Požehnání šesté

Paleokřesťanská freska Adam a Eva, kostel Marcellina, 3-4 stol, Řím

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž odíváš nahé.

Přes hřejivé říjnové slunce se převalil těžký mrak. Po druhém telefonátu s matkou onoho čtvrtečního odpoledne už Jirka nebyl schopen žádné další pracovní činnosti. Skutečnost, že si musel vybavit dávnou křivdu, kterou mu matka způsobila v dětství, jím pořádně otřásla. Na místo toho, aby se červenou linkou metra svezl pár stanic, aby mohl přesednout na žlutou linku, se raději prošel. Když pak krátce před šestou dorazil domů, cítil se být před svou ženou nahý. Duševně nahý. Tělesná nahota mu nečinila problém – ostatně se za své tenisem a běháním udržované tělo nemusel vůbec stydět. Pocit duševní obnaženosti v něm však vyvolával velký stud a touhu se schovat. V případě své ženy bohužel neměl moc velkou šanci. Přišel k ní a nebyl schopen jediného slova. Dokonce ani nepozdravil. Výraz v jeho tváři byl výmluvnější než slova, která by mohl vyřknout. Jitce bylo jasné, že se muselo stát něco hrozného.

„Mluvil jsi ještě se svojí matkou?“ zeptala se, i když odpověď jí byla předem jasná.

Utrápený pohled Jirkových očí jí stačil na potvrzení jejího předpokladu.

„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíme.“

„Nemůžu o tom mluvit, ale… musím… o tom mluvit.“

„Nechme to na později.“

Jitce bylo ještě nepříjemněji než Jirkovi. Pocit duševní nahoty jejího muže ji určitým způsobem děsil. Jako by naléhal na ni samotnou, aby se taky obnažila. Zoufale v tu chvíli toužila po tom, aby je někdo zakryl, aby se nikdy nestalo to, co provedl jejich Jáchym, aby se nikdy nestaly ty věci, které potom nutně následovaly. Byli do té doby dobře fungující rodinný stroj a jí to takhle víceméně vyhovovalo. Před ní vyvstávala vidina dalších nepříjemností. Jednou z nich si ke všemu byla zcela jistá.

Učitelka Vlčková domluvila na pondělní odpoledne schůzku, které se měli zúčastnit Jáchymova spolužačka Markéta Stoupová a její rodiče na straně jedné a na druhé straně Jirka, Jitka a Jáchym a potom jeho spolužáci, kteří natáčeli to nešťastné video, se svými rodiči. Tam se měli viníci, především Jáchym, Stoupové přede všemi omluvit a všichni se měli domluvit na nápravě napáchané škody.

Mluvit teď potřeboval jak Jirka, tak Jitka. Ale oba strašně moc ovládala touha mlčet. Jitka se uchýlila k dělání večeře. Jirka se uchýlil k televizi, kde si pustil záznam tenisového utkání European Open. Oba mlčeli i potom, když Jitka naservírovala jídlo na stůl a sedli si k němu oba jejich potomci. Napjaté mlčení vyvolalo pocit nahoty i v Jáchymovi.

Nálada napjaté málomluvnosti se protáhla přes celý víkend. Tento šabat byl u Herinků ještě tíživější než šabat předchozí.

Grabovský oltář, cca 1380, Mistr Bertram von Minden

Nadešlo pondělí, pět hodin večer, čas smluvené schůzky u učitelky Vlčkové. Na každého doléhala tíže toho, co se mělo řešit. Všichni se sešli v kmenové učebně 8. C. Markéta buď klopila hlavu nebo se raději dívala směrem, kde nikdo nebyl. Nervózně si přejížděla pravou rukou po hřbetě levé. Její rodiče hleděli na rodiče zbývajících žáků s jistou dávkou despektu a výčitky. Jáchym se díval zcela do země. Pohled jeho rodičů byl bezbarvý, nic neprozrazující. Když se přítomní rozesadili, každá rodina pokud možno co nejdále od ostatních, shrnula třídní učitelka Vlčková na úvod, kvůli čemu se tu všichni sešli. Pak vyzvala Jáchyma, aby se k tomu vyjádřil. Ten klopil oči k zemi, cítil ohromný stud, ústa se ne a ne otevřít. Když k tomu konečně došlo, Jáchym jen naprázdno polkl. Vlčková ho musela povzbudit vlídným slovem.

Nakonec se vzchopil: „Já … mně je to všechno strašně moc líto, já bych byl nejradši, kdyby se to vůbec nikdy nestalo.“

„To my všichni,“ skočila mu do řeči Jitka. Vlčková po ní střelila káravým pohledem.

„Já vlastně vůbec nerozumím tomu, proč jsem to udělal. Nejdřív mi to přišlo jako dobrý legrační nápad. Teď si připadám jako největší debil ze všech debilů pod sluncem.“

„Máš kruci hlavu, tak ti snad mohlo dojít, že to byl podělanej nápad!“ utrhl se na něj pan Stoupa. „A vás, paní učitelko, vůbec nechápu, proč s ním mluvíte tak laskavě. Hajzl je to a zasloužil by ředitelskou důtku!“

„Podívej se na naši Markétku,“ přisadila si jeho žena. „Podívej si jí do očí, ať vidíš, jak jsi jí ublížil. Je to pro tebe k nesnesení? Dobře ti tak!“

Jáchym měl pocit, že ho Stoupovi násilím svlékají do naha a on se nemá jak zakrýt.

„Já chápu vaše rozhořčení,“ vložila se do toho Vlčková, „nicméně ráda bych vám řekla, že Jáchym není špatný člověk. Jak jsem ho měla možnost poznat za ty tři roky, co jsem jeho třídní, je to talentovaný citlivý kluk a to, co provedl, neudělal se zlým úmyslem. Jáchym je dobrý člověk.“

Jako by ho tím oblékla do hedvábné košile, tak to v tu chvíli Jáchym cítil.

„Tak mi teda povězte, jak mohl udělat takovou sviňárnu, když je podle vás tak dobrý!“ nedal se pan Stoupa.

„Z hlouposti. Spoustu špatných věcí dělají lidé, protože nejsou schopni domyslet, co jejich čin způsobí. V případě Jáchyma se podle mě jednalo také o jisté volání o pomoc. Jáchym nepotřebuje vaše odsouzení. To ani nepomůže vaší Markétě. Jáchym především potřebuje naši pomoc.“

Teď ho učitelka Vlčková oblékla tak, že si mohl dovolit být nahý.

JAN DAVID REITSCHLÄGER