Požehnání sedmé

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž uvolňuješ spoutané.

Toho pondělního odpoledne na konci října se dala atmosféra v učebně 8. B doslova krájet. Za doprovodu svých rodičů se tam sešli všichni účastníci onoho nešťastného incidentu, který se odehrál před čtrnácti dny, kdy Jáchym ponížil a zesměšnil spolužačku Markétu Stoupovou. Markétini rodiče se chovali vůči Jáchymovi značně nepřátelsky, zatímco jeho třídní učitelka, která schůzku zorganizovala, mluvila na jeho obhajobu a snažila se ho chránit před slovními útoky. V případě pana Stoupy její slova bohužel nepadala na příliš úrodnou půdu.

„Tak vy, paní učitelko, tvrdíte, že Jáchym potřebuje především naši pomoc, hmm…“ řekl jí. „Víte, co za našich mladejch let pomáhalo nejlíp? Vzít pořádnej bejkovec a hezky s ním na holou a nešetřit ranama!“

„Aby to s ním dopadlo jako s vámi?“ neodpustila si Vlčková jízlivou poznámku. „Aby z něj vyrostl agresivní člověk, pod jehož vlivem trpí dcera značným nedostatkem sebedůvěry?“

„Zdá se, že vinu přesouváte z viníků na jejich rodiče. V dnešní době je všechno postavený na hlavu. Ale dobře, zkusím přistoupit na tu vaši vychovávací hru. Takže se zeptám: Co to asi musí být za rodiče, že vychovali takovýho zmetka, jako je Jáchym? Co mi k tomu povíte, pane Herink?“

Jáchymovi rodiče tam dosud seděli zcela nečinně, nečitelní jako dvě sfingy.

„Řeknu k tomu jedno,“ odpověděl Jirka tiše, leč s důrazem na každé slovo. „Přestaňte se tady navážet do druhých a pojďme vyřešit celou situaci v klidu, zcela věcně. Nikdo tady nechceme strávit kvůli hlouposti našich dětí dlouhé hodiny.“

„Kvůli hlouposti našich dětí? Tím myslíte i naši Markétku?!!! Problém má tady ten tvůj syčák a ne moje dcera!“

Jirka se naklonil dopředu, sfinga vyšla ze své strnulosti. Jitka se lehce dotkla jeho ramene: „Problém má pan Stoupa, ne ty. Zachovej klid.“

„Problém máš ty, ty krávo jedna asertivní, a ten tvůj strašně korektní manžílek!!!“ Běsi v páně Stoupově nitru se uvolnili z pout společenských pravidel.

„Kdo si myslíte, že jste?!“ přešel Jirka do protiútoku. „Jste rád, že jste s odřenejma ušima získal výuční list, v životě jste nic pořádnýho nedokázal, dceru jste akorát zplodil, ale nepřipravil na život, jenom díky tomu, že jí můj syn ublížil, vám došlo, že má taky nějaký potřeby a starosti!“

Na koho Jirka ve skutečnosti útočil? Byl to opravdu pan Stoupa? Tomu právě došla slova, takže vykročil s nachýlenou hlavou směrem k Jirkovi, v obličeji rudý jak pole vlčího máku. Tím jen povzbudil Jirkovu chuť pokračovat ve slovním výlevu.

„Přiznejte si konečně, že jste špatný otec! Že na svoji rodinu serete, že jsou vám vlastní požitky přednější než vaše rodina! Jak řekla paní učitelka, trpí kvůli vám nejen dcera, ale i manželka! A nikomu nedovolíte, aby vás za cokoliv kritizovali! Vám v životě neměli dovolit, abyste si založil rodinu!“

V Jirkovi se víc a víc uvolňoval doposud utajovaný vztek na vlastního otce. Pan Stoupa zaťal pěst a jeho ruka šla vzhůru…

Prásk! Rána do stolu ukazovátkem!

„Dost! To už by stačilo!!!“ zvolala učitelka Vlčková. „Jestli chcete, aby tady u toho asistovala policie, mile ráda vám vyhovím!“

Pan Stoupa se překvapeně ohlédl jejím směrem. V jeho tváři se na vteřinu mihl výraz žáčka zaskočeného uprostřed neplechy. Ten chvilkový návrat do dětství, do okamžiků, kdy na něj někdo zvýšil hlas a přitom třímal v ruce něco, čím šlo rozdávat rány, ho zkrotil. Vlčkové se už podruhé v nedávné době přihodilo, že měla problém se zvládnutím svéhlavých rodičů. Teď se v zájmu všech potřebovala stůj co stůj dostat z toho ven.

„Nikdo z dospělých si tady s nikým nebude vyřizovat žádné účty,“ obrátila se na všechny. „Teď se prosím soustřeďme na vaše děti. Těm předáváme kromě toho nejlepšího, co si jim přejeme předat, také často to nejhorší. Ani já nejsem výjimka. To druhé někdy funguje spolehlivěji než to první. Je to dáno tím, že to obvykle nemáme vůbec pod kontrolou. To, že naše děti udělaly špatnou věc, není zdaleka jenom jejich vina, tak prosím neházejme všechno na ně. Velký podíl na tom mají jejich rodiče, ovšem ti si to s sebou nesou zase od svých rodičů, takže neházejme vinu pouze na ně. Je to celý řetězec předávání negativního dědictví, který se může táhnout hluboko do minulosti. Nechtějme nikoho trestat. Nikam to nevede. Nikomu to nepomůže. Vynesme naše stíny na světlo. Nejlépe v přítomnosti někoho, kdo pro ně může mít pochopení. Není to snadné. Potrestat Jáchyma a jeho spoluviníky by bylo mnohem jednodušší. Ale bylo by to velmi krátkozraké a patrně by to nemělo dlouhodobý účinek. Jestliže si Jáchym neuvědomuje, co ho vedlo k jeho jednání, může k němu bezděky sklouznout znovu, my ho znovu potrestáme, časem si osvojí návyky, aby se lépe chránil před odhalením, a jeho rodiče na něj zároveň budou dál nevědomky přenášet své vlastní nevyhovující vzorce chování. Dnes máme jedinečnou šanci učinit první krok k tomu, abychom to zastavili a začali se zbavovat pout z naší minulosti. Prosím vás všechny, mějme to srdce a nepromarněme to.“

JAN DAVID REITSCHLÄGER