V pátek večer, o erev šabat – na začátku prvního dne měsíce tišrej (11. září) – zahajujeme Nový rok – Roš ha-šana. Tento dvoudenní svátek slavíme až do nedělního večera – druhého dne měsíce tišrej (13. září), kdy končí druhý sváteční den. Pokud bychom tento svátek hledali v Tóře, tak jej tam nenajdeme.

V biblických dobách totiž začínal nový rok prvního dne měsíce nisanu. „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce“ (Exodus 12,2). Měsíc nisan je měsícem, kdy naši předkové vyšli z Egypta a slavíme v něm Pesach. Dnes se držíme pozdější tradice, kterou uvádí Mišna, traktát Roš ha-šana1:1. Zde se dovídáme o čtyřech Nových rocích a jedním z nich je Nový rok roků, sedmých let odpočinutí země a jubilejních let…, který začíná prvního dne měsíce tišrej. Od prvního dne Nového roku píšeme také nový letopočet 5787. 

Nový rok se též nazývá Dnem soudu – יום הדין. Prvního tišrej Hospodin stvořil první lidský pár – Adama a Evu. Také jim řekl, že v den, kdy je stvořil, bude je soudit za činy, kterých se dopustili během minulého roku. Z hlediska nábožensko-psychologického je Roš ha-šana „zrcadlem“ všech našich činů a chování během uplynulého roku. Všemohoucí zahajuje nad každým z nás soud, v němž zvažuje naše činy za celý uplynulý rok. Tento proces trvá deset dní – עשרת ימי תשובה (deset dní pokání), kdy ještě upřímným pokáním můžeme zmírnit Hospodinův soudní výrok. Vyvrcholením tohoto procesu je Den smíření – יום כפור, kdy Všemohoucí vynese svůj rozsudek.

Dalším názvem Nového roku podle Numeri 29,1 je Den troubení – יום תרועה. Vzhledem k tomu, že biblický rok začínal měsícem nisanem, tak měsíc tišrej je uveden jako sedmý měsíc. V Levitiku 23,24 se uvádí, že prvního dne sedmého měsíce bude pamětné troubení – זכרון תרועה. Proto o Roš ha-šana(kromě šabatu) troubíme na beraní roh, na šofar – שופר. Tradice uvádí, že první šofar na světě vyrobil Abraham z rohu berana, kterého obětoval místo svého syna Izáka (Genesis 22,9-13). Zvuk šofaru, na který troubíme již od počátku posledního měsíce židovského roku, nás má probudit a vzbudit v nás touhu po pokání – חזרה בתשובה, neboť bez upřímného pokání nedosáhneme zlepšení našeho vztahu s Hospodinem a ani nezlepšíme vztahy s našimi bližními. Učenci vysvětlují vznik slova šofar – שופר od kořene ש. פ. ר, což je základem pro slovo שיפור – zlepšení nebo לשפר – zlepšit. Poslední měsíc židovského roku אלול je přípravou na Roš ha-šana, na Den soudu.

Naši učenci měsíc elul objasňovali jako zkratku prvních písmen slov: א נ י   ל ד ו ד י   ו ד ו ד י   ל י – Já jsem svého milého a můj milý je můj (Píseň písní 6,3) s tím, že milý v tomto verši představuje Hospodina a jeho milou je národ Izraele. V měsíci elulu se naplňují slova tohoto verše. My náležíme Hospodinu a Hospodin je náš. Právě ve dnech měsíce elul pociťujeme zvláštní blízkost mezi národem Izraele a Hospodinem.

Roš ha-šana je sice Dnem soudu, ale Hospodin nás nesoudí jen podle špatných skutků, které jsme spáchali během minulého roku, ale každý dobrý skutek, který jsme vykonali, je naším obhájcem a zmenšuje přísnost konečného rozsudku, který Všemohoucí vyhlásí nad každým z nás o Dni smíření, na Jom kipur. Ne vše jsme mohli napravit v posledním měsíci roku, proto nám dal Bůh ještě poslední možnost – עשרת ימי תשובה – Deset dní pokání mezi Roš ha-šana a Jom kipurem. Je krásný příklad, který nám přibližuje vztah Hospodina a židovského národa.

Židovský národ je jako malý čyř- pětiletý vnouček a Hospodin je jako milující dědeček. Jednou přijde vnouček k dědečkovi roztáhne ruce a s láskou a radostí mu říká: „Dědo, já ti dám všechno, co mám na světě!“ Co takový malý vnouček může dědovi dát? Několik bonbonů, které dostal o šabatu v synagoze, kuličky na hraní a mezi nimi i duhovou skleněnku nebo nějakou svou milovanou hračku. Dědovi však vnoučkova slova znějí jako nebeská hudba. Děda vidí, jak moc ho má malý vnouček rád, a tak mu bude také dávat dárky, zvát ho k sobě na šabaty, na svátky… Postupem let děda přijde s dárky na bar micvu svého milovaného vnoučka, na svatbu, na brit svého pravnoučka, a pokud bude mít možnost, s radostí svému milému vnoučkovi pomůže najít dobré zaměstnání, štědře mu přispěje na koupi bytu, nebo mu jej dokonce sám koupí.

Co my můžeme Hospodinu dát? Můžeme mu darovat svou lásku. Jak se naše láska k Hospodinu projevuje? Modlitbami a plněním Jeho přikázání – micvot obsažených v Tóře. Z naší strany to je celkem vše. Co však nám může Všemohoucí dát, podobně jako onen děda svému milému vnoučkovi. Tělesné i duševní zdraví do pozdních let věku, harmonické manželství, zdravé, chytré a hodné děti, dobrou a důstojnou obživu, život bez zbytečných otřesů negativně působících na nás i naše okolí.

Závěrem se seznámíme s dvěma příběhy, které doplňují naše znalosti o Roš ha-šana.

Proč prosíme Boha o odpuštění a prominutí? To se dovídáme z příběhu o rabínu Saadiovi Gaonovi, zcl. (882-942).

Jednou byl rabín Saadia Gaon hostem v domě jakéhosi Žida. Hostitel však nevěděl, kdo je jeho velký host, ale přesto ho přivítal vřele a dal mu všechny pochoutky, které měl doma. Jednoho dne, než host odešel, se hostitel dozvěděl, kdo je jeho hostem, a okamžitě mu padl k nohám a prosil ho o odpuštění. „Nerozumím vaší prosbě,“ řekl rabín Saadia, „a vždyť jste mě přijal se vší úctou?“ „To je pravda,“ odpověděl hostitel, „ale kdybych věděl, že hostem v mém domě je rabín Saadia Gaon, poctil bych vás dvojnásobně, a proto prosím váš rabínský majestát o odpuštění a prominutí!“ Rabín Saadia Gaon to slyšel a řekl: „Vládče světa! Každý den se učíme více a více o Tvém velkém a svatém jménu, neboť každý den dosahujeme více ctnosti Tvé svatosti než den předtím. Proto prosíme o odpuštění a prominutí, že jsme se včera nechovali správně ve srovnání s naším dnešním chováním…“

Jicchak Ejzik Šer, zcl. (1875–1952) vysvětlil studentovi ješivy, jak opravdu potěší svou matku o svátku Roš ha-šana.

Jednou vyprávěl jeden Žid, že když byl mladíkem, studoval v ješivě Slobodka v Benej Braku. Tehdy zemřel jeho otec a on se chystal zůstat na Roš ha-šanav ješivě, aby mohl prožít stejnou radost, jakou bohabojný žák prožívá v ješivě. Těsně před Roš ha-šana si jej zavolal do své pracovny představený ješivy a člen hnutí Mussar, rabín Jicchak Ejzik Šer (1875–1952). Když student vešel do Šerovy pracovny, rabín se jej zeptal: „Kde se chystáš být na Roš ha-šana?“ Student se lekl rabínovy otázky a šeptem odvětil že v ješivě. Pak mu rabín Jicchak Šer vysvětlil, že by to neměl dělat a že by měl o svátcích zůstat u matky, a vysvětlil: „Podívej, máš matku, která právě ovdověla, přirozeně přijde do synagogy na Roš hašana, aby slyšela zvuk šofaru. Určitě se podívá z ezrat naším směrem k místu, kde se modlí muži. Již neuvidí svého manžela mezi věřícími…, ani svého syna a její srdce bude velmi smutné. Takže musíš okamžitě jít domů a modlit se ve stejné synagoze, kde se bude modlit tvoje ovdovělá matka.“

Když mladík začal rabína prosit, aby mohl zůstat v ješivě, protože chtěl během svátků prožít atmosféru ješivy, rabín Jicchak Šer odpověděl: „Nikde jsme nenašli, že je povinnost prožívat atmosféru ješivy, ale je zde jasný verš, kde je uvedeno: ‚A srdce vdovy jsem pohnul k plesání‘“ (Jób 29,13).

Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji שנה טובה ומתוקה

                                                                                                          RABÍN DANIEL MAYER