To léto se nad Bucharskou čtvrtí v Jeruzalémě vznášel lehký, jakoby růžový závan, a vypadalo to, jako by samotné nebe nasadilo do pupene. Štěbetání ptáků nebralo konce a vlaštovky si vzájemně láskyplně vyzobávaly jídlo ze zobáčků.
Jejich zpěv ohlašoval příchod jara navzdory kalužím blátivé a špinavé vody, které ještě na ulicích zůstávaly po náročné zimě. Ale i ty postupně vysychaly a na jejich dně se ukazovaly oblázky, které tam naházely děti, když si s papírovými lodičkami hrály na to, že odplouvají někam do dálky a do daleka – snad až k Sodomě.
Jasně žlutá květenství mimóz se ohýbala ve vánku a šeptala do něj všechna tajemství jara. Mimózy byly ve větru tak krásné a hravé, ale běda tomu, kdo by se jich chtěl jenom dotknout – hned by mu odpadly pod rukama. A doprostřed tohoto duetu mezi vánkem a mimózami se objevila Jazal. Byla to stará jemenská židovka, která žila zde, v Bucharské čtvrti. Sice si na místní obyvatele často stěžovala, ale neodešla by odtud ani za nic. Tady se usadila, tady zapustila kořeny, stejně jako ty nízké mandlovníky, které jí rostly na malém dvorku – její království bylo drobné a stísněné.
V malé uličce, kde vozovka sahala téměř k nízkým oknům, za jedním velikým domem, žila Jazal už celou řadu let. Nerada o sobě mluvila. Žila si pro sebe a podle sebe. Ale kdesi v hloubi své osobnosti si nesla onen talent z východu – schopnost hrát, byť třeba nevědomě. Jazal si pamatovala, že když ještě byla mladé děvče – tehdy v Saan’ě ve starém Jemenu – velice ráda napodobovala nejrůznější lidi kolem sebe, napodobovala jejich způsob mluvy i jejich zpěv. Její písně tak někdy zpívaly o opilcích, někdy o bláznech a šašcích a pro to vše neměla žádný dobrý důvod. Jenomže tohle všechno už bylo dávno, dávno pryč, vyvanulo to a jen v její paměti to zůstalo jako obrázek vystříhaný z papíru. Tak to ale bývá s každým, kdo zestárne. Vzdálenost mezi mládím a dneškem nebyla pro Jazal nakonec tak dlouhá. Ve třinácti letech se stala matkou a když se poskládalo všechno ostatní, zdálo se jí, jako by to celé byl jenom dlouhý sen. Její muž, šochet, pevně věřil, že v době selichot se za ním vrátí všechna ta drůbež, kterou pozabíjel, bude kejhat a kdákat a dožadovat se vysvětlení, proč zrovna oni museli zemřít jeho rukama. Nebyl tak docela v tomto světě. Někdy se Jazal zdálo, že se před ní odvíjí megila jejího vlastního života a jednou se za ní všechny ty odžité roky vrátí, stejně jako poražená drůbež za manželem, a budou požadovat vysvětlení, proč je utratila.
Ne snad, že by Jazal ve tváři byla vepsaná – Hospodin chraň – nějaká trpkost. Právě naopak. Tvář měla hladkou, tmavou a plnou kouzla, svítily v ní jasné zelené oči. Možná že vlastně ve skutečnosti vůbec nebyly zelené, ale jejich hloubka takhle zvláštně lámala denní světlo. Její oči byly jako chameleon, proměňovaly barvy podle toho, jak z nich prýštila moudrost, jako ze dvou starých studní, které skrývají veliká tajemství zdroje života, z kterého se čerpá a plyne, čerpá a plyne a který vychází z neznámých hlubin a z nepoznatelné dálky. Jazal byla sama, jak větévka, která padla do moře a je hnána vlnami v nepokojné vodě, ze které nemůže uniknout. Rok za rokem se v té vodě Bucharské čtvrti Jazal zmítala a plavala, uzavřena v jejích hranicích. Její pestré oblečení leželo zavřené v perské truhlici a snilo sen o dávné mladé a krásné Jazal, která svůj život obětovala starému šochetovi, který si ji – bosou a chudou – vybral za svou nevěstu. Apatický muž, který si za ženu zvolil tu nejkrásnější z dívek. Moc dobře věděl, že se mu Jazal nejprve smála a v žertu napodobovala způsob, jakým držel nůž v zubech mezi rozpraskanými rty. Moc dobře ale také věděl, že ho Jazal nemůže odmítnout, protože byl bohatší, než její otec a chytřejší než všichni dohromady. Poprvé si jí všiml, když kráčela v červených jemenských šatech a v rukou nesla bílou slepici k porážce. Když si od ní slepičku bral, tam u toho zeleného plotu, pohladil ji ruku způsobem, jakým to doma nikdy nikdo neudělal. Také ji poraženou drůbež nevrátil hned, ale nejprve ji zabalil do velké role papíru, aby si neušpinila ruce. Jazal pak už nikdy nechtěla k šochetovi chodit.
Když přišel Purim, oblékla si Jazal šaty po babičce. Převlékla se za starou jemenskou tanečnici, což byla role, v které neměla konkurenci. Tančila kroky, které si sama vymyslela. A spolu s ostatními dětmi šli tančit i pro šocheta. Jazal neměla matku, možná proto si nedokázala představit žádný jiný život, než byl ten jejího otce a její babičky.
Roky jsou někdy odrazem lidského rozvažování a vzpomínání. Nyní, v krásných jarních dnech, mezi kvetoucími mandlovníky a girlandami mimózy, se před Jazal začala opět odvíjet megila jejího mládí. Se šochetem měla tři syny, všichni ale zemřeli na trachom. Nejprve oslepli a pak zemřeli na některou z tisíce dětských nemocí. Jazal byla příliš mladá na to, aby dokázala pochopit muka, která prožívá matka, když ztratí dítě. Svůj smutek nedokázala nikdy překonat. Nedokázala mu najít konec. Nakonec došla k přesvědčení, že ji Bůh trestá za to, že se vdala tak mladá a za starého muže. Ale tento smutek v sobě skrývala a vlastně by ani nedokázala říct, odkud pramení. Věděla jen, že toho dne, když šochet zavřel naposledy oči, našla jeho nože ležet u čela postele. Věděla, že jsou tam proto, aby svými úzkými ostrými čepelemi porazily i ji samotnou. Schovala je do skříně, hluboko pod své šábesové oblečení, a ta skříň stála pevně jako hrad a všechno tajemství, všechen smutek ukrývala ve svých hlubinách.
Když za ní jednoho dne přišel opilec Sulejman a přinesl jí nabídku sňatku od nějakého jiného Jemence, odpověděla mu: „Nejostřejší z nožů mého muže ať tě dohoní a porazí, jestli se ještě jednou odvážíš překročit práh mého domu.“
Od té doby všichni věděli, že Jazal vyhání dohazovače a žije si svůj podivný, osamělý život. Často byla viděna, jak se prochází s rukama na bocích, zvláště zkraje jara. Ve skutečnosti ale jen plavala ve svém vlastním nitru, ve své vlastní studánce, která bublala onou tichou moudrostí. Když na stromech vyrašily květy a mimózy nasadily své žlutavé náušnice, probouzelo se v Jazal zvláštní toužení. Přála si hrát roli královny Ester, která před králem prosí za celý židovský lid. Vyndala svá starobylá, krásně vyšívaná jemenská roucha a oblékla se do nich. Postavila doprostřed místnosti smeták a na něj nasadila turban arabských šejchů. Zahalila si své šedivé vlasy a její závoj rámoval obličej a dělal ji mnohem mladší. Přistoupila k postavě krále Achašveroše, třikrát se uklonila a zvolala:
„Ó králi králů, pane, můj lid, lid židovský, jest zhoubou hroznou stíhán. Kdo, než vy, záchranu nám skýtá!“ Objala oblečený smeták a pokračovala: „Přeci byste nezahanbil královnu Ester!“
V ten moment dovnitř vešel Sulejman a hlasitě se rozesmál; jeho hrubý, opilecký hlas Jazal hluboce zahanbil a rozkřikla se na něj: „Co tady teď děláš? Co si to dovoluješ? Copak nevíš, že jsme my, Židé, opět v nebezpečí? Koukej odsud sypat, než na tebe zvrhnu vařící konev!“
Sulejman se zakoktal: „Purim je až za týden a podívej se na sebe!“ Řičel smíchy a bil se v prsa. „Ať do mě hrom praští, má drahá vdovičko, ty jsi ještě krásnější, než když ti bylo třináct. Odkud bereš to své kouzlo? Odkud?“
Rozhostilo se ticho. Jazal zmizela z místnosti a shodila ze sebe svůj purimový kostým. Vrátila se s metlou na klepání koberců v rukou, ale tou dobou Sulejman už dávno v domě nebyl. Tak si svou zlost vybila na smetáku, který stále ještě stál vprostřed místnosti, oblečený do arabských hadrů. Vložila do toho celou svou zlobu, takže mu ze střapaté hlavy nakonec zbylo jenom několik štětin. Padl jako by byl živý, zbitý, tváří na zem. A Jazal vykřikla: „Ať takto leží u mých nohou všichni nepřátelé Izraele!“
RIKUDA POTAŠOVÁ,
z jidiš přeložil P. J. Vinš
Rikuda Potašová Narodila se v roce 1909 v Polsku. Jako autorka debutovala poezií psanou v jazyce jidiš. Po rozvodu se v roce 1934 přestěhovala do mandátní Palestiny a postupně se stala jednou z nejuznávanějších jidiš píšících autorek v Izraeli. Jejím celoživotním zájmem byly osudy sefardských a orientálních Židů, kteří přicházeli žít do Izraele. Zemřela v Jeruzalémě roce 1965.