V noci brázdit moře mezi přístavy, ve dne si prohlížet města. Nic víc jsme od naší dovolené na obrovské výletní lodi neočekávali. Osm dní jsme strávili pod taktovkou společnosti Costa na lodi Smeralda. A protože jsme měli nakoukané reportáže z takových plaveb na sociální síti, rozhodli jsme koupit si zájezd rovnou u Costy, bez pomoci nějaké cestovní kanceláře.
Chtěli jsme se vyhnout plné sezoně, proto jsme vyrazili, manželé seniorského věku, už v dubnu. Jako přístav nalodění jsme vybrali italskou Civittavecchii, terminál v blízkosti Říma. Dál jsme na lodi směřovali do Savony, Marseille, Barcelony, měli jsme pokračovat do tuniského La Goulette, ale kvůli neklidnému moři nás přesměrovali na Sardinii do Cagliari a přes Palermo se vrátit do Civittavecchie.
Brzy jsme zjistili, že žádné z míst dobře nepoznáme, že se jen lehce dotkneme zdejších zvyklostí. Savona nás okouzlila a do Palerma bychom se kvůli atmosféře na jejich trhu, příznivým cenám i vstřícným lidem chtěli vrátit.
Jako v letadle
Výletní loď Smeraldu o sedmnácti patrech nemusí cestující během plavby vůbec opustit, je tam vše – obchody, herny, kasino, bary, restaurace, dokonce muzeum věnované italskému designu. Jedno patro plné bazénů a toboganů. Vše se obsluhuje kartou, kterou vám při vstupu na loď – poté, co odbavíte kufry i sebe jako na letišti – přidělí. Je na ní číslo vaší kajuty a restaurace, kde je pro vás vždy připravená večeře. Obsluha v baru z ní hned zjistí, zda třeba máte zaplacený balíček s pitím. Na Smeraldu jsme mohli oficiálně až odpoledne, ale protože v přístavu kotvila už od rána, bylo jedno, kdy jsme na ni vstoupili.
Hned jsme zamířili k naší vnitřní kajutě, která neměla okna. Přišlo nám zbytečné, abychom se během plavby převážně v noci koukali ven do tmy, kde jsem tušili moře. Byla skvěle odhlučněná, výborně se v ní spalo, jen mě po třech dnech z klimatizace škrábalo v krku. Stačilo ale techniku přepnout do plusových hodnot.
Ještě předtím než jsme zašli na večeři, spárovali jsme si lodní čipovou kartu s tou platební, pro méně technicky zdatné je možnost požádat o spárování na recepci. Ne vše je totiž na lodi v ceně, a tak je potřeba, aby se za služby nebo zboží strhly patřičné částky. Kromě toho se platí za každý den a osobu na lodi 11 eur, poplatek, který pokrývá denní úklid kajuty a spropitné ve všech restauracích a barech, kam zajdete. Nikde se nedá platit jinak, obsluha si kartu načte hned, jak se usadíte a začnete objednávat. Zkontrolovat si útratu je možné v telefonu v aplikaci Costa, kterou jsme si stáhli ještě před plavbou.
Na večeři jsme měli přidělená místa v restauraci na přesně stanovený čas. Od personálu, který byl ze všech koutů světa, ale všichni uměli anglicky, a především italsky, by se mohli u nás učit. Usměvaví, ochotní, vždy přesní. Už druhý večer věděl mladík, který nás měl na starosti, že máme rádi vodu bez bublinek. Podávaly se vždy čtyři chody, u každého byly dvě varianty. Obvyklé italské jídlo, menší porce byly něčím ozvláštněné, třeba konzistencí surovin, zajímavě servírované.
A už jsme první večer pospíchali do kajuty, byť jsme ještě nevypluli, nová zkušenost nám trochu dala zabrat. Těšili jsme na první zastávku v Savoně. Návštěvu míst na trase jsme plánovali stejně – našli jsme si, jaké jídlo nebo produkt jsou pro dané místo typické, zadali do vyhledávače nejlepší lokální restaurace a zeptali se umělé inteligence na památky.
Hledali jsme citrus
Do Savony jsem podle plánu připluli brzy ráno. Spalo se nám krásně, Smeralda má dobré stabilizátory. Savona je třetí největší přístav oblasti Ligurie, ale pořád si uchovává svoji kompaktnost a k molu jsme se vešli jako jediní. Vršek Costy Smeraldy nešel odnikud přehlédnout. Právě tady jsme si uvědomili, jak může být overturismus nebezpečný. A to se z lodi místo obvyklých sedmi tisíc vyhrnulo určitě „jen“ na šest tisíc turistů.
Překvapily nás ulice skryté před slunečním žárem v obloukových arkádách na mohutných pilířích, které dávaly městu až koloniální ráz. Prohlédli jsme si pevnost Priamar, kterou postavili v 16. století, aby chránila město i přístav. Dnes je tu Archeologické muzeum nebo bývalé vězení. Nemohli jsme vynechat místní Sixtinskou kapli. Papež Sixtus IV. ji zbudoval jako mauzoleum pro své rodiče. Kaple je vyzdobená překrásnými rokokovými freskami a je součástí baziliky di Santa Maria Assunta.
Bohužel, i když Savona měla svou židovskou komunitu už v pozdním středověku, nejsou tu žádné dochované památky, jen dnešní ulice Via Crema nesla název Vico dei Giudei, tedy Židovská ulička. Historické záznamy pak hovoří i o inkvizičních procesech s Židy a jejich vyhnání na konci 15. století.
Opravdovou detektivkou se pak stalo hledání zdejšího typického citrusového plodu chinotto. Zanechává v ústech pachuť po hořkém pomeranči a původně ho měl dovézt v 16. století savonský námořník z Číny. Z plodů se dělá marmeláda i sirup, nechybějí ani kandované kousky. Mysleli jsme si, že takový klenot regionální kuchyně bude v každém obchodě, ale zmýlili jsme se. Majitelka jedné pekárny nás musela poslat do nejstaršího obchodu a baru ve městě. Besio na náměstí Piazza Mameli se na chinotto specializuje. Digestiv chinotti al Maraschino musí ochutnat každý.
Savona má ještě jednu specialitu, která se však dá zažít až po 18. hodině. V tu dobu se všichni zastaví a jedenadvacetkrát odbije zvon na památníku obětem všech válek Monumento ai Caduti na náměstí Piazza Mameli. Jedenadvacet je písmen v italské abecedě a na jedenadvacet písmen začínají jména obětí. Tuto tradici tiché vzpomínky prý všichni dodržují. My ale už v té době odráželi od břehů Savony. A mířili do Marseille.
Francouzská spojka a ryby na stříbře
Když se řekne Marseille, někdo si vzpomene na Dumasův román Hrabě Monte Cristo, další na film Francouzská spojka. Udělat si tour po místech, kde se děj dramatické honby za heroinem odehrával? To se nám bohužel nepodařilo. A protože jsme přistáli u provensálských břehů v neděli, byla i Velká synagoga (Grande Synagogue / Synagogue Breteuil pro návštěvníky zavřená. Synagogu najdete na adrese 117 Rue Breteuil a je známá svou velkolepou architekturou a zdí jmen na památku obětí. Jak je otevřeno, je na oficiálních stránkách Consistoire de Marseille, dá se i domluvit návštěva s průvodcem.
Tak jsme se nejdřív nechali sympatickým řidičem původem z Arménie – vyplatilo se nám všude používat aplikaci Uber, kde je jasné předem, kolik jízda stojí – dovézt z moderního přístavu na nejstrmější kopec ve městě, k bazilice Notre-Dame de la Garde. Jinak jsme chodili hlavně pěšky, v průměru jsme si tak denně i díky přesunům po lodi, kde z přídě na záď je to asi tři sta metrů, připsali deset kilometrů.
Od baziliky je nejkrásnější výhled na Marseille, my jsme se strmou cestou vydali do starého přístavu, který je hlavní městskou atrakcí v centru. Jde o umělou zátoku 200 metrů. Po obou stranách jsou obchody, kavárny a restaurace, které nabízejí bujabézu, francouzsky bouillabaisse, proslavenou rybí polévku, jež se zrodila právě v tomto městě. Na menu místních podniků byla většinou uvedená cena od 35 eur výš. My ale zamířili mimo přístav. Prý na tu nejlepší bujabézu do Chez Michel.
U Michela se servíruje na stříbře a bujabéza se nejen svou cenou, ale i chutí šplhá až k nebesům. Zjistili jsme, že ji tady vaří úplně jinak, než se obvykle uvádí. Žádné mořské plody, jen tři druhy ryb. Přinesli nám je v celku ukázat ještě před přípravou na stříbrném tácu. Kousky, které personál vykostí před vámi u stolu, se zalévají rybím vývarem, do talíře přijdou i krutony s domácí majonézou. Ke stolu nás uvedl noblesní otec majitele restaurace v obleku. Byl milý, zajímal se, odkud pocházíme, a dokonce dobře mluvil anglicky. Nikdo nikam nespěchal, jídlo ve Francii má být zážitek. A byl.
Barcelona a nejstarší synagoga
Barcelona, kde dnes žije aktivní židovská komunita čítající tisíce lidí, která udržuje tradiční sefardské rituály, nám na naší cestě po západní části Středozemního moře nabídla nejucelenější komplex židovských památek. Historické dědictví je soustředěno do staré gotické čtvrti El Call, což v překladu znamená úzká ulička. A právě v jejich labyrintu najdete vstup do jedné z nejstarších synagog v Evropě. Vznikla ve třetím až čtvrtém století, z hlavní synagogy, Sinagogy Myjor, je dnes muzeum. Za pár eur jsme si u kasy koupili u mladého studenta historie lístek, hned vedle kasy jsme mohli pod nohama sledovat vykopávky zakryté sklem, ve vedlejší místnosti byly připravené židle na případnou přednášku o historii. Dostali jsme i plánek okolních pamětihodností.
Zjistili jsme tak, kde lze objevit původní mikve, že Sinagoga De La Donna nebyla ženská synagoga, ale spíš komunitní prostor, kde se mohl bez obav studovat Talmud. Nechybí dům významného středověkého učence Nachmanida. V plánku je i Královský palác na náměstí Placa del Rei, kde jsou v podzemí Muzea dějin Barcelony k vidění vykopávky původní židovské čtvrti a starověké římské pozůstatky. V průvodcích se také dočtete, že si můžete na GetYourGuide nebo Tiqets rezervovat privátní prohlídky zaměřené přímo na El Call.
Jde jen o to, zda se to dá opravdu stihnout, když máte při plavbě stanovený čas, kdy musíte být zpět na lodi. Navíc třeba do monumentální baziliky Sagrada Familia jsme lístky za víc než tři tisíce korun pro jednoho nedostali ani měsíc před požadovaným termínem.
Naše cesta obrovskou výletní lodí vyvrcholila v Palermu, kde sice byla židovská komunita už v období starověkého Říma, ale i tady byla v patnáctém století vyhnána a opět se dají najít jen zbytky památek, které ji připomínají. Vicolo della Meschita: úzká ulička byla srdcem někdejší židovské čtvrti. Dnes zde stojí malý kostel Madonna del Sabato, který má připomínat původní mešitu a později synagogu.
Minout by však nikdo neměl úchvatné divadlo, které svými hlučnými nabídkami, ale především dokonalými produkty předvádějí prodejci na místním trhu. V uličkách se mezi nimi dá bloudit hodiny. Je to milé a plné pozitivní energie. Nebojte se ji vychutnat!
JANA HANUŠKOVÁ
FOTO Pavel Hanuška
