Ti, kteří si 11. listopadu 1938 zakoupili Lidové noviny, se již na titulní straně mohli dočíst do té doby nepředstavitelnou zprávu: ,,V Německu hoří synagogy.“ S užaslým výrazem ve tváři se z následujících řádků mohli dozvědět, že předchozího dne byly v mnohých německých a rakouských městech zapáleny synagogy, v berlínských ulicích byly rozbity výlohy u stovek židovských obchodů a na deset tisíc židovských obyvatel Vídně mělo být zatčeno a deportováno do nově zřízeného koncentračního tábora v Mauthausenu. Tisíce vídeňských Židů se ze strachu rozprchly do blízkých lesů, kde se ukrývaly.
Židovské modlitebny a synagogy však tehdy, v noci z 9. na 10. listopadu, nehořely pouze v německých a rakouských městech. Přibližně třicet synagog bylo v tu noc vypáleno a zničeno také v československém pohraničí — na území, které ještě před dvěma měsíci bylo součástí Československé republiky. V následujících dnech se tak v novinách objevovaly zprávy o vypálených synagogách v Liberci, Krnově či Opavě.
S jakými pocity asi četli tyto články brněnští Židé, jejichž přátelé, rodinní příslušníci a známí se jen několik kilometrů jižně od Brna ocitli na cizím území, kde byly jejich životy bezprostředně ohroženy? Dokázal si tehdy někdo z nich vůbec představit, že je něco takového vůbec možné — anebo že se již brzy do stejné situace dostanou i oni?
Pogrom, později nazvaný Křišťálová noc, nebyl náhodným výbuchem hněvu, ale koordinovanou akcí a legitimizovaným terorem, jehož cílem bylo mimo jiné otestovat reakci společnosti. Synagogy hořely po stovkách, obchody byly vyrabovány, lidé zatýkáni a vražděni — a reakce státu i většinové společnosti byla v zásadě nulová.
Velká synagoga na dnešní ulici Přízové tehdy ještě stála stranou těchto událostí. Její existence však přestávala být samozřejmostí. Bylo jen otázkou času, kdy k podobnému útoku dojde i zde. Po mnichovském diktátu bylo zřejmé, že samostatnost českých zemí je vážně ohrožena a že přepadení zbytku republiky je jen otázkou času. V lednu a únoru 1939 byli místní nacisté stále agresivnější, zakládali tajné organizace a vybírali vhodné osoby, které mají již brzy usednout do vedoucích pozic ve městě.
V neděli 12. března zaplnili nacističtí sympatizanti Běhounskou třídu v centru města. Smyslem těchto demonstrací bylo mimo jiné vyvolat násilí a krveprolití, které by posloužilo jako záminka k obsazení Moravy nacistickými vojsky. Počet demonstrací narůstal a policie zůstávala v pohotovosti, aby je potlačovala a rozháněla. Brněnskými ulicemi pochodovali nacisté, v jejichž čele stál mimo jiné místní advokát Karl Schwabe. Obyvatelům města muselo být zřejmé, že krize vrcholí.
Ve středu 15. března 1939 docházelo od ranních hodin k obsazování klíčových objektů ve městě. Nově dosazený starosta Brna vydal brzy ráno vyhlášku, v níž vyzýval obyvatelstvo, aby bezvýhradně vyhovělo všem nařízením říšskoněmeckého vojska. Vedení policejního ředitelství převzal Karl Schwabe, aby zajistil vše potřebné pro příchod jednotek německé branné moci, které dorazily do města kolem jedenácté hodiny dopoledne. Již v tento den docházelo k zatýkání židovských obyvatel, kteří se pokoušeli z Brna uprchnout.
O dva dny později projel městem triumfálně Adolf Hitler. Právě toho dne, se západem slunce, začínal pro židovské obyvatele šábes — první šábes, který měli brněnští Židé prožít již v Protektorátu Čechy a Morava.
A právě tehdy, v noci ze 17. na 18. března 1939, dorazila skupina nacistických ordnerů na dnešní Přízovu ulici s jasným cílem – vypálit a zničit také Velkou synagogu v Brně. Přivolaným hasičům bylo zabráněno v zásahu a později jim bylo dovoleno pouze chránit okolní domy. Na místo přijel i samozvaný policejní ředitel Karl Schwabe, právě z jehož rozkazu mělo ke zničení synagogy dojít.
Budova vyhořela do základů. Zůstala po ní jen hromada trosek a prázdná parcela určená k budoucí zástavbě. Její zánik proběhl rychle a bez jakékoli veřejné odezvy. Podobně, jak tomu bylo v Německu o několik měsíců dříve.
O pouhé dva roky později začali z města nenávratně mizet i ti, pro které bylo toto místo nejvýznamnější židovskou svatyní — místem bohoslužeb, svatebních obřadů i společných setkání.
Zničení Velké brněnské synagogy nebylo výjimečné. Zapadalo do širšího obrazu systematického odstraňování židovské přítomnosti z veřejného prostoru. Nešlo pouze o likvidaci budov, ale o vymazání stop existence celého společenství.
Tato kniha se k příběhu Velké synagogy v Brně vrací právě proto, že její zánik proběhl tak potichu. Číst tento příběh dnes znamená znovu se ptát, jak snadno může být násilí přeloženo do jazyka správy — a jak rychle se z místa paměti může stát místo bez minulosti.
MICHAL DOLEŽEL
zastupitel Jihomoravského kraje