S Hadar Galron o životě, víře a psaní, o jejím mystickém vztahu k Česku a také o nové divadelní hře.

Narodila ses v Londýně a žila tam do svých třinácti let. Od té doby bydlíš v Izraeli. Kde je tvůj domov?

Myslím, že můj domov je v Izraeli, rozhodně však ne v Londýně. Vždy jsem se cítila všude tak trochu jako „outsider“ a léta jsem se proti tomu snažila bojovat. Pro ortodoxní komunitu jsem příliš liberální a pro mé sekulární přátelé jsem moc ortodoxní. Pro Brity jsem moc izraelská a pro Izraelce moc britská. Asi k tomu moc nepřispívá, že můj otec je původem z Maroka, zatímco moje maminka je Britka.

Myslím, že především jsem prostě autorka, protože v tu chvíli nezáleží na tom, jak moc jsi „outsider“. Všechno nahlížíš jak zevnitř, tak i zvenčí a v tom jsem se našla.

Na druhé straně mi to ale umožňuje se také snadno dostat dovnitř a pod povrch věcí, lidí a příběhů. Obvykle mi trvá velice krátký čas někomu porozumět a přiblížit se mu. Při svém psaní a tvoření vlastně vycházím a vcházím do různých světů a příběhů mnoha lidí a nahlížím je tak zvenčí i zevnitř.

Když oslovuji lidi kvůli nějakému projektu, obvykle trvá jen chvíli, a oni se mi začnou otevírat a sdílí se mnou své osobní příběhy. Takže je to nakonec vlastnost, za kterou jsem velmi vděčná.

Českou republiku jsi navštívila jako herečka i autorka už několikrát a pravidelně se do ní vracíš. Kde má původ tvůj silný vztah k České republice?

Moje první návštěva Česka neměla vůbec nic společného s mou tvorbou. Přijela jsem do Prahy se svým tchánem, profesorem Reuvenem Feuersteinem^[1], který obdržel čestný doktorát na Karlově Univerzitě. Jednoduše jsem se do Prahy zamilovala na první pohled. Asi o rok později mě kontaktoval Michal Dočekal z Národního divadla ohledně Mikve.

Pamatuji si, že když jsme se poprvé potkali, řekl mi, že netuší, jaký bude mít hra úspěch u českého publika, ale že by bylo fajn, kdyby vyšla aspoň jedna sezóna. Zeptala jsem se ho, proč tedy vybral zrovna tuto hru a on mi řekl, že ji vybrala herečka Iva Janžurová (která pak ztvárnila hlavní roli v této hře v Národním divadle). To mně zaujalo, protože to byl výběr ženy, a věřím, že věděla, proč si to vybírá. Věřím, že tomu rozuměla. Ženy jsou prostě ženy.

Nakonec to byl veliký úspěch a Mikve se hrála v Národním divadle po 11 sezón. V Česku bylo mimochodem mnohem víc produkcí než vůbec v samotném Izraeli. Pokud se nemýlím, tak Mikve měla celkově 13 profesionálních zahraničních produkcí a z toho 6 bylo českých.

K Británii, z níž pocházíš, tedy nemáš takto silné pouto? A jak je to s produkcí tvých her tam?

K Anglii mám nějaké přirozené vazby jako k místu, v němž jsem vyrostla, ale je to třeba mnohem méně mystické než můj vztah s Českou republikou. Pokud je mým domovem Izrael, pak řekněme, že Česká republika je mým druhým domovem (určitě spíš než Británie).

V Londýně jsem vystupovala se svým „stand-upem“, ale dosud tam žádná moje hra produkována nebyla. Několik tamních režisérů už mě oslovilo, ale nikdy to nedopadlo. (Naposled byl jeden slibný kontakt přerušen koronavirovou krizí.)

Miluju Česko a Čechy, jejich náturu, místní atmosféru. Je tam něco, co je mi blízké a působí, že se u vás cítím jako doma. A tohle nemohu říct jen tak o jakémkoliv místě, které jsem navštívila. Například, dalším místem, kde měla Mikve veliký úspěch byla Budapešť. Strávila jsem tam několik dní, ale to město na mě působilo neuvěřitelně depresivně. Necítila jsem se tam vůbec dobře.

České publikum zná čtyři tvoje díla; Mikve, I♥MAMMA, Tajemství a Whistle (Zapískej). Kromě toho jsi na pražské židovské obci vystupovala se svým „stand-upem“. Předpokládám, že kdybych se tě zeptala, která z těchto věcí je tvoje nejoblíbenější, odpovíš mi stejně, jako většina autorů…

Jistě, to je jako by ses mě ptala, které své dítě mám nejraději (smích…).

Cítím, jak rostu společně s každou ze svých her. Mikve promlouvá k mnoha lidem na různých úrovních jejich osobností. Tajemství je mnohem subtilnější a jde do hloubky, I♥MAMMA je prostě skvělá legrace, komedie, ačkoli uvnitř je hluboká podstata mateřství a je v tom mnoho mých osobních příběhů. Whistle je zatím poslední. Moc ráda hraju toto představení a mimochodem, hlavní postavu jsem vystavěla inspirovaná jednou Češkou.

Zeptám se tedy jinak. Váže se k nějaké z těch produkcí nějaký zajímavý příběh nebo zvláštní událost, která tě potkala?

Jistě, jeden z nich je takový „mystický“. Než jsem odjela režírovat do Mladé Boleslavi Tajemství, měla jsem nějaká představení a workshopy v Londýně. A na konci tohoto turné mě poprosili o ještě jednu lekci navíc v reformní synagoze, aniž by mi nabídli nějaký další honorář. Řekla jsem si, že když už jsem tady, tak proč ne a souhlasila jsem.

Byl pátek odpoledne, vyzvedli mě autem a vzali do synagogy ve Westminsteru. Tam se mě ujal nějaký zaměstnanec a začal mi vyprávět o tom, že v synagoze mají muzeum svitků Tóry. Když jsem se na něj nechápavě podívala, vysvětlil, že mají sbírku původních svitků z Československa, které byly zachráněny před zničením za druhé světové války. Nadšená a překvapená jsem mu hned pověděla, že já se právě za několik málo dní chystám do České republiky a že to tedy rozhodně musím vidět. Nejprve se zdráhal, že nejsou otvírací hodiny. Ale já mu na to řekla, že jsem už taky neměla mít hodinu a další lekci dělám bez nároku na honorář. Sehnal tedy klíč a zavedl mě do muzea. První, co jsem uviděla, jakmile jsem vešla do místnosti, byl detailně vyzdobený povijan na Tóru. Zaujal mě, a tak jsem se podívala na místo původu: Mladá Boleslav. V tu chvíli jsem nemohla ani dýchat.

Později jsme zjistili, že Tóra, k níž povijan patřil, byla odeslána do jedné reformní kongregace v USA. Zkontaktovala jsem se s nimi a požádala je o nějaké fotografie textu původní mladoboleslavské Tóry, které jsem pak nechala promítat během představení Tajemství mezi jednotlivými obrazy. Byla jsem moc ráda, že tak mohu přinést do Mladé Boleslavi aspoň střípek živého judaismu v podobě obrázků jejich původního svitku, který dodnes slouží americké židovské komunitě.

Rodina a náboženská výchova

Pamatuješ si, kdy jsi začala psát? Bylo to ještě v dětství?

Já vlastně nevím… Vždycky jsem psala, co si vzpomínám. Moje matka pro nás také vždy psala a skládala písně, když jsme byli malí. Bylo nás pět – čtyři holky a jeden kluk. Psala pro nás doslova celé operety, které pak režírovala. Máma chtěla být vždy herečkou, ale byla z velice silně náboženské rodiny. Vzpomínám si, že mi vyprávěla, jak jednou okolo Vánoc přišla domů nadšená s tím, že získala hlavní roli ve školní vánoční hře. Tou hlavní rolí měla být Marie. Když to otec slyšel, řekl jí, že to nepřipadá v úvahu. Nic nepomohlo, když matka argumentovala, že Marie byla židovka. Otec rozhodl, že v té hře prostě hrát nebude. Máma byla pak velice zklamaná, a nakonec z toho všeho v den představení ještě onemocněla.

Takže moje matka měla určitě veliký vliv na můj vztah k divadlu a psaní. A myslím, že teď prostě v mnoha ohledech žiju život, který by ráda žila moje máma. Ona je můj největší fanoušek. A mimochodem hru Whistle, v níž se odráží komplikovaný vztah matky a dcery, přeložila do angličtiny.

Sama pocházíš z ortodoxní židovské rodiny, jak jsi se tedy dostala ke studiu divadla a k tomu, co děláš dnes?

Dřív mě samozřejmě ani nenapadlo jít studovat divadlo. Vše začalo vlastně prvním větším konfliktem s mým otcem, když jsem se rozhodla nastoupit vojenskou službu. Jemu se to vůbec nelíbilo. Říkal, že holky v armádě jsou jen matrace a že jako dívka ze zbožné rodiny mohu jít nanejvýš na civilní službu. Prohlásil dokonce, že pokud půjdu do armády, nejsem už jeho dcera.

Na vojnu jsem nakonec nastoupila a musím říct, že jsem byla vynikající voják. Získala jsem nějaká ocenění a dvakrát jsem se setkala s premiérem Jicchakem Rabinem. Na Jom ha-acma‘ut jsem se účastnila slavnostních ceremonií a můj otec byl pak dokonce na mě asi minutu hrdý. Pak jsem ale skončila povinnou vojenskou službu a otec mi oznámil: „Dobře, prosadila sis, co jsi chtěla, a teď je načase, aby ses usadila, zklidnila a začala pracovat a studovat,“ a sám rozhodl, že budu studovat právo. Neměla jsem k tomu žádný vztah a taky jsem pochybovala, že mě na práva vůbec vezmou, ale nemohla jsem nic namítat, protože otec platil školné a tehdy bylo studium v Izraeli ještě dražší než dnes.

Pak jsem ale absolvovala psychometrické testy (standardizované vstupní testy pro vysokoškolské studium v Izraeli, pozn. red.) a byla jsem ohromně překvapená, jak vysoké známky jsem dostala. Nikdy jsem totiž nebyla dobrou studentkou. Tak jsem se zapsala ke studiu práv na univerzitě Bar Ilan.

Zhruba týden na to mi ale přišel dopis z armády a v něm stálo, že jako odměnu za mou vynikající službu mi nabízejí zaplacení školného na první rok studií, bez ohledu na to, co si vyberu. Uvažovala jsem tedy, co bych ve skutečnosti chtěla dělat a rozhodla jsem se, že nepůjdu na práva, ale budu studovat divadlo na univerzitě v Tel Avivu. Tak jsem to také oznámila svým rodičům.

Muselo to být těžké pro tebe i pro tvé okolí.

Už v den, kdy mě přijali, mi bylo jasné, že teď musím odejít z domu a bydlet sama, protože jinak se rozpoutá opravdové peklo. Pronajala jsem si tedy s přáteli byt v Tel Avivu a začala studovat. Tím ale vše teprve začalo. Bylo to velmi, velmi těžké období. Ta cesta nebyla vůbec snadná, ale dnes s odstupem času vím, že byla správná.

Byla jsi v kontaktu se svou rodinou poté, co jsi odešla z domu?

Byla jsem s nimi vždy v kontaktu, ale někdy to bylo hodně těžké. Obzvlášť vztah s mým otcem.

Když jsi teď sama matkou, jak se díváš na povinnou vojenskou službu svých dětí?

Myslím, že služba v armádě pro mě byla dobrá, a tak jsem sama byla pro, aby moje děti absolvovaly standartní vojenskou službu. Dcera už v armádě byla a teď je na vojně můj starší syn.

Otec se tehdy nad představou mé vojenské služby pohoršoval, ačkoli jsem mu vysvětlovala, že ani nebudu na základně s muži. Ale můj otec se o mě vždy v tomto ohledu příliš obával a už od mého nízkého věku si myslel, že mám vztahy s chlapci, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Právě naopak. V této oblasti jsem byla dost rezervovaná a možná by se dalo hovořit i o nějakém „bloku“, který mi vytvořila přísná náboženská výchova. Táta se nicméně obával každého chlapce, který se přiblížil k našemu domu, a vždy ho sledoval a vyslýchal. Bylo to trochu bláznivé… Byl neuvěřitelně žárlivý.

A co tvá přátelství z doby před studiem. Ztratila jsi nějaké kontakty a kamarády poté, co jsi začala studovat divadlo?

S většinou jsem zůstala v kontaktu. Ačkoli život umělce umí být osamělý…

Na univerzitě jsem se pak seznámila s dívkou, která také pocházela z ortodoxní rodiny. Spolu jsme začaly vystupovat a byly jsme první dívky ze zbožných rodin, které vystupovaly se svým „stand-up“ programem. Spolupracovaly jsme spolu i po skončení studií a projely se svým programem celý Izrael. Když jsem ale začala do svých vystoupení přidávat satirický humor a narážky na postavení ženy v ortodoxním výkladu židovského práva, byl to moment, kdy jsme se rozešly. Tohle ona už dělat nechtěla.

Předpokládám, že to nebyly jediné kontroverze a problémy, s nimiž ses setkala v souvislosti se svou tvorbou.

Samozřejmě. Neustále moje díla někdo komentuje a vždy se najdou nějaké kritické hlasy, především z řad ortodoxních židů.

Když jsem v začátcích hledala vlastní cestu sebevyjádření a nevěděla jak na to, četla jsem knihu od Roberta McKee, a tam jsem narazila na větu: „Když nejsi dost naštvaný, nepiš komedii.“ A tak jsem si řekla, že jsem dost naštvaná a mohu dělat humor a satiru. Chtěla jsem se s nadhledem vyjadřovat k problémům a věcem, s nimiž jsem se potkala i doma a ve svém životě.

Ale jsou věci, do kterých bych nešla. Jednou mě třeba oslovila skupina ortodoxních žen, abych stanula v čele jejich nové politické strany. Tak to jsem rozhodně odmítla… (smích) Myslím, že moje místo je tam, kde jsem. Rozhodně ne v politice.

Život v mnoha dimenzích

Můžeš říct něco víc o své osobní víře dnes?

Předně musím říct, že jsem své „náboženství“ upravila na „spiritualitu“. Jsem rozhodně silně věřící. Ale pod pojmem „náboženství“ chápu jen soubor pravidel toho, co musíš a nesmíš dělat.

Mám osobní vztah s Bohem a rozhodně se cítím silně propojena s judaismem. Je to pouto historické, kulturní, ale i duchovní. Jakési DNA celého židovského národa.

Věřím také, že existuje vždy nějaká další dimenze. Například teď když spolu mluvíme, jsou zde ještě další vrstvy naší konverzace, někde nad tím nebo mimo nás. A vždy, když se potkávám s lidmi, a především když se s nimi setkávám tváří v tvář, snažím se taky nějak vnímat tuto další energetickou rovinu bytí. Vždy tedy vnímám při nejmenším dvě roviny bytí.

Věřím také v člověka a jeho dobro. V laskavost srdce. A to přes to, že jsou dobrota a laskavost v dnešním světě, jemuž vládnou peníze a moc, chápány jako slabost. Ale já věřím, že skutečné propojení dvou lidí pochází z otevřeného srdce.

Žiješ tedy podle náboženských pravidel judaismu?

Z židovských náboženských předpisů si beru to, o čem jsem přesvědčená, že je to pro mě dobré. Domnívám se, že duchovní stránka je podstatnější než ta fyzická či praktická. Dodržuji třeba kašrut a šabat světím tak trochu podle sebe (například nevidím důvod, proč být o šabatu v depresi z toho, že nemohu cestovat…).

Jsi herečka, režisérka, scénáristka… Která z těchto rolí, ti vyhovuje nejvíce? Máš nějakou z těch činnosti raději než ostatní?

Hraní je největší zábava. Je to forma sebevyjádření, a nyní, když jsem kvůli pandemii nemohla stát na prknech už víc než tři měsíce, je to pro mě hodně těžké. Přitom myslím, že kdybych se hraní vzdala, tak bych možná byla lepší v jiných oblastech, protože bych měla více času a mohla bych se soustředit na psaní scénářů a případně režii. Ale nedovedu se toho vzdát.

Psaní je dost specifická záležitost. Je to také moje osobní hluboká potřeba, ale v něčem je to jiné. Psaní miluju, ale zároveň nenávidím a mnohokrát mám chuť prostě všechno zahodit. Psaní a hraní jsou dvě úplně rozdílné části mé duše. Při psaní jsi osamocená jen se svými postavami, které máš v hlavě. Ale hraní je extrovertní a jsi v tom společně se všemi diváky.

Režie je pak svým způsobem propojení obojího a taky mě baví, že při tom mohu spolupracovat na projektech s mnoha zajímavými lidmi, které mám ráda.

Asi se tedy nemohu rozhodnout jen pro jednu z těch činností. Je to jako bych se rozhodovala, jestli raději jím nebo spím…

A k tomu všemu ještě vyučuješ.

Ano. Práce se studenty mě baví, obzvlášť když mohu sledovat jejich tvorbu. Užívám si to moc, ačkoliv hlavní důvod, proč učím, je finanční. Nerada píšu jen tak nějaké scénáře na objednávku.

Kromě divadelních her, z nichž některé jsme zmínili, jsi autorkou i několika televizních scénářů. Mimo jiné jsi se podílela na psaní scénáře k moc zajímavému seriálu s názvem Harém, který pojednává o izraelské sektě spojené s osobností Goela Racona.^[2] Proč tě zaujalo zrovna toto téma?

Dotýká se to vlastně mnoha mých oblíbených témat. Žen, mužů, kteří využívají ženy, ale lidí, kteří využívají své charisma pro manipulaci s ostatními. Také je fascinující vidět, jak funguje mysl guru Goela Racona.

Ten příběh je založený na skutečných událostech. Jedna z bývalých manželek Goela Racona za námi sama přišla s námětem na divadelní hru. Když jsme se ale pustili do práce a výzkumu, zjistili jsme, že je zde mnohem víc materiálu, který by stál za zpracování, a tak jsme nakonec napsali celý seriál, který jsme nabídli dvěma televizním produkčním společnostem, a obě jej přijaly.

Ale tohle, žel, není ojedinělá záležitost. Z toho, co vím, tak odhadem asi polovina lidí v ultraortodoxních komunitách žije v obdobných „sektách“, i když je takto nenazývají.

Izraelská scénáristka píše českou hru

Jak tebe konkrétně zasáhla pandemie koronaviru a jaký dopad to má na tvou práci?

Je to velice těžké období. Samozřejmě všechna divadla byla zavřená, a nyní se snad vláda chystá je znovu alespoň částečně otevřít podle určitých pravidel a s omezením. Tak uvidíme. Protože pracuji na volné noze a státní podpora v Izraeli byla jen velice nízká, bylo to také moc těžké i finančně.

Vyučovala jsem přes ZOOM v době absolutní karantény a také jsem se snažila pracovat na nějakých projektech pro televizi apod. Mnohé z plánů to ale zastavilo a je zatím otázka jak a kdy budou pokračovat.

Takže nemůžeš třeba říct, že karanténa ti dala klid a čas na psaní?

Ne! Rozhodně ne! A až se mě na to někdo příště zeptá, tak už budu střílet! Karanténa a koronavirová pandemie ze mě udělaly ženu v domácnosti a hospodyňku na plný úvazek. To, co náboženská výchova nezvládla za 20 let, zvládl koronavirus během jednoho měsíce – udělat ze mě hospodyňku, uklízečku, kuchařku a pečovatelku… (smích)

Pojďme konečně povědět něco k tvému novému projektu pro české divadlo. Jak se zrodil takový nápad a o co přesně jde?

Píšu novou hru, která je určena speciálně pro české divadlo. Jmenuje se Moje první židovské Vánoce, a myslím, že v mnoha ohledech je to jeden z mých nejkomplikovanějších projektů. Řekla jsem si totiž, že když mám psát hru pro Čechy, napíšu ji tak, aby viděli na pódiu sami sebe. Za tu dobu, co do Česka jezdím, jsem slyšela už mnoho příběhů o Češích, kteří náhle po letech zjistili, že jsou Židé, nebo že část jejich rodiny má židovské kořeny. Proto jsem si vybrala tento námět. Při psaní nejdřív tvořím celý příběh, který se vynořuje na základě mých rozhovorů a představuju si ho. A když mám příběh, začnu rozeznávat siluety jednotlivých postav a jejich hloubku. Stále ale nemám dialogy a než je začnu psát, potřebuju se zastavit a přestat tvořit. Musím dát svým postavám prostor, aby ke mně začaly promlouvat. Ale tentokrát najednou bylo ticho a začala jsem se bát, že ty postavy nepřijdou. Že to je příliš velký úkol, který jsem si předsevzala. Trvalo hodně dlouho, než některé komplikované postavy začaly mluvit a než jsem se k nim hlouběji propracovala. Teď však jsou v mé hlavě a v mém srdci a odmítají vůbec odejít.

Jak konkrétně vzniká taková česká divadelní hra z pera izraelské scénáristky?

Divadelní hru píši pro Městské divadlo v Liberci, kde nyní je dramaturgem Petr Svojtka, s nímž jsem pracovala už v Městských divadlech pražských na inscenaci I♥MAMMA. On a dramaturg Jiří Janků jsou jako mé „české oči“. Díky nim vím, co bude a co nebude u českých diváků fungovat. Doprovázeli mě skoro u všech mých rozhovorů a bez nich by bylo vše mnohem obtížnější. Námět jsem konzultovala s více než čtyřiceti českými Židy a kvůli jedné z postav také s několika evangelickými faráři. Kdykoliv mám během svého psaní nějakou otázku (například ohledně detailů období komunismu v Česku apod.), vím že mohu napsat svým dramaturgům. Jsem s nimi neustále v intenzivním kontaktu.

V jaké fází je tento jedinečný projekt a kdy se můžeme těšit na premiéru?

Právě v uplynulých dnech jsem dokončila hrubý text celé hry. Dlouho jsem neměla konec příběhu, ačkoliv jsem věděla, jak má dopadnout. Ale minulou neděli, právě když jsem jela autem na sever Izraele, náhle začaly postavy v mé hlavě promlouvat. Musela jsem zastavit u nejbližší benzínové pumpy, koupit si kávu, otevřít laptop a zapsat závěrečné dialogy. Bylo to, jako bych jen sledovala film ve své hlavě. Když jsem skončila, byla jsem tak otřesená a vystrašená, že jsem zaklapla notebook a od té doby ho neotevřela. Petrovi a Jiřímu jsem jen poslala zprávu, že text je hotový, ale nemám odvahu se na něj znovu podívat, takže jim ho pošlu později.

Zkoušet by se mělo začít už brzy, a pokud vše bude tak, jak má, premiéra bude letos v říjnu.

Můžeš aspoň naznačit, základní linku příběhu, aniž bychom přitom čtenáře ochudili o divácký zážitek?

Po záchvatu mrtvice přímo o Štědrém večeru odtajní Bela Dvořáková (85) svým třem dětem a třem vnoučatům tajemství, které skrývala po mnoho let: za války byla ukrývaným židovským dítětem, a přesto, že nikdy nežila podle židovské tradice, nyní si přeje být pochována jako židovka.

Toto odhalení je pro Magdu (24), Belinu vnučku, jako by nalezla chybějící kousek skládačky své vlastní identity. Pro její tetu Terezu (65), která bývala přesvědčenou komunistkou však čelit této pravdě znamená rozervání identity, kterou si sama pro sebe vybudovala.

Jak vznikají tvé zajímavé náměty?

Když píšu, tak vlastně beru střípky vyprávění různých lidí a jejich světů, a pak je z toho obvykle obrovská mozaika z mnoha a mnoha příběhů, kterou drží pohromadě jako lepidlo nějaká fikce. Nicméně skutečný život je obvykle mnohem fantastičtější než fikce. Takže kdybych nechala příběhy nezměněné a v původní podobě, lidé by mi tvrdili, že tomu nikdo nebude věřit.

Je také kuriozní, že někdy se domnívám, že jsem něco vymyslela při psaní, ale pak se ukáže, že se to stejně tak událo i ve skutečnosti. Jednou jsem třeba psala něco o hnutí Izraelských černých panterů v 70. letech. Protože někteří z nich ještě žijí, pro zachování anonymity jsem změnila jména a vytvořila jsem příběh jako fikci. Jak se ale později ukázalo, to, co jsem napsala, se skutečně odehrálo (ačkoli to nikde nebylo zaznamenáno) a oni se tak navzájem poznali a věděli kdo je kdo, přestože jsem změnila jejich jména. Někdy mám tedy dojem, že jsem jen jako nějaký „vodič“, prostředník, a ne přímo autor. Napadá mě, že když se člověk otevře, pravda skrze něj proudí.

Kromě toho, že jsi autorkou mnoha zajímavých scénářů, jsi napsala i několik písňových textů. Nechystáš také nějakou knihu?

Píšu poezii a ráda píšu krátké příběhy. Možná jednoho dne z toho bude kniha. Všechno má svůj správný čas.

Děkuju, že sis našla čas na náš rozhovor a přeju hodně úspěchů tvé nové české hře.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ

Hadar Galron (* 1970) je izraelská scénáristka, režisérka a herečka. Narodila se v Londýně a vyrůstala v ortodoxní židovské rodině. Vystudovala divadlo na Filosofické fakultě Univerzity v Tel Avivu. Její autorská tvorba zahrnuje divadelní, televizní i filmové scénáře a písňové texty. Mezi její nejúspěšnější díla patří divadelní hra „Mikve“, kterou zná i české publikum a za níž v roce 2005 obdržela Izraelskou divadelní cenu. Hadar žije v Tel Avivu a má tři děti.

^[1] Profesor Reuven Feuerstein (1921-2014) byl světoznámý izraelský psycholog rumunského původu, který se věnoval vývojové, kognitivní i klinické psychologii a za svou práci dostal mnohá ocenění. (Pozn. red.)

^[2] Goel Racon (*1950) se prohlásil za Mesiáše a jako guru vedl v Tel Avivu náboženskou skupinu sestávající převážně z jeho 21 manželek a 49 dětí. V roce 2014 byl v Izraeli odsouzen za zneužívání, incest a podvody k 30 letům vězení. (Pozn. red.)