Rozhovor s ředitelkou nadace Arnošta Lustiga Evou Lustigovou
Arnošt Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, jejichž dílo dávno překročilo hranice Česka. Byl mimořádnou osobností s přesahem do Evropy i do Ameriky, kde po emigraci s rodinou žil a kde mu také vycházely knihy. Letos by se dožil sta let a právě toto výročí připomíná Nadační fond Arnošta Lustiga rozsáhlým mezinárodním multižánrovým projektem FestivAL100. S jeho dcerou a ředitelkou nadačního fondu hovořil Lubor Falteisek.
Paní Evo, jak nadační fond vlastně vznikl?
Už vzhledem k tomu, že otec byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a zanechal po sobě rozsáhlé literární dílo, které je inspirováno nejen zkušeností holocaustu, ale přináší i jeho celoživotní úvahy o lidské povaze a světské spravedlnosti, jsme s bratrem Pepim založili zhruba před šesti lety Nadační fond Arnošta Lustiga. Viditelným výsledkem jeho činnosti je třeba rozsáhlá výstava LUSTIG: Svědek rozvratu lidskosti, která až do července probíhala v Muzeu literatury a je plánovaná jako putovní. Jejím autorem je Bohumil Melichar. Přinesla nejenom shrnutí literárního díla našeho otce, duší světoběžníka, ale poukázala i na reálné prameny jeho díla.
Tím se však program nadace zdaleka nevyčerpal. V knihkupectvích vídáme knihy označené grafickým symbolem 100, který dokola obtáčí nápis Jubilejní vydání k výročí narození A. Lustiga.
Jedná se o speciální, jubilejní edici 41 knih, která vychází během roku napříč českými nakladatelstvími v rámci projektu FestivAL100. Graficky tedy nejde o jednotnou edici, mezi čtyřicítkou knih nalezneme i některé originálně ilustrované, jako je třeba povídková kniha Kůstka s pozoruhodnými kresbami Evy Válkové nebo deníkové záznamy dívky z Terezína v knize Nemilovaná se skvělou obálkou Ivony Knechtlové. V každé z těchto jubilejních knih najdete také graficky zpracované ex libris.
Slibujete, že mezi jubilejní reedicí Arnoštových slavných knih bude i dosud nevydané dílo.
Už je na světě. Jde o knihu dosud nevydaných literárních reportáží, povídek, črt a úvah Tři z Jeruzaléma, která přináší vhled do Lustigovy rané tvorby z konce 2. světové války a těsně po ní. Překvapením budou jistě texty z doby 1948/1949, kdy Arnošt působil jako zpravodaj z války o nezávislost Izraele.
Mezi onou čtyřicítkou vyvolených však nejsou jen samé Lustigovy knihy.
Ano, novinář František Cinger, kterého známe už z rozhovorů s Arnoštem (někoho to možná překvapí, ale já jsem byla zvyklá říkat otci jménem), připravil pozoruhodnou knihu o deseti jeho nejbližších přátelích od Josefa Škvoreckého a Zdeňka Mahlera, přes Otu Pavla a jeho dva bratry až po Kunderu, Goldstückera, Hrabala a Šabacha. A deset portrétů je korunováno medailonkem mé matky Věry Weislitzové. Ten je pro mne zvláště cenný.
Jako dítě jste s rodiči po emigraci v roce 1968 procestovala docela pestrý vějíř zemí. Jak moc pro vás bylo to střídání jazyků a škol náročné?
Upřímně řečeno – hodně! Po okupaci v roce 1968 jsme se z dovolené v Itálii už nevrátili. Odešli jsme do Izraele, to mi bylo akorát dvanáct. Tam jsem chodila do sedmé třídy. Potom jsme chvíli žili v Jugoslávii, v Záhřebu jsem chodila do osmičky, a devítku jsem už navštěvovala v Americe, kde jsme se usadili ve Washingtonu. Arnošt tam získal místo na univerzitě, přednášel tvůrčí psaní, jeho oborem byl taky film a literatura, měl třeba cyklus přednášek Druhá světová válka ve filmu a literatuře.
Učil jiné lidi tvůrčí psaní – a přitom sám pořád pokračoval v dráze spisovatele. Jak to Arnošt řešil? Psal raději ráno, nebo večer? Měl nějaké oblíbené hodiny?
Je to celkem jednoduché – Arnošt psal každou volnou vteřinu, a když nepsal, přemýšlel o tom, co napíše, až se dostane k psacímu stroji. Neměl pevně stanovenou pracovní dobu – psaní bylo součástí jeho přirozeného životního rytmu. Psal někdy v noci, někdy brzy ráno, někdy večer a přes den. Kdykoliv.
Museli jste kolem něj chodit po špičkách?
Když jsme s bratrem Pepim byli malí, maminka nám říkala, „tatínek píše“. To znamenalo nemluvit, nešuškat si, třeba ani nezametat, nebo dokonce luxovat. Slyšel všechno. Jeho psaní bylo pro nás doma téměř posvátné, ta největší hodnota – kromě povinnosti mluvit pravdu a dělit se s druhými o tu pomyslnou „poslední kůrku chleba“. Když tvořil, byl celou dobu v jiném světě.
V poslední místnosti na zmíněné výstavě budil pozornost malý stolek, u kterého Arnošt psával. Opravdu napsal na tom malém psacím stroji pod starou lampou většinu svých knih? Jaká pracovní místa měl v emigraci, kam s sebou jistě tenhle stolek nevozil?
Tyto otázky by byly spíše pro mého staršího bratra Pepiho, až se někdy setkáte. Říct, že vím, co napsal u kterého stolu pod jakou lampou, to bych si netroufla, protože jsem byla malá. S jistotou ale vím, že v těch prvních letech emigrace ty jeho stoly nebyly nijak slavné, měl v hlavě spíš existenciální otázky, jak uživit rodinu jako československý autor, který se v nové zemi neuměl pořádně domluvit ani v pekárně nebo u čerpací stanice…
Rada Arnošta Lustiga mladým spisovatelům
Při psaní máš tři pány.
První je samo psaní, musíš sloužit tomu, co vyprávíš.
Druhý pán je čtenář, tomu jsi odpovědný za to, aby to bylo zajímavý a aby ho to i bavilo.
A třetí pán jsi ty. Nemusíš to dávat nikomu číst. Řídíš se instinktem, který ti říká, co a jak, a pak rozumem. A ty dva prvky dohromady ti řeknou, jestli je to správný a dobrý, nebo nesprávný špatný.
Líbí se mi svícen a zvláštní staré rádio na pracovním stolku, nikdy jsem takový přístroj neviděl. Kde ho otec vzal?
O jeho původu bohužel nic bližšího nevím. Na výstavě bylo víc jeho osobních věcí. Arnošt měl velkou zálibu ve starožitnostech a obklopoval se pozoruhodnými předměty, suvenýry, obrazy a uměleckými díly, která ho nějakým způsobem oslovovala nebo inspirovala. Nebyl sběratelem v běžném slova smyslu, spíše vyhledával věci s příběhem nebo věci, které příběh mohly inspirovat. Stejně silný vztah měl k hudbě. Poslouchal široké spektrum žánrů – od opery a vážné hudby přes jazz až po trampské a lidové písně. Jak říkal – přál si, aby jeho knihy byly krásné jako píseň.
V posledních letech se otec vracel ke starším dílům a předělával je. Jak jste to chápala?
Arnošt své rukopisy ve skutečnosti nepřepracovával; sám říkal, že je spíš doplňuje. Přirovnával to k malíři, pod jehož poslední verzí obrazu se skrývá řada předchozích, neviditelných vrstev. Pokud měl pocit, že se ještě nedotkl svého tvůrčího stropu, s textem dále pracoval, mazlil se s každým slovem. Pracoval na textu tak dlouho, dokud věřil, že dílo může být ještě lepší.
Existuje nějaký jeho nevydaný nebo i nedopsaný rukopis?
S bratrem spravujeme rozsáhlou pozůstalost, která zahrnuje řadu dosud nevyužitých filmových scénářů, které nám zanechal „v šuplíku“. Mezi nimi jsou například scénáře, na nichž Arnošt spolupracoval s Ludvíkem Aškenazym či Janem Němcem a také báseň Ševirat hakelim (hebrejsky Rozbíjení posvátných nádob), divadelní hry, filmové náměty… A taky jeden další, důležitý doplněný rukopis…
Máte představu, jak s touto pozůstalostí naložíte?
V současnosti připravujeme synopse jednotlivých projektů a začínáme hledat producenty a režiséry, kteří v těchto příbězích rozpoznají nejen jejich uměleckou a lidskou hodnotu, ale také inspiraci pro vznik filmů s mezinárodním a nadčasovým dosahem. Naším cílem není pouze uvést tato díla do života, ale najít pro ně tvůrce schopné proměnit je ve skutečně výjimečné filmové projekty. Je to krásná práce na hodně dlouhou trať!
Tak to vás čeká krásná, ale náročná aktivita. Litovat můžeme jenom jedné věci – že tu Arnošt už od roku 2011 není s námi.
PTAL SE LUBOR FALTEISEK
