O šabatu, 1. srpna čteme v synagogách parašu Ekev (Deuteronomium 7,12 – 11,25) Tato paraša obsahuje několik výzev národu synů Izraele. Mojžíš vyzývá národ k poslušnosti, vděčnosti, pokoře a k následování Hospodina a plnění jeho přikázání.
Paraša začíná slovy: “והיה עקב תשמעון את המשפטים„ – „Za to, že budete poslouchat tyto zákony.“Rabi Moše Leib ze Sasova (1745–1807) v této souvislosti říkal: „Před každým krokem, který člověk učiní, má nejprve velmi zevrubně prověřit, zda takový krok, který se chystá učinit, bude vyjadřovat vůli Hospodina, budiž požehnán, nebo ne. Pokud ne, ať jej nečiní. To je význam slov והיה עקב. Každý krok, o němž řeknou, že jej máte učinit, תשמעון nejdříve velmi bedlivě poslouchejte, zda vyjadřuje Hospodinovu vůli, nebo, Bůh chraň, ne.“
V současné době, kdy již několik let, zvláště od masakru 7. října 2023 (Simchat Tora 5784), vedeme intenzivní boje se silami zla v podobě Hamásu, Hizballáhu a íránského islamistického režimu ajatolláhů a kdy se ve světě vzedmula vlna antisemitismu a lživých obvinění Izraele a židovského národa obecně, měli bychom mít na paměti aktuální slova této paraši:
“.לא תערץ מפניהם כי ה‘ אלהיך בקרבך אל גדול ונורא„ – „Nesmíš mít před nimi strach, neboť Hospodin, tvůj Bůh, Bůh veliký a vzbuzující bázeň, je uprostřed tebe.“ (7,21).
Jestliže je člověku sympatický jeho bližní a on mu prokazuje úctu nebo jestliže mu je vděčný za dobro, které mu jeho bližní prokázal, není to nic špatného a neubírá to vůbec na lásce k Bohu a na úctě, kterou Hospodinu prokazujeme. Avšak pociťuje-li člověk velkou bázeň před obyčejným smrtelníkem, pak je to jasný příznak toho, že jeho bohabojnost není přirozená a úplná. Jestliže se člověk opravdu bojí Všemohoucího, tak se nemůže bát jiného člověka, který je pouze dílem rukou Božích. To je zvláště řečeno ohledně jiných národů. Nemáme se jich bát, neboť Hospodin stvořil zemi a vše živé, co na ní je, včetně cizích národů. Tyto národy mohou být početné a fyzicky silnější než my, ale nikdy nás nepřemohou, neboť uprostřed nich není Hospodin.
Dnes je velmi diskutované téma tzv. okupace palestinských území Izraelem. Naši nepřátelé jdou ad absurdum, když prohlašují, že Izrael je projekt koloniálních mocností a že vznik Izraele je amorální. Na tyto nehorázné lži dává odpověď již komentátor Raši (1040–1105). K prvnímu slovu, kterým Tóra začíná, řekl rabi Jicchak: „Tóra by měla začínat veršem ‚Tento měsíc bude pro vás prvním měsícem…‘ (Ex 12,2), neboť je to první micva, která byla dána Hospodinem synům Izraele. Proč však Tóra začíná slovem ‚Na počátku‘ (od stvoření světa)? Protože stojí psáno: ‚Svému národu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů‘ (Žalm 111,6). Jestli řeknou národy světa Izraeli: ‚Jste lupiči, uloupili jste zemi pronárodů,‘ Izrael jim odvětí: ‚Celá země patří Všemohoucímu, budiž požehnán. On ji stvořil a dal ji těm, komu chtěl. Jeho vůle byla jim ji dát a poté byla jeho vůle jim ji odejmout a dát ji nám.‘“
“והיית חרם כמהו שקץ תשקצנו ותעב תתעבנו כי חרם הוא„
„Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá.“ (7,26).
Rabín Eliahu Birnbaum, ředitel izraelského Institutu Amiel, v němž se školí rabíni, kteří budou působit v židovských komunitách diaspory, byl hostem židovské obce v guatemalském městě Antigua. Jednou šel okolo katolického kláštera a všiml si, že každý mnich předtím, než do něj vstoupí, pronese nějakou větu, která byla rabínu Birnbaumovi podezřele známá. Rabín znovu a znovu poslouchal onu zvláštní větu z úst mnichů před vchodem do kláštera. Zdálo se mu, že z úst mnichů slyší s těžkým španělským přízvukem hebrejská slova.
Rabi Birnbaum to nevydržel a jednoho mnicha se přímo zeptal, jaká slova pronášejí, než vejdou do kláštera. Mnich mu odvětil, že to je zvyk říkat, ale nikdo nezná smysl těch slov. „Je to velmi starý obyčej,“ řekl mnich a dodal: „My jej dodržujeme, protože to je obyčej kláštera a každý mnich je povinnen jej dodržovat.“ „Řekněte mi, prosím, co tedy pronášíte,“ zeptal se rabín mnicha. Nakonec přece jen mnich rabínovi vyhověl a pronesl onu tajemnou hebrejskou větu: „Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá.“
Jeden z členů tamější židovské obce pak vyprávěl rabínu Birnbaumovi, že v dobách pronásledování inkvizicí nacházeli mnozí marané útočiště právě v klášteře. Aby nezapomněli na svůj židovský původ, rozhodli se vždy tento verš citovat předtím, než vešli do budovy kláštera. Tento jejich zvyk pak spolu s mnichy putoval, až došel do Guatemaly. Dodnes mniši pronášejí tato „tajemná slova“, ačkoli nikdo z nich nezná původ tohoto obyčeje a ani význam oněch slov.
“.ארץ אשר אבניה ברזל ומהרריה תחצב נחושת„
„Země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.“ (8,9).
V talmudickém traktátu Taanit 4a se uvádí: „Nečti אבניה ברזל, aleבוניה ברזל – její budovatelé jsou jako železo.“Pouze lidé se železnou vůlí, které neodradí žádné těžkosti, kteří se nebojí těžké práce, jen ti mohou budovat Zemi Izraele. Bázlivý člověk nevěřící svým schopnostem se zalekne úkolů, které Země Izraele staví před svými syny, před svými budovateli.
Duchovní objasnění verše je: „Nečti אבניה, ale בוניה – její budovatelé.“ Její budovatelé jsou učenci, kteří duchovně utvářejí – budují Zemi Izraele.
Litevsko-ruský rabín Mordechaj Eliasberg (1817–1889), který byl rabínem v lotyšském městě Bauska a byl též jedním ze zakladatelů hnutí Hovevei Zion – Milující Sion, četl jednou v ruských novinách, že do Země Izraele odjela zvláštní vědecká expedice, aby zjistila, zda tam jsou doly na železnou rudu a měď. Ve zprávě, kterou členové expedice pak napsali, uvedli, že v Zemi Izraele nejsou žádné doly na železo a měď a také tam nikdy nebudou, neboť tyto rudy se tam nenacházejí.
Zpráva, kterou četl, jej velmi rozrušila. „Jak to, že v Zemi Izraele není železo a měď?! Vždyť se v Tóře jasně píše: ‚Země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.‘ Poté, co se zanedlouho uklidnil, řekl: „Samozřejmě! V Tóře stojí psáno ‚budeš těžit měď‘. Ty budeš těžit, a ne oni! Když přijdou Židé do Země Izraele a budou chtít hledat a těžit měď a železo, najdou je tam.“
V této souvislosti bych rád vzpomenul vynikajícího člověka, čestného občana Haify Barucha Gutmachera, z. l.(1927–2025). Baruch Gutmacher byl od roku 1941 příslušníkem אצ“ל (Irgun – Národní vojenská organizace. Podzemní sionistická vojenská organizace v mandátní Palestině). Roku 1944 jej Britové zatkli a s mnoha dalšími palestinskými Židy jej nejdříve věznili v Latrunu, poté ho odvezli do Eritreje, pak do Súdánu a poté do Keni, kde jej Britové drželi až do února 1948, kdy byl vrácen do detenčního tábora v Atlitu a odtud byl s ostatními vězni v dubnu 1948 propuštěn. Poté bojoval ve válce za nezávislost. Až do svých 50 let sloužil jako záložník v izraelské armádě a byl demobilizován v hodnosti majora.
Barucha Gutmachera jsem znal více než 15 let z hlavní haifské synagogy, kde zastával funkci gabaje a kantora. Každý pátek po šachritu jsme se scházeli v jedné z postranních místností synagogy. Tam vrchní haifský rabín She’ar Yashuv Cohen, z.c.l., měl svou drašu, která obsahovala výklad a objasnění některých pasáží paraši majících souvislost s aktuálním děním. Poté obvykle hovořil Baruch Gutmacher, který také komentoval parašu, ale mnohdy vyprávěl příběhy ze svého mládí, ze života v tehdejší mandátní Palestině a též z bojů, jichž se zúčastnil.
Říkal, že v mandátní Palestině tehdy nebyl dostatek všeho jako dnes. V dnešním Izraeli máme vše, všechny druhy ovoce, zeleniny, masa, různé druhy chlebů, pečiva, sýrů a nepřeberné množství dalších mléčných výrobků. Takový bohatý sortiment potravin v době mandátu zdaleka neexistoval a ani ne v prvních letech existence nezávislého Izraele. Tehdejší zemědělství a průmysl pouze částečně stačily zajistit potřeby pro nové židovské přistěhovalce z poválečné Evropy a utečence vyhnané z arabských a muslimských zemí. Vždyť k 600 tisícům Židů žijících na území mandátní Palestiny v květnu1948 přibylo do konce roku 1950 ještě dalších více než 686 tisíc. Židovské obyvatelstvo se tak za dva a půl roku více než zdvojnásobilo.
Baruch Gutmacher říkal, že v době mandátu přijížděla do Haify denně nákladní auta s ovocem a zeleninou z Libanonu. Tehdejší kibucy a mošavy zásobovaly svými zemědělskými produkty jen své členy a pak relativně malý okruh místních kupujících. To vysvětloval podobně jako rabín Mordechaj Eliasberg, z. l. Říkal, že když Země Izraele byla pod nadvládou cizích národů, nevydávala jim své bohatství. Jakmile se náš židovský národ – am Jisrael –vrátil do své vlasti, země rozkvetla a začala mu vydávat své bohatství.
RABÍN DANIEL MAYER
