Přední izraelský grafik Otte Wallish se narodil v židovské, německy mluvící rodině ve Znojmě 25. dubna roku 1906. V úředních dokumentech byl před svou emigrací do mandátní Palestiny vedený jako Otto Wallisch, jméno i příjmení si podle místních zvyklostí lehce upravil až po svém příjezdu do země Izrael.
Jeho otec, Josef Wallisch (1869–1919) původně pocházel z vinařské vesnice Šafov, která se nachází několik málo kilometrů od Znojma. Matka Helene Stern se narodila v dolnorakouském městě Stockerau, jež leží asi 25 kilometrů na severozápad od Vídně. Svatbu měli na rabinátu ve Vídni 10. dubna roku 1904. Jako první se jim ve Znojmě narodila dcera Irma. Pravděpodobně ona i Otto přišli na svět v malém nuzném bytě na Jungnichdgasse 3 (dnes Pontassievská 312). Ten byl součástí zadního traktu dominikánského kláštera, který byl volně pronajímán. Rodiče se po Znojmě často stěhovali, podle přihlašovacích lístků vystřídali několik bytů. V roce 1919 zemřel Ottův otec, který ve městě vlastnil obchod s látkami a galanterním zbožím. Rodina však nezůstala bez finančních prostředků, ve 20. letech naopak patřila k majetnější vrstvě obyvatel Znojma – vydržovali si dokonce křesťanskou služku.
Výtvarný talent Otto Wallische se projevil už v dětství. Z léta roku 1917 se zachovaly kresebné skici tužkou, které jednoznačně prozrazují jeho nadání. Vedle krajin, pohledů do interiérů, studií lidských postav i zvířat si do skicáku nakreslil třeba habsburský hrad ve Švýcarsku nebo vojáky v zákopech první světové války. Zajímavé je vzhledem k jeho pozdější práci grafika sledovat, jak už jako jedenáctiletý hoch doplnil kresby popiskami a snažil se napodobit tiskací písmo včetně gotického fontu.
Po úspěšném dokončení studia na německém gymnáziu ve Znojmě odešel do Vídně, kde navštěvoval Akademii výtvarných umění. Studium ho však moc nezaujalo, plně se naopak zapojil do života místní židovské mládeže. Oslovilo ho především sionistické hnutí Blau-Weiss, s nímž začal úzce spolupracovat. Akademii nedokončil a nastoupil do československé armády. Po absolvování vojny začal v Praze pracovat jako úředník a zároveň navrhoval letáky a brožurky sloužící k propagaci hnutí. V tuto dobu si ho také všimlo vedení Židovského národního fondu v Berlíně, které mu navrhlo, aby se do Berlína natrvalo přestěhoval. Ve městě nějaký čas pracoval, ale nabídku nakonec odmítl a začátkem 30. let si v Praze otevřel vlastní grafické studio a s fondem dál spolupracoval.
V roce 1929 vydal svou první autorskou knížku nazvanou ABC. Ein Bilderbuch, kterou tvoří 20 černobílých grafik s krátkými německými texty. Šlo o inteligentní a zároveň humornou propagaci aktivit Židovského národního fondu, například vybírání peněz do plechových kasiček nebo vykupování a obhospodařování zemědělské půdy v tehdejší Palestině.
Ve 30. letech Wallisch pokračoval ve svých sionisticky angažovaných grafických návrzích. V roce 1930 graficky připravil brožuru s názvem Die Ballade vom Leutnant Trumpeldor, která oslavovala sionistického hrdinu Trumpeldora. Dále navrhl plakát s portrétem ruského sionisty a předsedy Židovského národního fondu v mandátní Palestině Menachema Usiškina, jenž vybízel k zakoupení půdy pro novou osadu nesoucí jeho jméno. V roce 1931 vytvořil pro fond německou brožuru Erez Israel in Zahlen s textem Joshua Zimana a plakát propagující jubilejní výstavu nazvanou 30 Jahre Arbeit für und in Palästina, která se uskutečnila v sídle Beth Haam v Dlouhé ulici v Praze v prosinci téhož roku. Na červeném podkladu tohoto plakátu dominuje černobílá fotografie kibucu Nahalal pořízená z letadla. Vizuálně přesvědčivý je taktéž Wallischův plakát s velkým hebrejsky psaným nápisem Mif’al bicaron, který zobrazuje postavu mladého chalucnika čili pionýra. Ten v jedné ruce drží hrábě a kosu, v druhé naopak svírá pušku, aby mohl bránit židovské osídlení v Palestině. Dole pod převážně červeno-bílo-modrým výjevem je německy napsáno: Verteidigung (obrana) – Sicherheit (bezpečnost) – Aufbau (budování). Nápis ještě doprovázejí hebrejské verše z Nehemjáše 4:17, jež obrazovému sdělení dodávají historickou aktuálnost: „Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen i nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň.“
Wallisch spolupracoval s různými sportovními židovskými kluby, ve kterých se intenzivně propagovala myšlenka sionismu. V zimě roku 1931 navrhl pro klub Bar Kochba pozvánku na reprezentační bál. Ve stejné době vytvořil také obálku a graficky připravil reklamní brožuru Institutu gymnastiky Helly Weissensteinové, kterou si později vzal za manželku. Jednoduchá obálka s černobílou fotografií gymnastky v letu se vyznačuje až puristickou čistotou a prozrazuje vliv tehdejší výtvarné avantgardy.
Vytvořil rovněž plakáty pro sportovní židovské hry Makabi, které se konaly na mezinárodní úrovni po vzoru těch olympijských. Zachoval se například plakát makabiády uskutečněné v létě roku 1933 v tehdy rumunském městě Černovice. Hlavní dominantu výjevu tvoří vedle hebrejského nápisu dvě stylizované postavy cvičenců. Téměř totožné figury nalezneme také na měděných plaketách, které Wallisch navrhl pro hry Makabi uspořádané v létě roku 1933 v Praze a roku 1937 v Bratislavě.
Ve své agentuře také navrhoval nejrůznější komerční reklamy a propagační materiály, jako byly například reklamní plakáty cigaret Abadie nebo plakát pro firmu Auto Praga. Pravděpodobně nejvíc ho však oslovovaly zakázky, které měly co do činění s židovskými spolky, sionismem a mandátní Palestinou. Například v roce 1934 graficky připravil reklamní brožuru cestovní kanceláře Hatajar, která nabízela cesty do země Izrael. Na přebalu zákazníky lákal stylizovaný pohled na arabské město s mořem a lodí, na zadní straně pak zjednodušená mapa mandátní Palestiny.
Dochovaly se taktéž filmové plakáty českých i německých filmů, které Wallisch navrhoval. Jako příklad uveďme plakát k snímku 1000 za jednu noc režiséra Jaroslava Sváry z roku 1932 nebo propagační plakát k filmu Dobrý tramp Bernášek režiséra Karla Lamače z roku 1933, jenž měl alternativní název Sedmý den Bůh odpočíval.
Přinejmenším od roku 1930 Wallisch intenzivně vnímal nebezpečí rostoucího nacismu. Důkazem může být koláž z léta tohoto roku v jeho kresleném deníku, kde vedle fotografií navštívených míst nakreslil průvod mužů v hnědých uniformách a červenou páskou s hákovým křížem na pažích. Jeden z mužů navíc drží veliký prapor s tímto znakem. V roce 1932 pak připravil sérii devíti inkoustových kreseb ironicky nazvaných Mišloach manot po Purimu, která odkazuje k tradici dávání a přijímání dárků v průběhu židovského svátku Purim. Se značnou nadsázkou na těchto kresbách představil „dárečky“, jež přinesla nedávná doba. Ukázal jak hajlujícího Hitlera, tak obrazně popsal, jaká byla tehdejší situace Židů v jednotlivých zemích. Československo explicitně nezmínil, přesto kresba zobrazující prokurátora věřícího v dětskou povídačku o rituální vraždě, jak objasňuje německý popisek, mohla být aluzí na Hilsnerovu aféru z konce 19. století.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu roku 1933 se tlak na Židy pomalu stupňoval a mnoho československých Židů, kteří ještě nebyli přímo ohroženi, začalo přemýšlet o emigraci. Otto Wallisch se pro odchod do mandátní Palestiny definitivně rozhodl až v říjnu roku 1934. Předtím si ještě v září ve smíchovské synagoze vzal za manželku svou dlouholetou přítelkyni Helenu Weissensteinovou. Ta za ním připlula do mandátní Palestiny o pár měsíců později v lednu roku 1935. Cestovala společně se svým bratrem Rudolfem Weissensteinem (1910–1992), který se stal uznávaným izraelským fotografem a s Wallischem úzce spolupracoval.
V roce 1936 si Otte Wallish, nyní psáno s anglickou transliterací, otevřel s Ernstem Mechnerem (1895–1956) grafické studio v umělecké čtvrti Nahalat Binjamin v Tel Avivu. Z počátku se věnoval novinové ilustraci a komerčním reklamám. Pokračoval rovněž s prací pro Židovský národní fond a další židovské či sionistické organizace. Navrhoval pro ně pohlednice, letáky, plakáty, brožury, titulní stránky knih, ale také vymýšlel loga a jako architekt a designér připravoval výstavy, které se často pyšnily trojrozměrnými modely či velkoformátovými fotografiemi. Spolu s Franzem Krauszem a bratry Gabrielem a Maximem Šamirovými patřil k předním grafickým designérům v zemi Izrael. Stal se také jedním ze spoluzakladatelů Izraelské reklamní asociace.
Díky zkušenostem s pořádáním převážně zahraničních výstav propagujících židovskou přítomnost v mandátní Palestině byl požádán, aby navrhl místnost, kde byla 14. května 1948 vyhlášena izraelská nezávislost. Na přípravu velkého sálu v tehdejším telavivském muzeu sídlícím na Rothschildově bulváru měl však pouhých 24 hodin. Připravil jednoduché pódium, nad které umístil portrét zakladatele sionismu Theodora Herzla a dvě svislé bílo-modré vlajky s Davidovou hvězdou uprostřed, jež původně navrhl pro 21. sionistický kongres konaný v roce 1939 v Ženevě. Tento návrh se s nepatrnými změnami stal později modelem pro další státní ceremonie.
Wallish byl také pověřen, aby připravil oficiální listinu, kterou byl vyhlášen nově vzniklý Stát Izrael. Rabín Weinstein, jenž měl text původně opsat, zanechal na svitku skvrny, a proto byl narychlo pověřen právě Wallish. Svitek vycházející z renesanční tradice svitků Tóry nebylo však možné rychle připravit. Ben Gurion proto četl deklaraci nezávislosti z obyčejného papíru a přítomní následně podepsali pouze prázdný pergamen, který byl později připojen ke kaligraficky provedenému textu deklarace. Na svitku s Wallishem spolupracoval jeho asistent Rudolph Sidner.
V období po vzniku Státu Izrael byla vypsána grafická soutěž na dva hlavní symboly izraelské suverenity: státní znak a vlajku. Wallish se soutěže zúčastnil a ačkoliv jeho návrhy byly blízké těm vítězným, neuspěl. Navrhl však první izraelské bankovky a mince, které vyzdobil jak židovskými symboly, tak motivy místní fauny a flóry. Vytvořil rovněž první izraelské známky s nápisem Doar ivri (Hebrejská pošta). Jedná se o sérii devíti známek, které zobrazují židovské mince z období tzv. Druhého chrámu a Bar Kochbova povstání. Každá z těchto známek měla odlišnou barvu, jež označovala hodnotu dané známky. S izraelskou poštou Wallish dál spolupracoval a během svého života vytvořil celkem několik stovek návrhů izraelských známek.
Podílel se rovněž na návrhu oficiálního znaku izraelské policie. Vytvořil také plakáty pro izraelské odbory, politickou stranu MAPAI a místní obdobu červeného kříže Magen David Adom. Vedle státních nebo sionisticky zaměřených zakázek se zároveň věnoval čistě komerčním projektům. Jako grafik spolupracoval s izraelskými firmami jako třeba Osem, Tnuva nebo ZIM. Na stovkách nejrůznějších, vždy však realistických plakátů, které vznikaly v 30. až 70. letech, je zajímavé sledovat grafický vztah mezi písmem a obrazem, na němž si Wallish velmi zakládal, a také způsob, jak recykloval své dřívější nápady. Například sionistické symboly používal i na reklamách pro ryze komerční produkty. V žádném případě se však nejedná o zneužití těchto symbolů, daleko více to vypovídá o jeho víře v sionismus a jeho ideály, které si Wallish osvojil už během svého mládí.
Otte Wallish výrazně ovlivnil izraelský grafický design i celou vizuální kulturu země. Jeho plakáty dnes visí v předních izraelských muzeích a galeriích. Wallishův designerský styl se v průběhu let vyvíjel: zpočátku byl lehce ovlivněn meziválečnou avantgardou, později nastoupil spíše jasný přehledný styl, který se stal poplatný dobovým módním vlnám. I přesto si jeho grafický rukopis vždy zachoval známku vysoké kvality a dodnes je mnohými obdivován, a hlavně napodobován.
EVA JANÁČOVÁ
FOTO archiv autorky
REPRO Eri Wallish
Výstava s názvem Otte Wallish: Ze Znojma do Tel Avivu trvá do 31. srpna 2026 v Malém Mehrinu (Vídeňská 232/14, Brno).
