Pro umělce není dobré být zaškatulkovaný

S Tamarou Moyzes a Pavelem Sterecem se známe asi sto let. A po padesáti letech (s nadsázkou samozřejmě) jsme se sešli k rozhovoru o jejich tvorbě, aktivismu v umění a také o umění židovském – je vůbec něco takového?

Jak byste představili vaše projekty z posledního půl roku?

Pavel: Já se poslední dobou od individuální umělecké tvorby dostávám k různým spolupracím. A to nejen s jinými umělci, ale čím dál víc s lidmi mimo umění. Ať už v rámci našeho Kolektivu pro ukončování úzké specializace, který je postaven na uskupení lidí různých specializací a cítí se až moc zúzkostnění tou příliš danou úzkou úlohou v dynamicky se proměňujícím světě. Často spolupracuji taky s vědci, hodně spolupracuji s lidmi z různých ústavů Akademie věd. Teď dokončuji po roce práce projekt, ve kterém jsou zapojeni antropologové, geologové a jmenuje se to Nestabilní podloží a je to o sesuvech. Sesuv jako ohrožení, nestabilní místa jako ostrůvky otevřené přírodním procesům a tak.

Podle čeho vědce vybíráš a hlásí se sami?

Dělal jsem doktorát na roli umělce v interdisciplinárním výzkumu. Doba tomu nahrává, protože výstava se stala jednou z cest, jak aplikovat nějaký výzkum. Na Akademii věd podporují spolupráci různých ústavů a potřebují někoho, kdo jinak specializované vědce dostane do nějakého dialogu. Jsem tedy do projektů často přizvaný, ale nejen abych udělal výstavu z dat, které vědci mají, ale jsem součástí toho výzkumného projektu a můžu to strukturovat, aby jedním z výstupů byla výstava nebo diskursivní program mimo vědecké instituce.

Tamara: Moje práce vlastně není v ničem moc odlišná. V té interdisciplinaritě je to podobné. Věnuji se už dvacet let artivismu, tedy politickému umění v propojení s aktivizmem, pracuji teď na své doktorské práci na AVU, kde se snažím definovat zákonitost fungování a hranice mezi těmito dvěma obory. V rámci toho jsem v pražském Kampusu Hybernská založila galerii Artivist Lab. Těch dvacet let, kdy se artivismu věnuji, byla moje práce spojená se sociology, novináři, psychology, romisty a dalšími odborníky.

Hlavním tématem Artivist Labu je právě interdisciplinarita a tím, že sídlíme v Kampusu Hybernská, který vznikl díky Karlově Univerzitě a Magistrátu hl. m. Prahy, tak využívám spolupráci s odborníky z Karlovy univerzity. Hlavní myšlenkou galerie je propojovat mezioborově aktivní lidi, kteří reagují na společenská, sociální a politická témata. Vlastně jde o laboratoř, ve které se konají výstavy, diskuze, workshopy a přednášky, na nichž by se měli při každé výstavě setkat v interakci filozofové, sociologové, novináři, výtvarníci a aktivisti.

Teď jsme tam měli muzikoložku, nyní pracujeme se sociology a antropology na projektu „Pho všem/ Zastavil se čas“, což je projekt s mladými vietnamskými umělci žijícími v Čechách.

MgA. Tamara Moyzes (1975*) je slovenská umělkyně, kurátorka a dokumentaristka žijící a tvořící v Praze a Izraeli. Je ředitelka Pražské galerie Artivist Lab, studuje Ph.D. na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studia prošla akademii umění v Jeruzalémě, akademii výtvarných umění v Praze, akademii výtvarných umění v Bratislavě a institutem umění v Tel Avivu. Využívá umění jako nástroj k aktivizaci společnosti. Konkrétní téma je v jejím případě obvykle založené na politické bázi. Ve své tvorbě se zabývá zejména postavením menšin, xenofobií, rasismem, nacionalismem, queer tématikou, konfliktem na Blízkém východě a kritizuje kulturu politické reprezentace. Její umění je přímou intervencí do veřejného prostoru či událostí – skutečnost nekomentuje z dálky, ale intenzívně vstupuje do centra dění svým artivismem. Je to pojem – novotvar, kterým autorka tematizuje aktivistické úsilí na poli umění a boří zaběhnuté „mytologické“ vědomí uměleckých strategií v současném umění.

O čem je projekt Pho?

Výstava „Zastavil se čas“ mapuje prostřednictvím receptů na polévku „Pho“ hranice reality dvou generací, mapuje tekutý čas. Vzpomínky, poznání a paměť jsou základním tématem výstavy. Vzniká Kniha receptů Pho, která obsahuje 24 receptů na polévku Pho, 5 dokumentací z rozvozu jídla v období karantény, mediální reakce projektu a 3 odborné akademické články, které připravili Mgr. Petra Ezzeddine, Ph.D., doc. Mgr. Jakub Grygar, Ph.D. a Markéta Slavkovská.

Pavel: To je zajímavá linka, že s Tamarou děláme v něčem věci podobně, ale pro mě aktivismus je něco, co se snažím od tvorby rozpojovat. Což neznamená, že bych se aktivismu nevěnoval nebo že moje věci nejsou politické. Snažím se to rozdělovat. Obávám se estetizace politiky. Politickým cílům to nemusí pomáhat. Je tam tenká hranice. Nechci vtahovat politiku do umění, kde jsou jiné rámce. Svoji tvorbu raději spojuji s vědou a aktivismus nedělám jako umělec, ale jako člověk. Umění se v posledních sto letech vydělovalo od všeho ostatního a usilovalo o jakousi nadřazenost. Když je něco uměleckého, tak je to automaticky exkluzivní a lepší. A to se mi zdá u artivismu nebezpečné. Ale cením si toho, že Tamara to umí dělat vyváženě. Jinak politicky máme velmi podobné ne-li stejné názory.

Pavel Sterec (1985) pochází z Prahy. Studoval v několika ateliérech na Akademii výtvarných umění v Praze a absolvoval doktorský program v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM. Účastnil se řady rezidenčních pobytů, například v Apexart v New Yorku nebo MuseumsQuartier ve Vídni. Jeho práce je založena na osobních či sociálních setkáních a situacích, které přetváří do konceptuálních instalací. Často se zabývá vědeckými tématy. Dvakrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Vede ateliér intermédií na FaVU VUT Brno

Co je tedy artivismus?

Tamara: Artivismus je propojení umění s aktivizmem, (art and activism). Toto propojení není obsaženo jen v praktické činnosti, ale je doslovným propojením dvou slov do jednoho. KONFLIKT ARTIVISMU je důsledkem spojení dvou disciplín. Navzdory tomu, že při spolupráci se aktivizmu a umění v praxi úspěšně daří, v teorii každá strana dochází k jinému závěru. To je způsobeno tím, že mají odlišné cíle, v důsledku si kladou také jiné otázky. Konflikt vzniká v oddělených identitách „umělců“ a „aktivistů“. Takže teoreticky z toho pak vyplývá, že umělci mají monopol na tvořivost a aktivisti mají monopol v oblasti sociálních změn, což naznačuje, že jiný člověk není ani kreativní, ani zapojený do změny světa!

Toto já řeším ve své dizertaci. Netýká se to komerčního, tedy prodejného umění. Aktivisti nepřijímají umění jako komoditu, tedy fakt, že umění patří jen privilegovaným, o prodejnost v artivismu nejde. Mnohokrát se umělec-artivista  ani pod svoje dílo nepodepíše. Jde spíše o happening, který je současně demonstrací. Artivismus musí být performativní, kreativní uchopení tématu. Třeba nenásilně odzbrojit vojáky, dát myšlenku do médií a podobně. Ale klidně může být artivistické dílo v galerii, pokud k němu bude diskuse nebo další program. Tohle všechno zkoumám v Artivist Lab.

Jak lidi reagují na vaše projekty? Jak reagují na aktivismus studenti (působíte na vysokých uměleckých školách)?

Tamara:

Jsou studenti takoví a takoví. Teď je velké téma ekologie. Na Akademii výtvarných umění máme ekologickou buňku a myslím, že skoro každý student je tím tématem nějak zasažen. Otázka ekologie docela studenty propojila nejen na AVU. Vždy byli a jsou umělci, kteří dělají osobní témata a umělci, které zajímá společnost a sociální dění. Ale neznamená to, že osobní nemůže být politické.

Pavle, ty vedeš Ateliér intermédií na brněnském FAVU. Podle čeho si do svého ateliéru vybíráš studenty?

Pavel: Nevybírám je podle politického přesvědčení. Určitě roli u pohovorů hraje to, zda mají zájem o společenské dění, nebo se orientují na mistrovské a dovednostní typy umění. Ale takoví lidé se k nám ani moc nehlásí. Už se profilujeme jako ateliér, který vstupuje do veřejného dění. Většina těch studentů nemá přímo aktivistické práce, ale hodně studentů se účastnilo třeba klima campu a nějak se ty věci do tvorby promítají. Ale jsme určitě považovaní za politicky orientovaný ateliér.

Tamara: Je tam hodně přesahů. Během koronavirových omezení jsem pracovala na projektu „Pho všem / Zastavila se čas“ s vietnamskými umělci a studenty Vu Duc Minh a Minh Thang Pham, už studují na Akademii výtvarných umění a Minh Thang Pham dělá velmi osobní věci. Řeší třeba vztahy s otcem, který umí jenom vietnamsky, ale on ne, a tak si celý život nemůžou popovídat. Ta díla jsou pak společenská, ačkoliv jsou osobní.

Myslíte si, že se židovská identita nebo původ u vás odráží v tvorbě?        

Tamara: U mě určitě a mám i věci zaměřené vyloženě na židovská, tedy především izraelská témata. Týkají se mojí identity židovské a izraelské. Minulý rok jsme s mým manželem Shlomem dělali dílo „Undercover“, které poukazovalo na židovské náhrobky použité na dlažbu na pražské pěší zóně.

Mám těch věcí dost. A jsem přesvědčená, že můj zájem o aktivismus, sociální otázky a menšiny je ovlivněný tím, že moje rodina přežila holokaust. Tedy moc nepřežila. Je to součást mého boje za spravedlivost, za menšiny.

Pavel: V tomhle to máme podobně. Mě to směřovalo k určitým tématům a prožívání některých věcí. Mám pocit, že v židovském myšlení je hodně přítomné kritické myšlení. A nějaký druh specifické intelektuální historie, ze které hodně čerpám. Ale strašně jsem se bránil tomu být nálepkován jako židovský umělec. Až na jednu výjimku jsem to do prací nedával. Opět si myslím, že stát se takovým reprezentantem může mít svoje výhody i nevýhody.

Tamara: Výhody být židovským umělcem dnes žádné nejsou. Možná pár let po druhé světové válce, když vznikala různá židovská muzea, jinak to nemělo výhody nikdy.

Pavel: Jsem k politikám identit celkově opatrný. Mě baví spíš destabilizovat, ale mám židovství jako intelektuální a kulturní zdroj. A s rodinnou historií a větší sensitivitou k některým tématům to máme s Tamarou stejně.

Tamara: Já se veřejně ke svému židovství přiznávám. Jako třetí generace po holokaustu, a zvlášť po pádu komunismu, za kterého židovské rodiny měly strach se ke svojí identitě přiznávat, jsem cítila důležitost a hrdost se ke svojí židovské identitě hlásit a dělám židovské umění.

Co si myslíte o festivalech židovské kultury? Kdo je dnes židovský umělec?

Tamara: Tak to je ve většině případů bohužel folklor, ale jsem přesvědčená, že záleží, jak a kdo festival vytváří. Dá se udělat i kvalitně, tedy s kvalitním současným uměním. Bohužel většinou se na těchto festivalech tancuje Hora, zpívají se jidiš písně bez současného přesahu a je to často hlavně festival jídla. Je to porovnatelné s tím, s čím bojují romští umělci akademici. Bojují za to, že romské umění není jenom folklorní a hudební. Ale v rámci politiky identit je pro umělce vždycky negativní, když je zaškatulkovaný. Romští umělci s tím hodně bojují. Ale nemají na výběr, je jich málo a ten boj je ještě jinde než u nás Židů, včetně toho, že romský holokaust je hodně zapomínaný. Židovští umělci si už vybojovali, že jsou i vynikající akademičtí umělci, ale u romských to tak není. Škatulkování si uvědomují také. Být jen romský umělec nebo jen židovský umělec je těžké. Pak jsou tvoje díla vystavovaná jen v židovských muzeích nebo jen v tom jednom kontextu a máš méně výstav a všeho. Není to pozitivní. Ale v nějaké fázi je to důležité, jako to dnes dělají romští umělci.

Setkali jste se někdy s negativní reakcí? Nebo přímo antisemitskou?

Tamara: Já jsem takových situací zažila několik. Nejhorší byla asi v Banské Bystrici na akademii výtvarných umění, kam jsem byla pozvaná, abych přednášela, ale jedna velmi známá slovenská kurátorka ze sebe vychrlila brutálně antisemitský výstup. Samozřejmě na izraelsko-palestinský konflikt. Řekla, že vezmeme všechny Židy a pošleme je do Ameriky, tam je jich nejvíc.

Pavel: Já jsem se s tím setkal taky. Tím, že moje tvorba s těmi tématy pracuje až druhotně, tak tam se to nestalo jádrem antisemitismu. Ale netajím se tím, že jsem Žid a je to pro mě důležité, tak jsem se na výtvarné scéně setkal s různými předsudky, co bych měl nebo neměl zastávat za názory a podobně.

Tamara: Myslím, že u mě ty reakce pramení z reakcí na můj aktivismus, kdybych tiše malovala krajinky, tak si mě antisemiti nevšimnou.

Ptala se Kateřina Mikulcová

fotografie archiv autorů