Na nároží ulic Přízova a Spálená v Brně je dnes jen prázdná proluka. Osmdesát sedm let poté, co byla v noci ze 17. na 18. března 1939 Velká synagoga vypálena, se místo znovu probouzí k životu mnoha způsoby. Jedním z nich je i knižní almanach Nenacházím žádné stopy, který vzniká ve spolupráci spolku Štetl s nakladatelstvím Větrné mlýny.
Kniha představí texty čtrnácti autorek a autorů – mezi nimi Arnošta Goldflama, Milana Uhdeho, Kateřiny Tučkové, Yvety Shanfeldové či Kláry Goldstein. Editorky Anna Bloch Štičková a Eva Yildizová je oslovily s výzvou, aby se vrátili k místu, po němž nezůstalo takřka nic, a napsali o něm text vycházející z osobního vztahu k Brnu, případně k židovství. Texty se tak stávají prostorem k návratům, setkávání i k vytváření nové paměti.
Výsledná knižní mozaika je záměrně nesourodá. Vedle historické eseje Michala Doležela o vypálení synagogy a doslovu rabína Štěpána Menaše Klimenta stojí básně, které si s minulostí pohrávají téměř experimentálně – Tim Postovit přebásnil šabatovou píseň Lecha dodi jako seznam rostlin, jež dnes rostou na rumišti proluky, Elena Pecenová i Klára Goldstein hledají v trávě drobné střepy jako jediné hmatatelné stopy zmizelého místa. Próza se naopak vrací k jednotlivým osudům: Lucie Hlavinková vypráví o jedenáctileté Doře, která v den vypálení synagogy zachraňuje kočku s koťaty, zatímco kolem ní mizí svět dětství. Kateřina Tučková dává hlas sirotkovi z brněnské přádelny, který čeká, až si ho jako všechny blízké vezme k sobě Bůh. Milan Uhde sepsal velmi osobní text, v němž vzpomíná na dědečka, jehož židovský původ rodina po válce dvacet let tajila i před ním samým. Hrdina povídky Hany Bergmannové Klímové píše dopis Pánu Bohu a text sleduje, jak se ze stavby modelu letadla a klukovských pranic stává cesta k transportu.
Jednotlivé texty spolu vědomě komunikují, proto je editorky neřadí abecedně, ale nechávají je, aby na sebe navazovaly jako hlasy v rozhovoru. Autorské výpovědi také silně doplňuje pečlivě kurátorsky sestavený obrazový doprovod. V knize tak bude možné prostudovat jak původní plány, tak se seznámit se současnou podobou, archeologickými nálezy i s dobovými dokumenty. Fotografie často přímo komunikují s texty. Publikace se tak stává artefaktem, který představí místo, kde Velká synagoga stávala v proměnách času.
Kniha vyjde v nakladatelství Větrné mlýny těsně před festivalem a slavnostně bude uvedena právě během festivalu ŠTETL FEST, a to 27. srpna v Huse na provázku. Některé z textů budou také součástí poeziomatu, který bude ten samý den odhalen přímo na místě Velké synagogy. Čtenáři si tak při čtení Nenacházím žádné stopy budou moci uvědomit, že stopy, byť neviditelné, tu přece jen zůstaly.
ANNA BLOCH ŠTIČKOVÁ
Ukázka z textů almanachu Nenacházím žádné stopy
Sejdeme se u Velké synagogy
Radek Štěpánek
Nevím, jestli umím psát o věcech, které jsou.
O těch, které nejsou, jsem ještě nikdy psát nezkoušel:
i když už nejsi, píšu o tobě,
protože jsi, když píšu, abys zase byla.
Možná mi ukážeš brněnskou Velkou synagogu,
stejně jako ty už existuje jen v lidské paměti –
když jsme šli tenkrát v dešti
od Tesca kolem Vlněny a dál po Kolišti,
nijak nám nescházela,
ani prázdna po ní jsme si nevšimli.
A teď už není ani Vlněna a Tesco,
stačilo pár let a ani ty už nejsi.
Když jdu sám, ulicí, kterou jsem dřív šel snad tisíckrát,
nemůžu najít své klíče od dveří, které zmizely,
a nestojí ani ten dům s pokojem,
kde jsme se tenkrát vysvlékli z mokrých šatů.
Když jdu sám Brnem,
které už jako vždycky touhle dobou nedočkavě vyhlíží začátek jara,
chci psát o všem, co není, aby to jednou zase mohlo být.
Dívám se kolem sebe a nenacházím žádné stopy,
které by připomínaly minulost.
Včerejšek je pro ně stejně vzdálený jako století.
Svět se bezohledně hojí,
i když v lidské duši zeje děsivá šlápota.
Tohle je vzkaz,
kdyby ses se mnou chtěla ještě někdy dorozumět,
a pokud nějakým zázrakem doputuje až k tobě,
pamatuj:
sejdeme se u Velké synagogy.