V září uplynulo 100 let od narození zakladatele Terezínské iniciativy Miroslava Kárného
Zakladatel Terezínské iniciativy Miroslav Kárný se narodil 9. září 1919 v Praze. V padesátých letech odešel z Prahy do Kladna, kde nastoupil na místo redaktora v závodním časopisu Kladenských železáren Kladenský kovák. Tento krok mu v době politických čistek v padesátých letech téměř jistě zachránil život.
Jeho otec Viktor Kárný (1885-1942) pocházel z Lešan u Benešova. V době velké války se stal vdovcem a sám vychovával syna Jiřího a dceru Věru. Na jedné ze svých obchodních cest se seznámil s Karlou, narozenou 1890 v Novém Kníně. Ta pracovala jako vychovatelka v Dobříši, v rodině budoucího dirigenta České filharmonie Karla Ančerla. Karla byla také vdova. Sdílený osud, kdy oba zažili úmrtí nejbližších, vyvrcholil svatbou. Přestože ani Viktor, ani Karla nebyli praktikujícími Židy a vystoupili z Židovské náboženské obce hned po vzniku Československa, vybrali si vzájemně za partnera etnického Žida. První syn se narodil v roce 1919 a dostal jméno Miroslav, druhorozený Zdeněk se narodil roku 1924. Otec provozoval obchod s galanterií a Karla přispívala do rozpočtu výdělkem ze své krejčovské dílny. Rodina Kárných žila životem maloobchodních živnostníků a bydlela v Praze na Letné. Díky dobré finanční situaci mohli například vycestovat se všemi čtyřmi dětmi na dovolenou v Jugoslávii. Hospodářská krize na počátku 30. let však postihla i otcův podnik, který zkrachoval. Péči o obživu rodiny převzala paní Karla. Otec neúspěch těžce nesl a bral jej jako osobní selhání. Po čase se stal opět obchodním cestujícím.
Přes zhoršení ekonomické situace se rodina snažila zajistit svým dětem co nejlepší vzdělání, třebaže se to neobešlo bez jistých těžkostí.
Miroslav začal studovat na Akademickém gymnáziu Na Příkopě (pozdější gymnázium ve Štěpánské ulici). Zde se M. Kárný poprvé setkal s rasovým problémem. Reálnou hrozbu nebezpečí pravicového extremismu pro společnost si uvědomil zvláště během tzv. Insigniády, která proběhla na konci roku 1934. Poměrně brzy, v patnácti letech se vlivem okolností začal více zajímat o události kolem sebe a o politiku. Hledal politický směr, který by dokázal zodpovědět jeho otázky vztahující se k životu společnosti. Více než židovská tradice, jej oslovila politická levice, která odsuzovala rasový šovinismu. S židovskou identitou se více setkával mimo domov, kde mu byla spíše vnucena okolním světem, který mu připomínal, že je jiný. Jeho etnický původ proto jistě hrál při hledání vlastního názoru na svět nezanedbatelnou roli. Obecně tehdy byly komunistická strana a sociálně demokratická strana pro mladé přitažlivější, než strany pravicové či extrémně nacionalistické. Komunistické hnutí bylo ve svém programu internacionální, nacionalní strany naopak xenofobní. U stoupenců levicových stran hrál roli i sociální akcent jejich programu, který obracel pozornost k lidem chudým či lidem v závislém postavení.
Z univerzity do terezínského ghetta
Miroslav odmaturoval a na podzim roku 1938 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor český jazyk a dějepis. Dostudovat mu však zabránil vývoj politické situace.
Atmosféra tzv. druhé republiky již byla antisemitská, ale Židé ještě nebyli postihováni ekonomicky. Po okupaci země a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byly prostřednictvím Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. 6. 1939 uvedeny v platnost norimberské zákony a zahájena arizace židovského majetku. Židé vlastnící obchod či podnik se okamžitě stávali obětí arizace, což se nevyhnulo ani rodině Kárných.
15. července 1939 byla zřízena Zentralstelle für judische Auswanderung, která měla řídit vystěhovalectví Židů. Starost o budoucnost nadějného studenta Miroslava měla hlavně jeho prozíravá matka Karla, která se snažila synovi emigraci zařídit. Nakonec však plán nevyšel. Studium musil kvůli svému židovskému původu přerušit a začal si hledat práci. Výborné maturitní vysvědčení mu v té chvíli nepomohlo. Poměrně rychle však nalezl práci na statku v Radlicích, kde byl až do své deportace. Dne 24. listopadu 1941 byl mezi prvními deportovanými do Terezína, kde jako člen Aufbaukommanda začal budoval ghetto. Přes tvrdé táborové podmínky, žili uvěznění Židé v ghettu dál svůj život. Miroslav se zamiloval. Svoji milou Margitu Krausovou si dokonce vzal za manželku a tím jí patrně zachránil život. Sám byl transportem Ek dne 28. září 1944 spolu se svým bratrem deportován do tábora Auschwitz Birkenau/Osvětim Březinka. O poslední společné chvilce s bratrem Zdeňkem Miroslav Kárný vyprávěl: „Na rampě, při selekci bratra poslali nalevo a mě napravo. Chtěl jsem jít za ním. Ale nějaký starší vězeň mě strhl, protože věděl, o co jde, a řekl: ‚Ty vole, to nejde, oni jdou na lehčí práci, tebe by nevzali.‘ A tak mi zachránil život.“ S bratrem se již nesetkal, cesta, na kterou byl vybrán, vedla do plynové komory. Tehdy by mu v říjnu 1944 bylo dvacet let.
V Osvětimi Miroslav Kárný nepobyl dlouho, přihlásil se do transportu, který skončil v rakouském Kauferingu, kde byl zřízen pracovní tábor. V táboře vězni denně čelili tvrdým podmínkám, kterými byly obtížná dlouhotrvající práce, nedostatek jídla a především krutá zima. Sám utrpěl omrzliny na nohách a do ruky dostal flegmónu. Bojoval o svůj život, zatímco německá armáda (Wehrmacht) zahájila svou poslední ofenzívu v Ardenách. Na pokraji fyzických i psychických sil nakonec přežil i pochod smrti v dubnu 1945. Válka pro něj skončila v Allachu, což byl pobočný tábor koncentračního tábora Dachau. Po osvobození americkou armádou zde ještě absolvoval karanténní pobyt a do Prahy se vrátil 24. května 1945. S obavou navštěvoval adresy příbuzných. První však začal hledat manželku Margitu. Té se podařilo vrátit se Prahy dříve. Vzájemnou radost ze shledání vystřídal smutek nad nejbližšími, kteří se v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky, konce války nedožili.
Z redaktora archivním badatelem
V poválečné Evropě se projevil posun společnosti „doleva“, což byl trend, který se nevyhnul ani osvobozenému Československu. Příčiny spočívaly v diskreditaci pravicového extremismu a kolaborantských vlád, vítězství Sovětského svazu ve válce a významné úloze komunistických stran v odboji. To se odrazilo i v prvních poválečných volbách v Československu, které se uskutečnily v květnu 1946. S výrazným počtem hlasů tehdy zvítězila KSČ.
Miroslav Kárný se ihned po návratu zapojil do práce, kterou nalezl jako redaktor v redakci Rudého práva. Jeden z dozvuků války a věznění pro něj představoval vynucený akt úřední svatby, neboť úřady odmítly uznat svatební obřad z terezínského ghetta. Manželé Kární si svatbu zopakovali a v roce 1946 se jim narodila dvojčata.
Po únorových událostech roku 1948 M. Kárný postoupil na místo zástupce šéfredaktora, kde působil až do listopadu 1951, kdy by donucen z redakce odejít. V souvislosti s politickým procesem s R. Slánským a dalšími dříve komunistickými špičkami, musel redakci opustit a následujícího roku byl vyloučen z komunistické strany.
V Československu se zdvihla vlna antisemitismu, v jejímž rámci byli z protistátní činnosti obviněni četní Židé a mnozí z nich odsouzeni k hrdelním trestům. Obvinění se nevyhnul ani M. Kárný: „Byl jsem obviněn, že v redakci udržuji metody buržoazního novinářství… a že jsem součást protistranického spiknutí… Měl jsem potom uloženo svého druhu domácí vězení.“
Právě tehdy se zachránil prací v redakci závodního časopisu Spojených oceláren Kladenský kovák. V té době se vrátil k tématu, kterým se zabýval již dříve. V Kladenské redakci získal čas na archivní studium. Studium pramenů mu umožnilo vydat spolu s M. Krulišem, J. Josifem a A. Pěničkou monografii pod názvem Sto let kladenských železáren. Byla to jedna z prvních publikací v Československu, která se hlouběji věnovala dějinám závodů. Své badatelské výsledky zároveň M. Kárný uveřejňoval v Kovákovi i v deníku středočeského kraje Svoboda.
Na jaře 1967 byl jmenován vedoucím odboru tisku, rozhlasu a televize na Ústředním výboru KSČ. Místo několikrát odmítl, „ ale pak jsem přece jen podlehl iluzorní představě, že tam bude možno něco prospěšného vykonat ke změně tohoto vrchnostenského úřadu, s nímž jsem vedl válku ….. Podle přání A. Dubčeka jsem – myslím v červnu 1968 – přešel jako zástupce šéfredaktora do časopisu Život strany s cílem tento časopis, který představoval baštu protilednových elementů, zlikvidovat a připravit vydávání časopisu Tribuna, který měl podporovat politiku ‚pražského jara‘. Uprostřed příprav přišel 21. srpen a pod mým vedením redakční jádro Života strany (šéfredaktor se jaksi ztratil) začalo ‚ilegálně‘ vydávat časopis Tribuna, který jsme vyhlásili za orgán vysočanského mimořádného sjezdu“.
Zanedlouho po okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy byl Kárný opět bez místa a znovu vyloučen z KSČ.
Prožitky z dějinných zvratů u něj vyvolaly hlubokou deziluzi. Do odchodu do důchodu roku 1974 pracoval na řadovém místě v reprografickém středisku Institutu poradenství. V té době se rozhodl plně se věnovat historii holokaustu, což mu později zajistilo velký respekt a uznání široké odborné veřejnosti.
Důchod jako impuls k bádání
V roce 1975 využil Miroslav Kárný možnosti odejít jako bývalý vězeň nacistického režimu do předčasného důchodu. Neodešel však na odpočinek, ale v plné fyzické i duševní síle se začal naplno věnovat badatelské práci. Intenzivně studoval historické prameny k historii nacistické okupace českých zemí v domácích i zahraničních archivech, byl v kontaktu s předním i badateli v oblasti této problematiky a publikoval řadu odborných studií a článků. Bylo pozoruhodné, jaký respekt a odborný kredit při tom v relativné krátké době získal. Výsledky své usilovné práce mohl v úplnosti zpřístupnit co nejširšímu okruhu badatelů a dalších zájemců až po listopadu 1989, kdy se stal také jednou z klíčových osobností podílejících se na vzniku a činnosti organizace bývalých vězňů terezínského ghetta – Terezínské iniciativy.
Nelze přitom nevzpomenout skutečnost, že jeho rozsáhlá vědecká práce by nebyla možná bez trvalé podpory jeho manželky Margity (26. 2.1923-27. 4. 1998), se kterou ho spojoval společný osud již od doby holocaustu a pozdější těžké doby po vzniku nové totality. Byla jeho nejbližší spolupracovnicí jako badatelka, korektorka i první odborná oponentka jeho prací, u dalších pak byla přímo spoluautorkou. S noblesou a diplomacií sobě vlastní dovedla řešit krizové situace, které občas při realizaci vědeckých projektů vznikají a spoluorganizovala vědecké konference, semináře apod. Přitom byla vzornou matkou a babičkou, pevnou spojnicí rodiny a zárukou její soudržnosti. Její odchod byl pro Miroslava Kárného těžkou a nenahraditelnou ztrátou.
Výsledky bádání publikoval v předních odborných časopisech. Roku 1978 publikoval v Československém časopise historickém článek o koncentračních táborech. V dalších letech následovaly práce o politice nacistického Německa vůči Česko-Slovensku a o židovské otázce v protektorátu. Většinu textů o perzekuci Židů během druhé světové války mohl publikovat až po roce 1989, včetně zásadní monografie Konečné řešení. Genocida českých židů v německé protektorátní politice (1991).
Roku 1994 spoluzakládal odborné periodikum Terezínské studie a dokumenty. Stal se vedoucím kolektivu archivářů a historiků s nimž zpracoval publikaci Terezínská pamětní kniha, která zahrnuje ověřený soupis židovských obětí deportací z protektorátu i jiných zemí a je považována za právně podloženou dokumentaci. Aktivně se podílel na zpracování scénáře pro první expozici Muzea ghetta v Památníku Terezín. Jeho vizionářství a iniciativy podnítily rozvoj výzkumu holokaustu u nás a navázání spolupráce s odborníky ze zahraničí. Miroslav Kárný pracoval vědecky až do své smrti 9. května 2001.
Alexandra Blodigová