„Můj drahý, je už pozdě a půjdu spát, ale musím Ti napřed napsat, že na Tebe vzpomínám a že po Tobě toužím a že Tě miluji a že jsi můj jediný, krásný, hodný, milý Jiříček a že se mi po Tobě stýská…,“ píše zamilovaná Věra Fingerová v prosinci 1939 budoucímu slavnému básníkoví Jiřímu Ortenovi, oficiálně ovšem Ohrensteinovi, v jednom z více než tří set dopisů.
Mirek Kovářík přednáší Ortenovou poezii už od roku 1963. Elegie vyšly na CD až nyní
Všechno ale nebylo ani zdaleka tak harmonické, jak to v dopisech často vypadá, když listujeme nedávno vydanou knihou Jiří Orten: Korespondence, Spisy VIII. (vydal Torst).
Básník přišel na svět 30. srpna 1919 v bytě číslo 3 pseudogotického domu čp. 315 v Kollárově ulici v Kutné Hoře jako druhý syn do rodiny majitele nevelkého obchodu se střižním a galanterním zbožím Eduarda Ohrensteina a Berty, rozené Rosenzweigové.
Obřezán byl 7. září dr. Juliem Fischerem z Uhlířských Janovic. Rodina byla v místě známa svými kulturními zájmy, a když Jiří vystudoval reálku, přihlásil se v roce 1936 na Pražskou konzervatoř. Nebyl přijat, šel tedy na jazykovou školu a zároveň pracoval jako archivář v Karlíně. O rok později už byl úspěšný a začal studovat na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby. Stihl tu ale vystudovat jen tři roky – už na konci školního roku 1939–1940 byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít.
Jiří už jako velmi mladý začal publikovat – ovšem pod cizími jmény. Ale vlastně už ve svých devíti letech sepsal pár příběhů, které podepsal pseudonymem Jiří Zručský (ze Zruče byl jeho dědeček Jakub Ohrenstein) a věnoval je matce. Jak vznikl jeho pozdější pseudonym Orten, pod nímž je znám dodnes, nelze v jeho díle ani v dopisech vystopovat. Snad jen prostě vybral pět zvučných písmen ze svého příjmení.
Mladý básník brzy začal pronikat mezi pražskou kulturní avantgardu. Účastnil se recitačních večerů a vystoupení studentského Divadla mladých, které našlo scénu v Umělecké besedě. Uvedli mu například dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. Jako herec vystoupil v Nezvalova Podivuhodném kouzelníkovi, stejně jako v jevištní úpravě Horova Jana houslisty a v Apollinairových Prsech Tiresiových, kde si zahrál roli manžela. V životě ji už zahrát nestihl.
Jako autor debutoval v roce 1936 v Mladé kultuře a v Haló novinách, kde nějaký čas redigoval rubriku mladých, přispíval také do tehdejších časopisů. Už o tři roky později mu v edici První knížky nakladatelství Václava Petra vyšla pod jménem Karel Jílek básnická prvotina Čítanka jaro. Svému příteli v dopise napsal: Lépe býti jílkem, nežli krokodýlkem… Druhou sbírku, Cesta k mrazu, mu pod stejným pseudonymem vydalo Petrovo nakladatelství, ale rozsáhlou báseň Jeremiášův pláč vydanou Zdeňkem Urbánkem k Novému roku 1941 již podepsal jako Jiří Jakub, stejně tak sbírku Ohnice, jež vyšla v Melantrichu – a byla poslední knihou jeho života. Perzekuce Židů v protektorátu sílila, a tak sice stihl dopsat další dvě sbírky, Elegie a Scestí, vyjít však mohly až po válce.
Ani v osobním životě nemohlo všechno dopadnout dobře. Osmnáctiletá Věra s Jiřím nečekaně otěhotněla, a když odjel do Paříže, jeho bratr Ota ji zařídil potrat. Věra to prý později komentovala: „Myslela jsem si tehdy, že maturita je důležitější!“
Poté, co Jiřímu zemřel roce 1936 otec a starší bratr Otto odešel do Anglie, stal se Jiří oporou rodiny – a sám se zcela upnul na svou známost s Věrou Fingerovou. Pro ni také napsal řadu veršů, které ještě neměly bolestný podtón jako později, když se koncem roku 1940 rozešli. Možná ale právě Jiřího niterné prožívání patové situace, kterou pro židovské obyvatelstvo uchystala nacistické mašinerie, rozvíjelo jeho básnickou fantazii, a tíživá situace, kdy například nesměl opustit prostor Prahy, zapůsobila na vznik temných osudových tónů jeho veršů. Veršů, jež skrze smutek měly vzbuzovat naději.
Po rozchodu s Věrou koncem roku 1940 na něj o to silněji dolehla osamělost
uprostřed velkoměsta, kde byl ostrakizován různými zákazy a příkazy. Musel také střídat podnájmy a svá zaměstnání, než mu básník Hanuš Bonn zajistil práci na Židovské náboženské obci. Matka Berta se znovu vdala za Rudolfa Pollaka, který pak zahynul v Osvětimi; ona sama Terezín přežila.
O Jiřího vnitřním prožívání vypovídají tři jeho deníky – Modrá, Žíhaná a Červená kniha. Najdeme tu různé postřehy a nápady, výpisky i verše, vše je rámováno obdobím 1.ledna 1938 až 30. srpna 1941. Osudový den. Bydlel zrovna na Rašínově nábřeží 66 u své známé Elišky Kleinové. Šel si přes ulici pro cigarety, ale u stánku zrovna nebyl prodavač, tak přecházel zpět. Vtom ho muž zavolal, že se vrací, a tak se Jiří otočil… V tu chvíli ho nabrala rychle jedoucí německá sanitka.
Jediným svědkem tragické události, která se stala poblíž Palackého mostu, byla právě Eliška Kleinová, tehdejší Jiřího přítelkyně. Nejdříve byl Jiří Orten odvezen do nemocnice na Karlově náměstí, ale později převezen do Kateřinské ulice, kde bylo v pátém poschodí zvláštní oddělení pro židovské pacienty. Tam následkům těžkého zranění dne 1. září 1941 podlehl. Bylo mu dvaadvacet let teprve dva dny. O pár hodin později začalo platit nařízení, že každý Žid musí být viditelně označen žlutou hvězdou…
Ještě den po smrti píší básníkovi dopis „s projevem dokonalé úcty“ z brněnské revue Akord: „Za příspěvek do 9. a 10. čísla Akordu Vám přísluší honorář ve výši K 20,–.“
Tuto nevelkou částku si už básník na tomto světě vybrat nestihl – a to byl možná první krok k jeho nesmrtelnosti…
LUBOR FALTEISEK