Parta židovských sportovců z organizace Hakoach se v létě vydala na společnou víkendovou cestu zaměřenou na přírodu, řeku Lužnici a společné dobrodružství. Výpravy se zúčastnila také Jana Žáčková, která ve své reportáži přibližuje svoje dojmy.

Během pátečního odpoledne jsme se sešli uprostřed malebné přírody v lokalitě zvané Příběnice. Končí tam silnice a asi sto metrů od penzionu také telefonní i internetové připojení. Ani čárka. Ze začátku to byl trochu šok, ukonejšila nás funkční wifi v jídelně penzionu, na pokoje „bez ničeho“ jsme si zvykli.

Nádherné zákoutí obklopené hlubokými lesy a líně tekoucí Lužnicí má dost krásy i bez wifi. Řeka teče tak pomalu, že jsme se nejprve sázeli, kterým směrem vlastně teče, přičemž nás poněkud zmátla jedna vodácká loď plující v protisměru. Dodnes netušíme proč, namáhavé pádlování to však už od pohledu nebylo. Lenost vodního proudu (mezi vodáky zvaná „volej“) patří k nejlepším vlastnostem řeky Lužnice a ocenili jsme ji hlavně následujícího dne během naší plavby.

Příběnice tvoří dvě budovy penzionu a zřícenina hradu. V dobách husitských se prý jednalo o poměrně pulzující centrum regionu, ostatně město Tábor je jen několik kilometrů proti proudu. Roku 1437 byl však hrad v rámci mírové dohody mezi husity a Rožmberky zničen – jednalo se o poměrně neobvyklé řešení konfliktu. Od té doby je v rozvalinách, částečně zarostlý, nicméně mezi trampy oblíbený. Celý víkend jich kolem prošlo dost a dost.

V penzionu jsme dokonce potkali dva „trampy“ z Izraele: matka s asi šestnáctiletým synem. Prý nemají rádi města a někdo jim doporučil „hike“ podél Lužnice. Tak jsou tady a jsou rádi, že jsou pod střechou, poněvadž takovou bouřku dlouho nezažili. „Prší tady v létě často?“ ptali se. Pak si vzpomněli, že nechali otevřené střešní okno, a chlapec se v dešti i proběhl. Ráno nám zamávali a pokračovali podél řeky do Bechyně.

My jsme v pátek večer v partě asi 15 lidí společně přivítali šabat, požehnali víno i vynikající chaly, které upekla jedna členka naší výpravy, napili se a popovídali si do sytosti. Byl to moc krásný večer, po dlouhé době vítání šabatu pod hvězdami.

Ráno nástup do lodí a vyrážíme po proudu řeky směr Bechyně. Je nás celkem pět lodí, veze se osm dospělých, pět dětí a jeden pes. Někomu to jede samo, někdo si to musí osahat, ale díky pomalému toku proudu to vůbec nevadí. Řeka je široká, občas připomíná rybník, břehy jsou místy divoké, místy osady, všude čisto a příjemně. Několikrát splouváme jez, někdo zdatněji, někdo s dopomocí, děti se radují, že „to sjely“, a pes je nejšťastnější, když je na břehu a může zvedat nožičku.

Děláme krátkou zastávku u Stádleckého řetězového mostu, jednoho z mála zachovalých řetězových mostů v ČR. Počasí nám opravdu přeje, užíváme si sluníčka i léta, nikdo se nebojí, že se „cvakne“, protože by to vlastně vůbec nevadilo. Asi po čtyřech hodinách doplouváme do cíle výletu. Moc příjemné to bylo, Lužnice nadchla, určitě se ještě vrátíme.

Část výpravy, která se rozhodla zůstat nohama na pevné zemi, ovšem taky nelenila. Kolem Příběnic existuje i proti proudu Lužnice mnoho krásných míst, lávky podél řeky, a dokonce turistický tunel vybudovaný KČST ve 30. letech 20. století v místech, kde byla skála příliš dlouhá na to, aby se dala obepnout chodníkem nad řekou.

V neděli jsme ještě zvládli navštívit muzeum v nedaleké Bechyni. Byl tam nejen příjemný chládek, ale i moc pěkná výstava nejrůznějších předmětů z dob normalizace nebo i starších – pro dospělé návrat do dětství, pro děti výlet mimo realitu. Dceři chvíli trvalo, než pochopila, jak fungoval sáček, v němž se kdysi prodávalo mléko, plastová nádoba a fakt, že u sáčku bylo nutno ustřihnout růžek. A co teprve žlutá a červená limonáda, hra Kloboučku, hop!, plynová maska, lyže s podivným vázáním nebo „komunistický Sodastream“ čili sifonová lahev. Plastová cukřenka, růžový mončičák a kovové natáčky na vlasy s plastovou kuličkou na gumičce… Prostě retro.

Bechyně má také synagogu, dnes je v ní muzeum turistiky a také výstava o historii zdejší židovské komunity. Velmi podrobně zpracovaná a se spoustou zajímavých detailů. Zaujal mě program bohoslužby konané na počest císaře Františka Josefa I. z roku 1881, jejíž součástí byla i národní hymna, a líbilo se mi i jméno tehdejšího předsedy Židovské obce Stádlec – Samuel Kokrháč. Vlastní rukou podepsán pod česky psaným vzkazem pro všechny vážené členy komunity, aby byli tak laskavi a uhradili nedoplatky školného: „Pan učitel taky potřebuje být z něčeho živ.“

Dvoudenní pobyt v Příběnicích ukázal, že k nezapomenutelným zážitkům není potřeba jezdit nijak daleko. Krásu jsme našli doma, a dokonce bez signálu.

TEXT A FOTO JANA ŽÁČKOVÁ