V Mišně, oddíl Mo’ed, traktát Ta’anit 4:8 a v Talmudu, traktát Ta’anit 30b se uvádí:
.אָמַר רַבָּן שִׁמְעוֹן בֶּן גַּמְלִיאֵל: לֹא הָיוּ יָמִים טוֹבִים לְיִשְׂרָאֵל כַּחֲמִשָּׁה עָשָׂר בְּאָב וּכְיוֹם הַכִּפּוּרִ
Řekl raban Šim’on ben Gamli’el:Nebyly větší svátky pro Izrael než patnáctý av a Den smíření.
Letos připadá 15. den měsíce avu na šabat 24. července. Tradice uvádí, že tohoto dne se v naší historii stalo pět radostných událostí (na rozdíl od pěti tragických událostí 17. tamuzu). Mišna dále uvádí, že toho dne vycházely jeruzalémské dívky do vinic v bílých vypůjčených šatech jedna od druhé, aby se nestyděla ta, která takové nemá a tancovaly tam. V tu dobu tam přicházeli mladíci a vybírali si nevěsty. Co dívky říkaly? „Mladíku, pozdvihni oči a podívej se, kterou si vybereš? Nedívej se na krásu, ale obrať svou pozornost na rodinu.“ Falešná je líbeznost a marná je krása, žena, jež se bojí Hospodina, ta bude chválena. (Přísloví 31,30). A Písmoříká (Přísloví 31,31): Dejte jí z plodů jejich rukou, ať ji chválí v branách její skutky! A tak hovoří Písmo (Píseň 3,11): Vyjděte a pohleďte sijónské dcery, na krále Šalomouna, na korunu, jíž ho korunovala jeho matka v den jeho svatby, v den, kdy jeho srdce naplnila radost. V den jeho svatby – to je darování Tóry a v den, kdy jeho srdce naplnila radost – to je zbudování Chrámu, nechť je zbudován rychle, za našich dnů. Amen.
1. Toho dne přestali na poušti umírat synové Izraele
Podlemidraše zvědové, které Mojžíš vyslal do kena’anské země, se k němu po čtyřiceti dnech vrátili zpět, což bylo 9. avu. Vykreslili situaci tak, že nikdy nebudeme moci vejít do kena’anské země. (Numeri 13,25–33). Lid propadl panice a odmítal jít směrem k zaslíbené zemi, chtěl se vrátit zpět do Egypta, a dokonce sesadit Bohem určeného vůdce Mojžíše (Numeri 14,1–4). Jako trest za svou malověrnost si museli každoročně synové Izraele 8. avu vykopat hroby a lehnout si do nich z 8. na 9. av a čekat na svou smrt. Každoročně tak v hrobech zůstalo na patnáct tisíc lidí. Ti, kteří ráno 9. avu vstali, věděli, že mají ještě alespoň rok života před sebou. Čtyřicátého roku na poušti udělali synové Izraele totéž, avšak ráno 9. avu všichni vstali ze svých hrobů. Byli udiveni, že nikdo z nich nezemřel. Mysleli, že se snad zmýlili v datu, tak si po dalších šest dní vždy večer lehali do hrobů, a to až do noci, kdy byl měsíc v úplňku, do začátku 15. avu, a když i poté ráno všichni vstali ze svých hrobů a nikdo z nich nezemřel, pochopili, že Hospodin svůj trest zrušil (Deuteronomium 2,16–17).
2. Den, kdy se mohli příslušníci různých kmenů ženit a vdávat mezi sebou Jak se dovídáme z kauzy dědictví Celofchadových dcer, jejichž otec, který náležel ke kmeni Menaše, zemřel a neměl syna. Jeho dcery žádaly Mojžíše, aby také mohly zdědit úděl po svém otci. Mojžíš předložil jejich žádost Hospodinu a Bůh rozhodl, že i dcery mají právo na dědictví po svém otci (Numeri 27, 1–11). Musely se však vdát pouze uvnitř svého kmene, aby jejich prostřednictvím dědictví nepřipadlo jinému z dalších izraelských kmenů (Numeri 36,5–12). Podobný případ se stal s pozdějším soudcem Jiftachem (Soudců 11,1–12). Jeho bratři Jiftachovu matku nazývali nevěstkou, neboť ho Gileadovi porodila žena z jiného kmene, s níž se oženil. Matkou jeho bratrů byla Gileadova první žena, která byla jistě ze stejného kmene jako její manžel Gilead. A tak, když Jiftachovi bratři dospěli, zbavili Jiftacha práva na část dědictví po otci, protože jeho matka nenáležela k jejich kmeni. Nakonec bylo 15. avu toto pradávné kmenové ustanovení zrušeno. Tím se sice oslabily kmenová moc a vliv, ale sehrálo to pozitivní roli při jejich postupném sjednocování v jeden nedělitelný národní celek.
3. Ostatní židovské kmeny přestaly bojkotovat Benjamínův kmen
Tohoto dne bylo opět povoleno, aby si muži z Benjamínova kmene brali ženy pocházející z ostatních izraelských kmenů. Příběh nazvaný Ženina v Gibeji – פילגש בגבעה je tragickým příběhem, který uvádí knihaSoudců 19.– 21. kapitola.
Jakýsi lévijec se svou ženinou se dostal večer do Gibeje, města náležejícího kmeni Benjamín. Nakonec našel přístřeší u jednoho starce, který jej pozval k sobě, aby u něj přenocoval. Gibejští jej „chtěli poznat“. Nakonec se jim do rukou dostala jeho ženina, kterou celou noc krutě a nelítostně znásilňovali, až nakonec zemřela. Její muž pak vzal bezvládné tělo své ženiny a odvezl je domů. Doma její tělo rozsekal na dvanáct dílů a rozeslal je po celém izraelském území. Tak se všechny kmeny dověděly, jaké hanebnosti se dopustili benjamínovci z Gibeje. Ostatní kmeny se vydaly na trestnou výpravu proti kmeni Benjamín a po těžkých bojích jej porazili a zapřísáhli se, že žádný z kmenů nepovolí, aby se benjamínovci oženili s jejich dcerami. Později, až byli benjamínovci spolu se svými městy dostatečně potrestáni, byl tento zákaz odvolán. Tak se kmen Benjamín zase vrátil do rodiny izraelských kmenů.
4. Byly zrušeny stráže na hranicích mezi Izraelským a Judským královstvím
První izraelský král Jarobeám I. (933–911 př. o. l.), který se oddělil od jednotného Izraelského království a vyhlásil nezávislost deseti severních izraelských kmenů na Jeruzalému a Judsku, nechal postavit na hranicích s Judským královstvím pohraniční stráž. Ta měla zamezit jeho poddaným konat sváteční pouti do Jeruzaléma, hlavního města jemu nepřátelského Judského království. Tato „železná opona“ mezi oběma státy vydržela po mnoho generací, až izraelský král Hošea, syn Élův (732–724 př. o. l.) zrušil tento neblahý zákaz a praxi. Hošea vyhlásil, že kdo chce, může svobodně putovat do Jeruzaléma. Tak poprvé od rozdělení jednotného království umožnil svým poddaným slavit Pesach, Šavuot a Sukot v Jeruzalémě spolu s obyvateli Judského království.
5. Povolili pohřbít padlé obránce Bejtaru z doby bar Kochbova povstání
Poslední pevností vzbouřenců a jejich vůdce Šimona bar Kochby byla pevnost Bejtar nedaleko Jeruzaléma, která padla do rukou Římanů 9. avu roku 135 o. l. Římané zabili v boji vůdce povstání Šimona bar Kochbu a pobili obyvatele Bejtaru. Císař Hadrianus pak zakázal pohřbít padlé židovské obránce pevnosti. Teprve po jeho smrti nový císař Antoninus Pius (138–161 o. l.) zrušil Hadrianův zákaz a povolil je pohřbít. Naši učenci uvádějí, že při jejich pohřbu se projevil Boží zázrak. Ačkoliv uplynulo již několik let od jejich smrti, těla padlých nezapáchala. Na památku tohoto zázraku doplnili naši učenci v Javne čtvrté požehnání v modlitbě po jídle – požehnání הטוב והמטיב (ha’tov ve ha’mejtiv).
V traktátu Brachot 48b se uvádí: Ha’tov ve ha’mejtiv stanovili v Javne na památku zabitých Bejtaru. Řekl rabi Matana: V den, kdy bylo umožněno pohřbít zabité Bejtaru, stanovili v Javne הטוב והמטיב – je dobrý a koná dobro. „Je dobrý“ – neboť nezapáchali a „koná dobro“ – že je bylo možné pohřbít.
Vraťme se však na začátek našeho pojednání, k Mišně, k traktátu Ta’anit 4:8, kde se uvádí že jeruzalémské dívky tančily na vinicích, kam přicházeli mladíci a vybírali si z nich ty, v nichž našli zalíbení a které se později staly asi i jejich nevěstami. Sekulární obyvatelstvo Izraele proto, byť ne zcela v souladu s duchem Mišny, nazývá tento den Dnem lásky – .יום האהבהV tomto smyslu se pořádají různé společenské akce, například seznamovací večery v luxusních hotelích pro nezadané různých věkových kategorií nebo přednášky na téma lásky a partnerských vztahů. Nebo prostě manžel či partner pozve svou ženu nebo dívku do restaurace či kavárny a tam ji překvapí nějakým vkusným dárkem. Může ji také pozvat na koncert či výstavu nebo si oba milující partneři udělají jen tak výlet do přírody či muž daruje své milé květiny.
Rozhodně Den lásky ve své sekulární formě, jak si jej utvořili k obrazu svému nezbožní Židé, je pro nás mnohem přijatelnější než ve světě stále více prosazovaný křesťanský Den svatého Valentýna, který se slaví 14. února. Bohužel, kvůli amerikanizaci, která velice rychle proniká i do Izraele, mnoho Židů ví, co je Den sv. Valentýna, ale ne vždy mají jasno o 15. dni měsíce avu. Jistě, Den lásky – יום האהבה tak, jak jej slaví sekulární Židé, nemá s tradičními prameny mnoho společného, ale přece – je to náš židovský Den lásky,a ne nějaký křesťanský anglosaský import. To bychom měli mít na paměti. Pokud chceme a máme touhu slavit takový Den lásky, slavme raději ten náš, židovský.
rabín Daniel Mayer