Na šabat 9. října připadla paraša Noach (Genezis 6,9-11,32). V té předešlé, Berešit, jsme četli o stvoření světa a o všem, co je na něm. Naše aktuální paraša vypráví o tom, že se časem nejen lidé, ale i zvířata zkazila tak, že Hospodin nakonec litoval, že stvořil člověka a vše živé. Proto se rozhodl vše, v čem byla duše života, vyhladit. Jediný, kdo nalezl milost v Jeho očích a koho se rozhodl zachránit, byl Noach – Noe.
Midraš Tehilim neboli Šocher tov (34:4) uvádí, že základem světa jsou tři spravedliví muži: Adam (První člověk), Noe a Abraham.
Zera Avraham
Na počátku paraši čteme, že
נ֗חַ אִישׁ צַדִּיק תָּמִים הָיָה בְּדֹרֹתָיו אֶת־הָאֱלֹהִים הִתְהַלֶּךְ־נֹחַ…
‚‚…Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.‘‘
Komentátor Raši uvádí, že tato první slova nás mají učit tomu, že základem historie spravedlivých lidí jsou dobré činy. Též na základě textu traktátu Sanhedrin 108a vysvětluje, že kdyby Noe žil v generaci spravedlivých, byl by ještě spravedlivější. Naopak zmiňuje i názor jiných učenců, kteří tvrdili, že pouze ve svém pokolení byl Noe spravedlivým. Kdyby totiž žil v Abrahamově době, nebyl by za něj považován vůbec.
אֶת הָאֱלֹהִים הִתְהַלֶּךְ נֹחַ
‚‚Noe chodil s Bohem.‘‘
Oproti tomu u Abrahama čteme (24,40):
וַיֹּאמֶר אֵלָי יְהוָה אֲשֶׁר־הִתְהַלַּכְתִּי לְפָנָ֗יו
‚‚On mně však řekl: Hospodin, před nímž chodím.‘‘
Zde se ukazuje jasný rozdíl mezi otcem „Noemových potomků“ – בני נח a otcem „Abrahamových potomků“ – זרע אברהם.
Z těchto slov vyplývá, že sice Noe byl spravedlivým, ale potřeboval neustále Boží vedení a jako by jej Hospodin vedl za ruku a směroval, až nakonec dovedl Noema tam, kam chtěl, a řekl mu, co má vykonat.
Kdežto ze slov, která pronesl Abraham, vidíme, že on jednal již zcela samostatně a sám věděl, jaká jsou Boží přání a co od něj Hospodin očekává, aniž by potřeboval Jeho neustálé vedení.
Chasidé označují Noema za „spravedlivého v kožichu“ – בפרווה צדיק. V chladném zimním dni máme dvě možnosti, jak se chránit před mrazem. První je, že zatopíme
v kamnech a každý, kdo přijde do takto vytopené místnosti, se ohřeje. Druhou možností je, že si oblékneme teplý kožich. Spravedlivý je ten, z něhož vyzařuje teplo, a všichni, kteří jsou v jeho blízkosti, se tímto teplem zahřívají. Je však i spravedlivý
v kožichu, kterému je teplo, ale ostatní okolo se klepou zimou. Takovým byl i Noe. Sám chodil s Bohem a zachránil se, ale nebojoval za záchranu ostatních ve svém pokolení. Takový Noemův pasivní přístup uvádí Zohar, část 1, Noe: Noe viděl špatné činy lidí, a proto se schoval, aby nešel jejich cestou. Noe sloužil Bohu a zabýval se knihou prvního člověka Adama a také Enochovou knihou, z nichž se učil, jak má sloužit Bohu. Odkud by jinak Noe znal, jak obětovat Bohu. Jedině tak, že objevil
(v oněch knihách) moudrost.
Oproti tomu talmudický midraš v traktátu Sanhedrin 108b uvádí, že spravedlivý Noe plamennými slovy káral lidi (za jejich špatné chování a činy), ale oni jej
znevažovali a vysmívali se mu.
Podobnou historii uvádí Midraš Tanchuma, Noe 5 a7: Sto dvacet let Hospodin varoval veškerý lidský rod, ale když neviděl u lidí sebemenší snahu činit pokání, přikázal Noemovi, aby udělal archu. Noe zasadil cedry a staral se o ně. Když se ho lidé ptali, proč vysázel tyto stromy, tak jim odvětil, že se Hospodin rozhodl na svět seslat potopu a jemu přikázal postavit archu, aby se v ní zachránil on a jeho rodina. Když lidé viděli, jak pečlivě cedry zalévá, smáli se mu a měli jej za blázna. Nepřestali se mu vysmívat ani když z jejich dřeva začal dělat desky. Všechna Boží varování se minula účinkem. Když bylo jasné, že co nevidět začne potopa a lidé si náhle uvědomili nevyhnutelnost svého zániku, rozzuřili se a chtěli Noemovu archu zničit. Tu však Hospodin učinil tak, že archu obstoupili lvi, a kromě Noema a jeho rodiny
k ní nikoho nepustili. Midraš na tomto příkladu ukazuje také obrovskou nenávist panující mezi lidmi pokolení potopy. Vždyť normálně myslící člověk by se chtěl spolu s Noem zachránit a za každou cenu by se snažil dostat do archy, a ne ji zničit. Avšak pokolení potopy uvažovalo jinak – když oni se nemohou zachránit, tak tedy nikdo!
Rabi Aharon z Karlinu (1736-1772) na otázku kdo je opravdový
cadik (spravedlivý) odvětil, že ten, koho zajímají ostatní lidé jeho pokolení. Ten, který si přeje, aby i ostatní lidé byli bezúhonní a spravedliví jako on, aby nebyla morální propast mezi ním a ostatními lidmi.
Základy kašrutu
Celý rok byl Noe v arše, až do 27. dne měsíce ijaru, kdy mu Hospodin dovolil koráb opustit. To již celá země oschla a lidé i všichni živočichové mohli začít nový život. Všemohoucí se též zapřísáhl, že již nikdy nezničí zemi potopou. Znamením toho, že Hospodin dodrží své slovo je duha – קשת, která se objevuje po dešti (9,12-15). Halacha nám proto ukládá při spatření duhy pronést toto požehnání:
בָּרוּךְ אַתָּה ה‘ אֱלֹהֵינוּ מֶלֶךְ הָעוֹלָם, זוֹכֵר הַבְּרִית וְנֶאֱמַן בִּבְרִיתוֹ וְקַיָּם בְּמַאֲמָרוֹ.
‚‚Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž si pamatuje smlouvu, je věrný své smlouvě a plní své slovo.‘‘
Devátou kapitolu zahajují shodná slova Božího požehnání Noemovi a jeho synům, která kdysi pronášel k prvním lidem – Adamovi a Evě: ‚‚Ploďte se a množte se
a naplňte zemi.‘‘ Všechny čisté (košer) živočichy dává Hospodin člověku k pokrmu, ale maso oživené krví nesmí člověk jíst (9,4).
Poprvé se zde setkáváme se základem kašrutu –veškerá krev se musí z masa před jeho zpracováním a požitím odstranit.
Dalším příkazem v této paraše je zcela jednoznačný zákaz vraždy neboli úmyslné prolití krve člověka člověkem (9,9):
שֹׁפֵךְ דַּם הָאָדָם בָּאָדָם דָּמוֹ יִשָּׁפֵךְ כִּי בְּצֶלֶם אֱלֹהִים עָשָׂה אֶת־הָאָדָם
‚‚Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.‘‘
Zde hovoříme o právu uložit trest smrti za úkladnou vraždu. Podobně je tomu tak
i v Numeri (35,31): „Za život vraha nepřijmete výkupné, jako svévolník je hoden smrti a musí zemřít.“
Na trestu smrti za úkladnou vraždu není nic nehumánního. Člověk, který si nevážil života jiného člověka a svévolně mu jej vzal, nezaslouží si, aby žil. Tím se lidská společnost brání před úkladnými, sériovými i masovými vrahy. Zákon má za cíl zdůraznit odpovědnost každého člověka za úkladnou vraždu. V Onkelově aramejském překladu se toto překládá jako: „Toho krev bude prostřednictvím člověka prolita,“ tj. prostřednictvím soudců. Soud jej odsoudí k trestu smrti za úkladnou vraždu.
Připomeňme, že soud mohl někoho odsoudit k trestu smrti na základě shodného svědectví dvou nebo tří očitých svědků.
עַל פִּי שְׁנַיִם עֵדִים אוֹ שְׁלֹשָׁה עֵדִים יוּמַת הַמֵּת לֹא יוּמַת עַל פִּי עֵד אֶחָד
‚‚Ten, kdo má zemřít, bude usmrcen na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Nebude usmrcen na základě výpovědi jediného svědka.‘‘ (Dt 17,6)
Sanhedrin
Nyní se se podíváme na Nejvyšší soudní dvůr – Sanhedrin (řeckého slova συνέδριον – Rada). Členové – soudci Sanhedrinu, kterých bylo 71 – zasedali původně v Tesané síni jeruzalémského Chrámu – v לשכת הגזית. V době, kdy Tesaná síň byla místem zasedání Sanhedrinu, měli soudci právo vynášet hrdelní tresty. Od okamžiku, kdy Sanhedrin opustil Tesanou síň, toto právo ztratil. Stalo se tak kolem roku 30 o. l.
V Mišně, tr. Makot, 1. kapitola, mišna 10 a v Babyl. talmudu, Makot 7a se uvádí:
סנהדרין ההורגת אחד בשבוע נקראת חובלנית. רבי אלעזר בן עזריה אומר, אחד לשבעים שנה. רבי טרפון ורבי עקיבא אומרים, אילו היינו בסנהדרין לא נהרג אדם מעולם. רבן שמעון בן גמליאל אומר, אף הן מרבין שופכי דמים בישראל.
‚‚Sanhedrin, který vynese rozsudek smrti jednou za sedm let, se nazývá krutým (k lidem). Rabi El’azar ben Azaria řekl, že Sanhedrin, který vynese rozsudek smrti jednou za sedmdesát let, se nazývá krutým. Rabi Tarfon a rabi Akiba říkali:
‚Kdybychom my byli v Sanhedrinu, nebyl by nikdy nikdo popraven.‘ Rabi Šim’on ben Gamliel (2. stol. o. l.) říkal: „Oni by však tímto svým postojem rozmnožovali vrahy
v Izraeli.“
Zde se jednalo čistě o teoretickou diskusi učenců, kteří žili a působili alespoň padesát let po zničení Chrámu.
Nelze mít slitování s úkladným vrahem. Dnes je při tom mnoho lidí, kteří spatřují
v absolutním trestu pro vrahy cosi anachronického, krutého, nepatřícího do moderního civilizovaného a demokratického lidského společenství 21. století. Těmto lidem je nutné připomínat také slova rabi El’azara (Midraš Tanchuma, Mecora 1):
כל שנעשה רחמן על האכזרים, לסוף נעשה אכזר על רחמנים
‚‚Každý, kdo je milosrdný ke krutým, stane se nakonec krutý k milosrdným.‘‘
Bnej Noach
Velmi zjednodušeně můžeme říci, že Noemovi potomci בני נוח jsou všechny civilizované národy světa, které naši učenci nazývají spravedliví národů světa – של אומות העולם צדיקים. Rabi Moše ben Maimon – Maimonides (1135-1204) ve svém díle יד חזקה, הלכות מלכים (8,10-11) shodně s rabi Jochananem uvádí, že Tóra byla dána pouze synům Izraele, ale doplňuje, že byla také dána každému člověku z národů světa, který chce konvertovat. Tedy byla dána i prozelytovi, který se dobrovolně připojil k židovskému národu. Ostatní národy, které se nepřipojily k lidu Izraele, mají dodržovat pouze sedm přikázání Noemových potomků שבע מצוות בני נח. Každý, kdo z národů světa dodržuje těchto sedm pravidel, má podle Maimonida úděl v budoucím světě. Toto je sedm přikázání Noemových potomků: 1. Zákaz modloslužby, 2. Zákaz rouhání Bohu, 3. Zákaz prolévání krve –vražd, 4. Zákaz incestu, 5. Zákaz loupeže,
6. Zákaz požívání masa z živého zvířete (zákaz mučení zvířat) a 7. Povinnost si ustanovit soudy a soudce.
Ne každý se odhodlá a najde v sobě duchovní sílu, aby konvertoval k judaismu podle halachy a dodržoval vše, co zbožný žid či židovka mají dodržovat, ale přesto by chtěl být v těsném kontaktu s židovskou komunitou, účastnit se jejích aktivit a pociťovat určitou sounáležitost s vyvoleným národem. Na druhou stranu si někdy uvědomuje, že „hrát si na žida“, aniž by dodržoval to, co halacha vyžaduje, je pro něj nedůstojné. Takový člověk může najít své místo vkomunitě Bnej Noach čili Noemových synů – potomků. Může tak mnoho vykonat pro porozumění mezi židy a ostatními národy světa a seznamovat je s univerzálními hodnotami judaismu. Pokud není dosud v České republice komunita Bnej Noach, možná by stálo za úvahu ji vytvořit.
Rabín Daniel Mayer