše v hebrejštině, takže se často setkává s dotazy, jestli jsou jeho knihy přeložené do češtiny. Teď se mu konečně splnil sen a vychází mu první dětská kniha v češtině s názvem Kolona, která je dlouhým leporelem, jímž se vine dopravní zácpa.

Konečně si tak i jeho malé dcery mohou přečíst jeho knihu samy, protože umějí číst jen v češtině, a ne v hebrejštině. Naopak jeho izraelští přátelé si mohou připravit otázku, o čem Kolona je, protože tento příběh nemá hebrejské vydání. Báseň přeložila Mariana Senft, přebásnil Radek Malý a vizuální podobu celé Kolony vytvořil ilustrátor Patrik Antczak. Jak Avihai Nizri přišel na nápad napsat o dopravní zácpě, jak vnímá zábavu kolon a jak probíhala spolupráce s Patrikem Antczakem? To si přečtěte v rozhovoru s oběma tvůrci.

Vaše kniha s českým názvem Kolona proměňuje obyčejnou dopravní zácpu v poetické dobrodružství. Jak jste přišel na nápad napsat báseň právě o dopravní zácpě, byl za tím konkrétní zážitek?

A. N: Ten nápad mě vlastně napadl náhodou, když jsem byl s Patrikem na cestě z Tel Avivu do Jeruzaléma. Byli jsme pozváni do Izraele na workshop a někdo nás tam vezl autem. Cestou jsme uvízli v obrovské dopravní zácpě a já seděl vzadu. Je to zvláštní pocit být dospělý muž – který obvykle řídí – a sedět na zadním sedadle, zatímco „dospělí“ vpředu si povídají. V tu chvíli jsem se znovu stal znuděným dítětem vzadu a začal jsem přemýšlet, jak tu nepříjemnou situaci proměnit v něco zábavného. Myslím, že nakonec všechno, co píšu, je pokus napravit věci na světě, které mi připadají nepříjemné.

Kolona je pro mnoho lidí symbolem frustrace a spěchu. Jak vy osobně vnímáte čekání? Umíte si ho užít, nebo jste se to musel naučit?

A. N: Myslím, že nuda se stala největším strachem každého z nás. Všichni neustále hledají něco, co by je zabavilo, a já jsem chtěl vzít tu nejnudnější situaci na světě a udělat ji zajímavou. K psaní této knihy jsem přistupoval jako k velké výzvě. Připadal jsem si jako matematik stojící před obrovskou tabulí plnou čísel a písmen, jen moje tabule byla z asfaltu a písmena tvořila auta. Další věc, která mě na dopravních zácpách vždy fascinovala, je vědomí, že uvnitř všech těch barevných kovových krabic na kolech kolem mě sedí skuteční lidé. Jsou nás tam tuny lidí na jednom místě ve stejnou chvíli a každý z nás má úplně jiný příběh.

P.A.: Když jsem byl malý, bral jsem si s sebou na jízdu autem spousty hraček a zábavy, takže jsem cestu ani nevnímal a utekla mi poměrně rychle (alespoň si to myslím). A když už mě nebavily hračky, tak jsem si hrál s okolím. Počítal věci, domy a zvířata po cestě. Sledoval, jak rytmicky se pohybuje kabel na vedení vysokého napětí, nebo si právě vymýšlel příběhy a přemýšlel nad tím, kam mají řidiči namířeno.

Kniha nyní vychází i v češtině. Jaký je to pro vás pocit, že si váš příběh mohou číst i děti a rodiče v Česku?

A. N: Mám dvě dcery, které jsou právě ve věku, kdy se naučily číst. Protože žijeme v České republice, čtou česky a nečtou hebrejsky, takže to bude poprvé, kdy si budou moci jednu z mých knih přečíst samy. Kniha má dorazit dnes odpoledne (teď je ráno) a za pár hodin se mi splní jeden sen. Je dost zvláštní být jen pár hodin od splnění snu a vědět, že ten sen závisí na pošťákovi. Protože tady žiju a cítím silné spojení s českými lidmi – upřímně si myslím, že jste vyvolený národ – je to také jazyk, do kterého si přeji být překládán nejvíc. Je to jako být místní umělec, který prorazí v Americe, ale nakonec je pro něj nejdůležitější, co si o něm myslí lidi z jeho čtvrti.

Jak na vás působí vizuální podoba příběhu? Měl jste možnost probrat vaši představu s ilustrátorem Patrikem Antczakem?

A. N: Kniha Kolona (Pek) je druhou knihou, kterou jsem s Patrikem vytvořil. Před několika lety jsem v baru v Tel Avivu potkal českého designéra. Řekl jsem mu, že hledám ilustrátora a že si myslím, že Češi jsou nejlepší designéři a ilustrátoři, jaké jsem kdy viděl. Shodou okolností pracoval s Patrikem ve studiu v Praze a ukázal mi jeho práci. Řekl jsem si „Wow“, ale nechtěl jsem si vybrat prvního ilustrátora, kterého uvidím, takže jsem si prohlédl dalších osmdesát, než jsem se k Patrikovi vrátil. Pracujeme společně; je pro mě důležité být zapojený i do vizuálních detailů, alespoň tím, že přispívám nápady. I když mohou být tvůrčí procesy kvůli individuálním představám složité, s Patrikem se nám podařilo stát se přáteli i mimo knihy.

Patriku, jaké je ilustrovat vlastní knihu ve srovnání s ilustrováním příběhů jiných autorů? Co preferujete?

P. A.: Je to daleko horší! Protože jste si v ten moment úplně vším. Ilustrátorem, grafickým designérem a pokud je tam i nějaký krátký text, tak i korekturu musíte řešit sám. Následuje propagace, logistika a to vše vyžaduje spoustu soustředění a času. No a občas se objeví nějaká chyba, kterou zjistíte klasicky až v tisku. To pak můžete být naštvaní leda sami na sebe, ale je potřeba se z ní nějak poučit, vybruslit ze situace a udělat z té chyby záměr, nebo dokonce přednost.

Ve vašich ilustracích se mísí kresba tužkou i digitální postprodukce. Jak přesně vypadá váš pracovní proces a proč vám tahle kombinace vyhovuje?

P. A.:  Ke každému projektu se snažím pokud možno přistoupit trochu jinak. Někdy je to ku prospěchu a někdy se pak trochu proklínám, proč jsem zvolil pro tuhle knihu zrovna takovou cestu. Ve výsledku jsem ale nakonec rád, protože se člověk vždy něčemu novému naučí a při experimentu vznikne i spousta dalších nápadů pro další projekty.

Co vás baví na dětské literatuře a na psaní pro malé čtenáře?

A. N: Neměl jsem šťastné dětství a většina mých dobrých zážitků nepřicházela z reality, ale z knih. Pamatuji si autory, kteří mi hodili záchranné lano, a mám pocit, že psaním pro děti splácím svůj dluh společnosti. Autoři byli ti dospělí, kteří tu pro mě byli víc než moji vlastní rodiče. Možná právě proto, že jsem vlastně dětství pořádně neměl, trvám na tom, že budu alespoň část času dál dítětem a budu si udržovat představivost při životě. „Někdy to možná trochu přeháním – nevím, kolika rodičům jejich vlastní děti říkají: ‚Už si přestaň hrát.‘“

PTALA SE RADKA NOVOTNÍKOVÁ
FOTO Nakladatelství Meander
Rozhovor vznikl pro blog a newsletter nakladatelství
Meander. Děkujeme za možnost jeho zveřejnění.

Avihai Nizri, Kolona
Leporelo Kolona ukazuje, že se i zdánlivě nezajímavý okamžik může proměnit v dobrodružství, když trochu změníme úhel pohledu. V uspěchaném světě, kde se všichni ženou pořád dál a rychleji, tato kniha vybízí: zpomalte, na chvíli se zastavte a rozhlédněte se kolem sebe. Nezapomeňte, kam jdete… ale hlavně si tu kolonu užijte. Knihu ilustroval Patrik Antzcak, přeložil Radek Malý. Nakladatel: Meander