V lednu uplynulo 80 let, kdy z Plzně do Terezína odjelo třemi transporty R, S a T více než 2600 mužů, žen a dětí. Osvobození se dožilo asi jen dvě stě z nich. Město bylo po Praze a Brnu třetím v pořadí, odkud začali nacisté odvážet židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů.
Pietní shromáždění neslo název Navzdory osudu. Navzdory osudu jsou tu dnes nejen ti, kteří šoa přežili, ale i jejich potomci. „Každý rok se scházíme, abychom si připomněli osudy našich předků, příbuzných a přátel. Chtěli jsme připomenout osudy nejen těch, kteří se nikdy nevrátili, ale především těch, kteří se vrátili a podali o svém utrpení svědectví. Myšlenkou programu bylo poukázat i na to, že šoa se netýká jen generace, kterou bytostně zasáhla, ale i generací dalších. Té, která se nikdy nenarodila, ale i potomků těch, kteří šoa přežili. Většina lidí generace našich rodičů už odešla, a tak vnímáme, že dnes je to povinností nás, druhé a třetí generace, vyprávět tento příběh dál“, uvedl předseda Židovské obce Plzeň Jiří Löwy.
Tento rok byla vzpomínka věnována kdysi rozvětvené a známé plzeňské rodině Goldscheiderů.
Pomyslným průvodcem pietním setkáním byl František Goldscheider, který jako sedmnáctiletý nastoupil do transportu s písmenem R. V úvodu programu promluvil z nahrávky, která byla pořízena pro Český rozhlas Plzeň v roce 1990, krátce před jeho smrtí. „Dostal jsem se za války, na počátku roku dvaačtyřicet, bylo to v lednu, do Terezína a do dalších lágrů. Naše karanténa, soustřeďovací budova, to byla plzeňská sokolovna Na Obcizně, a tam se podařilo, myslím, že to byl fotograf Mirko Křen, schovaný kdesi za pomníky, fotografovat odchod Židů z Plzně. Já jednu tu fotku mám a je hrozná. Jdeme od sokolovny, hlídají nás četníci, „Schupo“ se jim říkalo, jdeme s posledními zbytky svého majetku, ale opravdu jenom zbytky, s kufříkem, na ulici je sníh a jen ještě vidím, jak holé stromy zvedají své ruce zoufale k nebi.“ Jeho hlas zazněl v průběhu shromáždění ještě dvakrát.
Na dálku z Londýna se připojil i jeho syn Alexander Goldscheider. Zavzpomínal na svého tátu a také uvedl své skladby, které vznikaly v reminiscenci na otcovo vyprávění, Terezínská a Lodní ukolébavka zazněly v podání Jaroslavy Hannah Maxové. Alexander se se všemi přítomnými ve Staré synagoze rozloučil slovy: „Nejenže všichni sedíte v té samé synagoze, kde sedával i táta s rodinou, ale tři čtvrti století po holocaustu, po šoa, sedávají v synagogách po celé Evropě poznovu tisíce, desetitisíce, a na Vysoké svátky statisíce Židů. A mezi nimi moji bratři Filip v Mnichově a Tomáš ve Frankfurtu, naše dcera Líza a její celá rodina v Londýně, já v Londýně i v Praze a mohl bych pokračovat. To vše je úžasný návrat k židovství a jistě i jeho zaručená budoucnost na věky věků. A já bych rád, aby dnešní hosté odcházeli snad nejvíce ze všeho s uvědoměním si, že se podařilo dosáhnout přesně opaku toho, k čemu byly určeny lednové transporty v roce 1942, které si tu připomínáme. Nás se zničit nepodařilo, naopak! A já jsem přesvědčen, že nikdy nezdaří!“ Posléze za zpěvu J. H. Maxové a za doprovodu studentů plzeňské konzervatoře zazněla modlitba Ma Tovu, která se zpívá při vstupu do synagogy a opěvuje místa uctívání H-spodina.
Vzpomínku doprovodili několika slovy i významní hosté, mezi nimi místopředseda Federace židovských obcí Jiří Daníček, ministr kultury České republiky Martin Baxa, náměstek hejtmanky Plzeňského kraje Marek Ženíšek a plzeňský biskup Tomáš Holub. Pietní shromáždění zakončil modlitbou El male rachamim vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon. Po celou dobu byla do prostoru aronu promítána jména plzeňských obětí.
Samotným shromážděním však vzpomínání na oběti i přeživší šoa v Plzni nekončí. Město Plzeň připravilo ve spolupráci s Martinem Šmokem výstavu Čas nezapomnění, která je k vidění na náměstích a v ulicích města a také v mázhausu plzeňské radnice. Židovská obec Plzeň připravila řadu přednášek a besed s potomky přeživších nebo historiky zabývajícími se tématem šoa v Plzni a ve spolupráci s Národním filmovým archivem budou v prostorách domu šámese k vidění filmy, jako jsou Transport z ráje, Město darované, A pátý jezdec je Strach nebo Démanty noci.
Barbora Freund
Foto: Radovan Kodera a archiv rodiny Goldscheiderových
Alexander Goldscheider, syn Františka Goldscheidera, se snažil osudy celé rozvětvené rodiny v 90. letech minulého století dohledat. Píše o tom ve své knize Cílené náhody: „Jednadvacetiletý zubožený kluk seděl v Plzni na chodníku a neměl sílu vstát. Přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti. Teď stál nedaleko domu, odkud musel v lednu 1942 odjet do Terezína. V bytě, kde žil s rodiči, bydleli cizí lidé a nechtěli ho pustit dál. Táty se ujala teta Rieselová a její syn Petr se stal jeho celoživotním přítelem.“ Tak popisuje ve své knize jeden ze střípků života svého otce.
František Goldscheider (1924 Plzeň – 1991 Frankfurt nad Mohanem) patřil k rozvětvenému plzeňskému rodu. Jeho tatínek Oskar a bratr Karel byli gestapem zatčeni už v roce 1940, patřili ke skupině židovských skautů. Byli vězněni na Borech, pak posláni do terezínské Malé pevnosti a odtud do Mauthausenu. Podle poválečné zprávy Červeného kříže se 18. března 1942 společně vrhli do drátů elektrického oplocení a zemřeli. Z celé rodiny Františka Goldscheidera přežil válku jen on, jeho bratr Hanuš a sestřenice Růženka provdaná Hodková. Nevrátila se například jeho maminka Serafina, teta Marta s rodinou, teta Kamila s rodinou a mnoho dalších příbuzných a blízkých.
František Goldscheider nastoupil v roce 1945 jako elév do Divadla E. F. Buriana, paralelně však také publikoval své články, především o filmu. Nakonec se rozhodl věnovat novinařině a vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1968 se aktivně účastnil reformního procesu a byl poté zbaven všech svých pozic. Snažil se publikovat pod různými pseudonymy. Roku 1981 emigroval do Německé spolkové republiky. Přispíval do rozhlasového vysílání Svobodné Evropy, BBC a tisku. Zemřel na leukémii, pochován je na Novém židovském hřbitově na Olšanech v Praze.
Alexander Goldscheider se narodil v Praze roku 1950, jeho maminkou byla herečka Nina Zvjagina Goldscheiderová. Vystudoval hudební vědu, absolvoval kvalifikační prací Analýza kompletní tvorby The Beatles. Skládal písně, např. pro Hanu Hegerovou, Naďu Urbánkovou či Karla Černocha. Pod jménem Odysseus od roku 1977 nahrával na syntezátory vlastní skladby. Od roku 1981 žije v Anglii. Založil počítačovou společnost Romantic Robot. Produkoval a vydal dvě CD, jejichž hudba byla zkomponována v koncentračním táboře v Terezíně.
