Židé nemívali nikdy jednoduchý život – možná proto ale mají nejlepší anekdoty. Odráží se v nich běžné problémy, s nimiž se v majoritní společnosti setkávali. S nadhledem se dokážou podívat sami na sebe, ale i na potíže, které museli překonávat. A humor a smích, to je, koneckonců, také druh obranné reakce.
„Pane Silberstein, kdy zaplatíte ten svůj dluh, už jste v termínu,“ volají z banky.
„No, kdybyste laskavě ještě počkali… Jaksi to teď není možné, zrovna nejsem při penězích, vás věřitelů je totiž víc,“ vymlouvá se Silberstein.
„V tom případě vašim věřitelům sdělíme, že jste nám celý svůj dluh právě zaplatil!“
Salomon Kotek junior z firmy Kotek a spol., která prodávala konfekci, se zamiloval do gójky. I přes vzrušené debaty s otcem, který známosti nepřál, se rozhodl s ní oženit. Dívka vykonala gijur, svatba byla v synagoze, a pak vyrazili na svatební cestu.
O první sobotě po jejich návratu sedí Kotek senior ve své firmě a čeká na syna, aby s ním projednal běžné obchodní záležitosti. Čeká několik hodin a syn pořád nikde.
Otec zvedl telefon a volá synovi: „Kde jsi? Jak dlouho mám na tebe ještě čekat?“
Mladý Solomon Kotek vysvětluje: „Žena mi nedovolila, abych šel do obchodu. Ona říká – šábes je šábes! O šábesu se obchody nezabýváme.“
Na to Kotek senior: „Vidíš, já jsem tě varoval, aby ses neženil s gójkou!“
Pan Abeles rozlepil úřední dopis a zamával s ním před manželkou.
„Drahoušku,“ zavolá na ženu, „konečně se ti splní sen. Budeme bydlet v drahém bytě.“
„Opravdu, miláčku,“ přiběhne rozradostněná Rebeka, „a kam se budeme stěhovat?“
„Nikam. Jenom nám zvedli nájem!“
Maďarský obchodník Ascher Örkény veze v rychlíku Budapešť – Moskva pět ledniček. Ruský celník se na hranicích diví, ptá se, jestli s nimi obchoduje – v tom případě by mu musel napařit pořádné clo! V Rusku jsou ledničky nedostatkovým zbožím.
„Nene,“ brání se muž, „ty ledničky jsou čistě pro mou osobní potřebu!“
„Všech pět?“ pochybuje celník.
„No ano. Copak nevíte, že nám židovská tradice nařizuje přísně rozlišovat mezi masitými a mléčnými pokrmy?“
„To jsou ale jen dvě ledničky,“ mračí se celník.
„První dvě jsou na jídlo ve všední den a druhé dvě na pokrmy v době šábesu.“
„No dobře, a co ta pátá?“ dívá se přísně celník.
Pan Örkény si sundá klobouk, zamává s ním před obličejem, aby se ochladil, a šibalsky na celníka zamrká: „To víte, člověk občas taky dostane chuť na něco trejfe…“
Po válce se většina jihoslovanských Židů vystěhovala do Izraele. Po letech za nimi přijede Herskowitz, jeden z těch, kteří v rodné zemi zůstali.
„Jak se ti tam žije,“ zajímají se bývalí krajané.
„Nemůžu si stěžovat,“ odpovídá Herskowitz.
„Tak proč jsi vlastně přijel?“
„No právě proto. Že jsem si nemohl stěžovat.“
Šlomo si to špacíruje ulicemi Oděsy a najednou vidí svého známého Abrama, jak z protější strany přijíždí na dámském kole.
„Abrame,“ zavolá, „kdes vzal to dámské kolo?“
„To je dlouhá historie,“ zastaví u něj Abram, „ale jestli chceš, tak si to poslechni. Víš, včera jsem se zastavil u Sáry. Snědli jsme večeři a po ní, jak to tak chodí, jsme si dali čaj, víno a nakonec vodku.“
„No a co bylo dál?“ hoří Šlomo zvědavostí.
„Potom přišel na řadu desert, vodka a víno. Kolem půlnoci Sára povídá: Abrame, je mi horko…“
Já na to: No tak si sundej blůzku.
Po čtvrthodině se na mě Sára pověsila: Abrame, je mi pořád horko!
Nalil jsem jí novou skleničku a říkám: Tak si svleč sukni.
Uplynulo dalších deset minut a Sára mi horkým dechem dýchla do tváře: Abrame, mě je pořád horko, co mám dělat?
Dali jsme si panáka a já povídám: Sáro, svlíkni si teda i prádlo…“
Šlomo nahlas polkne a pobízí přítele: „A co se stalo pak?“
„Když stála přede mnou nahá, zavrtěla rameny a zašeptala: A teď si, Abrame, můžeš vzít to, po čem nejvíc toužíš!
A tak jsem si vzal to kolo.“
„Rebe, jsem osel. Nevíš, jak bych to mohl změnit?“ přichází žádat o radu Icik.
„Jestli jsi k tomu došel sám, po úvaze, tak to znamená, že osel nejsi,“ zamýšlí se rabín.
„To jsem rád,“ rozzáří se Icik. „Ale proč to o mně lidé říkají?“
„Aha! Jestli o tom víš jenom proto, že to říkají jiní lidé, tak to znamená, že osel opravdu jsi, a na to už žádná ráda není…“
Ptají se doktora Kohna z advokátní kanceláře Smith, Jones, Brown and Kohn: „Proč je vaše jméno ve firmě uvedeno až na posledním místě? Vždyť se všeobecně ví, že Smith jenom kouká po ženských, Jones skoro každý svůj proces prohraje a Brown je celé dny na dostizích a na golfu?“
„No vědí – MOJI klienti čtou zprava doleva!“
Pošťák zazvoní u vrátek, a když vyjde žena z domu, ptá se: „Bydlí tu prosím vdova Diamantová?“
„No, já se jmenuju Diamantová,“ kývne žena, „ale nejsem vdova…“
Pošťák si posune čepici a zamrká na ženu: „Chcete se vsadit…?“
„Víš, co je nového!“ volá Dany Blau už zdálky na přítele Mojšeho Köppla. „Rabín Abramovič zemřel!“
„Tenhle Abramovič? Z chasidské obce?“ diví se Mojše.
„Jo, ten. Půjdeš mu na pohřeb?“ ptá se Dany.
„A proč bych chodil? Přijde snad na můj pohřeb on?“
Alberta Einsteina se ptali novináři, jaké je vlastně národnosti.
Slavný vědec se zamyslel: „To je tak – když se má teorie prokáže jako pravdivá, řeknou Němci, že jsem Němec, a Francouzi, že jsem světoobčan.“
Novináři si to zapsali, ale Einstein pokračoval: „Ovšem v případě, že bude moje teorie vyvrácena, tak Francouzi prohlásí, že jsem Němec, a Němci napíšou, že jsem Žid.“
Z polských originálů přeložil LUBOR FALTEISEK