Luboš Dobrovský: Svůj osud jsem si nevybral, to on si vybral mne

Tak trochu ve stínu až bombastické státní tryzny za předsedu senátu Jaroslava Kuberu se konec ledna stal konečnou stanicí pro Luboše Dobrovského, bývalého významného politika za éry Václava Havla. Dějiny rozhodnou, na kterého z nich se bude vzpomínat častěji…

Někdejší novinář, po roce 1968 disident živící se v různých ponižujících zaměstnáních a nakonec politik a diplomat zemřel ve věku téměř 88 let (3. února 1932 Kolín – 30. ledna 2020 Praha). Jeho životní osudy byly nadmíru pestré a nelehké. A není divu, vždyť si je nerežíroval vždy sám, ale spíš doba pádící kolem v divokých zvratech. Po studiích rusistiky a bohemistiky působil od roku 1958 v Českém rozhlase, po roce 1968 byl propuštěn a pracoval jako skladník, myč oken, topič… Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl krátce mluvčím Občanského fóra, v roce 1990 byl půl roku náměstkem ministra zahraničních věcí, od října 1990 do června 1992 stál v čele ministerstva obrany ČSFR. Poté byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla a v letech 1996 až 2000 působil jako velvyslanec v Ruské federaci. Překládal také z ruštiny a polštiny.

S velkým přehledem dokázal komentovat současné politické dění, jeho názor byl vždy jasně čitelný a morálně pevný, proto si ho mnozí lidé, kteří ho poznali blíže, velmi vážili. Sám Dobrovský si v roce 2018 zavzpomínal v Českém rozhlase na svůj vstup do politiky rovnou z kotelny: „Ve chvíli, kdy se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničí, zvedl jsem ve své kotelně v motolské nemocnici telefon a zeptal se ho, zda by bylo možno využít mé znalosti Polska, jelikož jsem nějakou dobu studoval na Jagellonské univerzitě a docela s chutí bych tam jel pracovat na velvyslanectví. A Jirka pravil: To jo, proč ne, ale nejprve si to odpracuješ. Přijď okamžitě na ministerstvo.“

A tak se ze dne na den dostal do vysoké politiky. V té době měl zrovna službu v práci a neměli za něj náhradu, a tak ještě týden běhal z kotelny do Černínského paláce a zpět!

Rodinné turbulence a paradoxy doby

Jeho otec pocházel ze staré kolínské židovské rodiny Hammerschlagů. „Pradědeček byl drobný obchodník a prababička byla známou kolínskou pekařkou macesů,“ vzpomínal pozdější velvyslanec v Rusku. „Dědeček z otcovy strany se oženil se starší a docela bohatou Židovkou, která pocházela z Prešpurku a jejím mateřským jazykem byla maďarština. Žili v Praze a provozovali krám se střižním zbožím v Melantrichově ulici na Starém Městě. Můj otec byl nejstarší z pěti sourozenců, měl tři sestry a bratra. Všichni však zahynuli v koncentráku… Dědeček z matčiny strany byl zase švec od Plzně, Čech, zatímco babička byla sudetská Němka. Všichni příbuzní ze strany babičky, která ovšem byla do té míry asimilovaná, že tu zůstala, šli po druhé světové válce do odsunu. Tak to je myslím docela „výstavní“ historie naší rodiny z hlediska nacionalistických turbulencí v Evropě ve dvacátém století.“

Otec měl podle jeho vlastních slov dobrodružnou povahu. Po smrti rodičů prodal obchod, peníze rozdělil mezi své sourozence, a své budoucí ženě řekl, že se vydá do světa na zkušenou. Odjel s kamarádem Láďou Pelzbauerem do Asie. V Saigonu založili pivovar. Po čase se přesunul do Číny a v Šanghaji spolu s jedním německým Židem založili podnik import-export. „Jednou se ale otec vrátil z delší obchodní cesty a zjistil, že jeho společník zmizel a podnik krachuje. V tu dobu dostal dopis od mé budoucí mámy, že se má rychle vrátit, jinak že dědeček Sýkora Mařenku provdá za jiného. Tak se táta sebral a dal se najmout na loď jako topič, protože byl úplně bez financí. Cestu do francouzského přístavu Marseille si odpracoval a za vydělané peníze si koupil lístek na vlak. Když dorazil za svou vyvolenou do Kolína, to bylo v roce 1930, neměl nic – jenom tu zkušenost.

Byla svatba a on si díky tomu, že znal řadu jazyků, brzy našel práci v Draslovce, fabrice, kde především židovští inženýři vyráběli plyn, který se později nazýval cyklon B. Tenkrát se používal na hubení štěnic…“

Válečné útrapy

Když bylo malému Lubošovi sedm let, začala válka. Jaký osud připravili Němci za protektorátu pro Židy, bylo brzy zřejmé. „Táta Ludvík se narodil v Praze v roce 1902,“ vzpomínal Dobrovský. „Doma se sice mluvilo německy a maďarsky, ale táta se cítil být Čechem.“ A tehdy otec přesvědčil Lubošovu matku, aby se s ním formálně rozvedla. Žili totiž v tzv. smíšeném manželství a rozvodem se měli uchránit ostatní členové rodiny před deportací do lágru.

Luboš Dobrovský pokračuje ve vzpomínkách: „Máma se rozvodu velice bránila, ale táta trval na tom, že nás takhle zachrání. Kdyby se bývali nerozvedli, tak jsme asi poslední válečné měsíce přetrpěli někde na Hagiboru, kde ke konci války začali Němci shromažďovat lidi ze smíšených rodin. Ale takhle jsme zůstali doma, zatímco táta šel v červnu 1942 do transportu. Nejprve do Terezína a pak v září 1943 do Osvětimi, s tím velkým transportem, který nešel rovnou do plynu. Z Birkenau ho transportovali do dalšího koncentráku nedaleko Berlína. A když pak vězně před blížící se frontou evakuovali na západ, tak někde u Hannoveru vlak s těmi koncentráčníky považovali američtí hloubkoví letci za německý válečný transport a rozstříleli jej. Takže otec podle všeho zahynul americkou střelou.“

Luboš s matkou a bratrem bydleli v bytě fabriky v Kolíně, ale když začali Židy vyhánět z bytů, otec s dědečkem koupili malé hospodářství v Ohradě u Kolína. „Do té vsi jsme se odstěhovali, ale jenom my s mámou, táta zůstal u své tety v Kolíně a pracoval v zahradnictví jako dělník až do chvíle, než šel do transportu. Měli jsme domácí zvířectvo i kus pole, s kterým nám vypomáhali místní sedláci. Válku jsme v trvalém napětí přežili. A sudetští příbuzní, kteří zůstali doma – ti mladší sloužili ve Wehrmachtu – posílali tátovi do Terezína balíky s jídlem! Jeden mámin bratranec dokonce dezertoval z Wehrmachtu a vrátil se na ruském tanku.“ Další paradox.

Po válce se matka Marie Hammerschlagová provdala za plukovníka Josefa Dobrovského (pův. jm. Fridolín Bayer), který bojoval na západní frontě, do Čech se vrátil se Svobodovou armádou a působil pak v Kolíně. Celá rodina přijala jméno Dobrovský.

LUBOR FALTEISEK

Foto Jindřich Nosek, Roman Souček a archiv, stará fotka: Luboš Dobrovský se synem Pavlem