Jsou jednotnou společností, nebo se skládají z různých skupin s různými a někdy i protichůdnými vztahy a loajalitou?
Jeruzalémských Arabů bylo v předvečer šestidenní války (podle jordánského sčítání lidu z roku 1966) 70 000. Dnes jich je asi 380 000, přičemž asi 120 000 žije ve čtvrtích pod jurisdikcí Jeruzaléma, ale za bezpečnostním plotem. Mají status tzv. rezidentů, nikoli občanů, i když počet žádostí o občanství zejména mezi vzdělanými mladými Araby neustále roste. Jako rezidenti mají nárok na všechna sociální práva udělená Izraelem (jako pojištění, vzdělání, komunální služby apod.), ale nemohou se účastnit voleb do Knesetu a vždy je tu nebezpečí, že přijdou o způsobilost k rezidentskému statusu, pokud opustí město na déle než jeden rok. Kdo vlastně jsou Arabové z Jeruzaléma?
Badatelé poukazují na to, že palestinský sektor v Jeruzalémě je rozdělená a složitá společnost, kterou tvoří mozaika jakýchsi jednotek, někdy navzájem nepřátelských nebo alespoň soutěžících o vliv v palestinské společnosti na východě města.
Prof. Jicchak Reiter, odborník na islám a Blízký východ na Aškelonské akademii, který řadu let zkoumal palestinskou společnost na východě města, říká, že na první pohled je patrný proces „izraelizace“ jeruzalémské palestinské společnosti. „Mnoho lidí považuje konflikt (o Jeruzalém) za téměř ukončený. Pochopili jsme, že jsme ho zcela dobyli a nyní si v Jeruzalémě děláme, co chceme. Ve skutečnosti jsou již místní Arabové v mnoha ohledech Izraelci, a i když to neznamená, že se jim líbí skutečnost, že jsou pod izraelskou suverenitou, chápou, že nemají mnoho alternativ.‘‘ Reiter dodává, že to je důvod, proč se Arabové, zejména ti z mladší generace, stále více chtějí učit hebrejsky a chtějí se integrovat na izraelský pracovní trh na západě města.
Jeruzalémští Arabové často označují sami sebe jako sirotky a Reitter souhlasí s tím, že to je přiléhavá definice, ale dodává, že to v jejich očích nemusí být nutně špatné, protože dnes mají možnost být sirotky, ale zároveň využívat různých možností. „Řekl bych, že chtějí být osiřelí, protože na jedné straně nechtějí žít pouze pod izraelskou vládou, ale také nechtějí žít pod palestinskou autonomií kvůli korupci a násilí, které tam panují. Snaží se tedy být v situaci, kdy si mohou užívat všechny světy. Nevzdali se své národní identity, ale rozumné podmínky pro život jsou jim dostupné prostřednictvím toho, co jim poskytuje Izrael.
Reiter vysvětluje, že existuje několik rozdílů mezi různými částmi arabské společnosti ve městě. Jedním z rozdílů je sociální původ skupiny. „Asi 50 % současných arabských obyvatel Jeruzaléma původně pochází z Hebronu a jsou obviňováni, že rozvinuli svou kariéru na úkor starých místních obyvatel a zdejších velkých rodin. Až do roku 1967 byla mezi místními a hebronskými velmi tvrdá konkurence a tento trend začal už během jordánské nadvlády.“
Jinou skupinu tvoří izraelští Arabové, kteří se do Jeruzaléma přestěhovali z arabských vesnic v Galileji. Jde o vysoce vzdělané lidi, ale místní je vnímají jako ty, kdo na jejich úkor obsazují všechna dobrá místa ve městě. Zajímavé je, že se neprezentují jako Izraelci, ale jako Arabové ze severu, čímž vyjadřují složitost svého postavení – na jedné straně Arabové s palestinskou identitou a na druhé straně izraelské občanství. Mají pohodlnější postavení a pravděpodobněji získají důležitou pozici ve městě.
Primární rozdělení je však náboženské – na křesťany a muslimy – přičemž křesťanská komunita se v průběhu let zmenšuje a nyní činí v Jeruzalémě pouhých 13 000 původních obyvatel s asi 2 000 členy křesťanského establishmentu a duchovními.
Existuje také geografické rozlišení podle obytných oblastí. Na jedné straně jsou čtvrti jako Bejt Chanina a Šuafat, v nichž žijí křesťané a muslimové s vysokým socioekonomickým postavením a prestižními školami (obvykle navštěvované muslimskými dětmi z vyšších vrstev), zatímco v jiných čtvrtích třeba na jihu města v Sur Bahir nebo Ras el-Amud, žijí Arabové venkovského a kmenového původu a na severu města, v Isavija, části Silvanu, Vádí al-Džoz a Šejch Džara, se nacházejí ekonomické elity města. Také v rámci muslimské populace města existují některé významné rozdíly. Je zde početná skupina súfijů, kteří se identifikují s mystickým přístupem k islámu a velmi umírněnou politikou. Na druhé straně jsou jak z náboženského, tak politického hlediska mnohem více extremističtí salafisté. Vedle toho jsou zde stoupenci Hamásu, který je ve východním Jeruzalémě docela silný, a samozřejmě ti, kteří se identifikují s Fatahem, a malá skupina stoupenců Lidové fronty pro osvobození Palestiny.
Na otázku, co nejvíce znepokojuje obyvatele východní části města v jejich každodenním životě, Reiter odpovídá, že v první řadě je to status mešity Al-Aksá a hned poté nedostatek stavebních povolení a demolice domů, což jim znemožňuje vést normální život. Téměř každodenní třenice s pohraničníky nebo nedostatek empatie pro jejich situaci ze strany izraelského establishmentu a osadníků jsou také vysoko na seznamu obav arabských obyvatel. „Strach z toho, že jejich majetek zaberou osadníci, je pro obyvatele východní části Jeruzaléma na úrovni existenční úzkosti,“ uzavřel Reiter.
Co se týče hospodářské politiky vlády, po 2,5 miliardy NIS schválených vládou roku 2017 bude v brzké době následovat další pětiletý rozpočet zhruba ve stejné částce. Reiter potvrzuje, že změny díky tomuto rozpočtu nejsou zanedbatelné a na otázku, jaký to má pro místní Araby význam, dodává: „Vy vidíte změnu a oni mohou říct, že je to kapka v moři. Ale dává to několik různých perspektiv – jako zhmotnění toho, že investováním takových částek Izrael vlastně jasně říká, že nikdy neopustí Východní Jeruzalém. Myslím, že to místní Arabové chápou, a že i přes všechny ty problémy a třenice s osadníky, je zde jejich svoboda stále širší než pod palestinskou správou nebo v Gaze.“
PEGGY SIDOR, The Jerusalem Post
Překlad Ráchel Polohová
(Vyšlo v The Jerusalem Post, 10. února 2022; otištěno se svolením autorky; redakčně upraveno.)