Kniha Jom Kipur a poslední německý rytíř zachycuje skutečné příběhy několika osobností, jejichž osudy pronásleduje stín druhé světové války.

Autor knihy, Pavel Batel, zasvětil přes 15 let bádání v historii terezínského ghetta a jeho hrdinů. Na otázky, na které nenašel odpovědi v archivech či v memoárech se vydal zeptat očitých svědků z řad bývalých židovských vězňů nebo svědků doby, roztroušených po celém světě. Postupně složil mozaiky příběhů, které ve své knize popisuje. Jedná se například o příběh statečného náctiletého chlapce, Heinze Prostnitze, který jako fantom unikal gestapu a dokud mohl, pomáhal dětem v ghettech i v rodinném táboře B2B v Osvětimi-Březince zasíláním balíků životně důležitých potravin. Osobním hrdinou Pavla Batela je i bývalý vrcholový atlet a vychovatel židovských dětí, Fredy Hirsch, kterému někteří přeživší připisovali až zázračné schopnosti. V jeho poslední knize se objevuje i postava „posledního německého rytíře“ Alberta Battela, hrdiny první světové války, plukovníka nacistické armády. Ten se se zbraní v ruce postavil proti SS a se svými věrnými muži chránil židovské rodiny před likvidací v pevnosti Přemyšl.  Za své zásluhy byl oceněn in memoriam titulem „Spravedlivý mezi národy“. Strhující reálné příběhy předává autor skrze fiktivní mosty příběhem schizofrenního historika, který věří, že cestuje časem. Audio verzi této fascinující knihy, spisovatel osobně namluvil a je dostupná ke stažení na AudioLibrixu.

Co Vás přivedlo k dokumentaci příběhů holokaustu?  

Před 16 lety jsem jako osobní strážce dostal na starost výpravu členů americké vlády. Po terezínském ghettu je prováděl přeživší holokaustu, můj pozdější mentor, profesor Kolmer. Přijel do Terezína prvním transportem AK1. Transportem tehdy přijelo 342 mladých židovských mužů, kteří měli připravit ghetto na příjezd židovských rodin. Poslouchal jsem tehdy každé jeho slovo a poprvé zaslechl jména Fredy Hirsch, Valter Eisinger či Egon Redlich, prohlížel si kresby terezínských dětí a viděl filmový záznam opery Brundibár. Hluboce mě to zasáhlo a poprvé v životě jsem začal přemýšlet o vlastních židovských kořenech, které jsem do té doby ignoroval. Uprostřed prohlídky si profesor Kolmer povzdechl, že jednoho dne budou všichni ti, kdo zažili Terezín či Osvětim, pryč. Nebude nikoho, kdo by příběh o selhání civilizace a jeho odkazu vyprávěl. Věděl jsem, že v ten moment stojím na křižovatce osudu, a pocítil jsem zodpovědnost zajistit, aby byl příběh Terezína ve světě plně rozpoznán a nebyl nikdy zapomenut. 

Setkal jste se s mnohými svědky terezínského příběhu, ať už vězni či pozorovateli. Můžete nám povědět o těch nejzajímavějších? 

Vyzpovídal jsem přes padesát přeživších té doby z řad Židů i nežidů. K nejsilnějším výpovědím patřil rozhovor s přeživšími Petrem Erbenem v Aškelonu a Jehudou Bakonem v Jeruzalémě. Kontroverzní byla také výpověď Wolfa Murmelsteina, syna posledního stařešiny Terezína Benjamina Murmelsteina. Vyzpovídal jsem také syna nepřekonaného historika terezínského ghetta H. G. Adlera, Jeremyho. Autorka a přeživší Ruth Bondyová v Ramat Ganu poprvé promluvila o zázračných schopnostech zapomenutého náctiletého hrdiny Heinze Prosnitze a dala mu přezdívku „Fantom gestapa“, překročila tak stín své původní oficiální verze. 

Co bylo na těchto výpovědích kontroverzního? 

Benjamin Murmelstein, poslední vedoucí ghetta, byl českými Židy Terezína nazýván ‚‚murmelschwein‘‘ a ‚‚kolaborant‘‘. Pro německé Židy byl ale v Terezíně hrdinou. Jeho syn Wolf strávil celý život bojem za očištěním jména svého otce. V malém městě u Říma v Ladispoli mi vysvětloval, kdo a proč šířil tak ošklivé pomluvy o jeho otci. Šlo o velmi citlivá fakta. Bohužel potvrzovala detailní poválečnou výpověď bývalého terezínského prominenta, šéfa židovské policie Karla Lowensteina, který byl pro německé Židy v Terezíně hrdinou největším. Národnostní konflikt mezi Židy v Terezíně je velmi důležitým faktorem pro pochopení jeho historie.

V příběhu se objevuje několik netradičních narativů, která nabourávají černobílé vnímaní historie. Plukovník nacistické armády, který se pokusil o záchranu Židů před likvidací ghetta a na druhé straně židovský vězeň, který měl díky své homosexuální orientaci možnost ovlivnit chování SS-manů v terezínském ghettu i vyhlazovacím táboře Osvětimi-Březince. S jakými reakcemi se na tato citlivá témata setkáváte?  

Starší generace je většinou nevěřícně šokována. Mladší je nadšená, že slyší i pohled i z druhé strany. Způsob, jakým se příběh vypráví, je podle mého stejně důležitý jako příběh samotný. Při rozhovorech mě zaujaly zmínky o členech SS nebo dokonce SD, tedy vycvičených sadistech, kteří začali projevovat uprostřed pekla známky dobra. Přeživší Terezína i Březinky Jehuda Bakon vyprávěl o síle Fredyho pohledu, jeho šarmu, který dokázal důstojníky hypnotizovat tak, že už nikdy nebyli stejní. Jeho dětský blok 31 uprostřed vraždicího tábora Březinky začali navštěvovat důstojníci SS a když vstoupili dovnitř, byli opět takoví jako kdysi dávno, když patřili k milujícím otcům a slušným lidem. Ptal jsem se, co se dělo pak, jestli například přestali s vražděním. Řekl mi, že ano, jeden, jmenoval se Pestek, dokonce uprchl s českým židovským vězněm Ledererem, druhý se raději zastřelil, než aby dál pokračoval ve vraždění. A nebyl sám, který tímhle způsobem ukončil spolupráci s ďáblem. To mě zaujalo a motivovalo k sepsání kapitoly o téhle válečné anomálii. 

Proč si myslíte, že je dobré představovat příběhy, které narušují zjednodušený pohled na historii holokaustu?  

Každý, kdo se dotkne tématu holokaustu či druhé světové války, zaslechne výrok „Můj dědeček, moje babička o tom či onom nechtěli nikdy mluvit.“ Začal jsem se na tyto detaily soustředit, co bylo to, o čem nikdo nechtěl mluvit? Například sexuální orientace Fredyho byla naprosté tabu, přeživší nechtěli „pošpinit“ památku jejich hrdiny. Považovali homosexualitu za nemoc, či dokonce úchylku. Dnes máme úplně jiný pohled, a tak o tom pojďme mluvit. Petr Erben byl jeho nejlepším přítelem a při rozhovoru mi prozradil tajemství, které by si jinak vzal do hrobu. V noci po našem rozhovoru mi zavolal s dotazem, zda jsem stále v Izraeli, že by mi chtěl ještě něco povědět. Něco, co ještě nikomu neřekl, protože poznal, že mám Fredyho rád, a tak s jeho tajemstvím dobře naložím. Už chápete, jak vzrušující byly poslední rozhovory s přeživšími? Několik týdnu na to Petr Erben zemřel a mně zůstalo svědectví o největším gay-hrdinovi 20. století, Fredy Hirschovi! Je tedy hlavní postavou mého třetího románu.  

V popisu knihy stojí, že je založena na konkrétních událostech, můžete přiblížit, z jakých dokumentů jste čerpal a jak probíhal váš historický výzkum? 

Nejdříve to byla všechna dostupná literatura faktu a memoáry. Pokud jde o Malou pevnost Terezín, většina memoárů byla vydána mezi rokem 1945 a 1950, mám je všechny. Následovaly rozhovory se svědky té doby a pak studium literatury faktu znovu a znovu, protože pokaždé můžete propojit nové kousky detailů, které vám unikly, nebo které jste nechápal, u příběhů ghetta obzvláště. Paní doktorka Hájková a její studie „Poslední ghetto“ nabídla další detaily, které podle mého názoru může ocenit (a správně pochopit) pouze badatel, který se příběhem Terezína zaobírá delší dobu do detailů.

Proč jste se rozhodl závěry svého bádání zprostředkovat pomocí čtivé fikce? 

Na tuto otázku se mě naposledy zeptal pan profesor Israel J. Yuval z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, po naší 8hodinové exkurzi v Terezíně. Akademický výzkum zpravidla dodržuje pravidla, zejména co se týče zdrojů informací. Dle těchto pravidel svědectví „z doslechu“ není příliš respektované. Raději nechá „mezeru“ v informacích otevřenou, než aby ji vyplnil něčím, co se nedá vědecky doložit. Pokud však nacisté všechny důkazy zničili a spálili, orální svědectví je pak velmi důležitým pilířem historie. Vždy opakuji, že se nejedná o obvinění akademického světa ze lží. Pokud však určitá data v mozaice chybí, obraz příběhu může získat úplně jiný tvar. Takový narativ je pak předán národu a světu jako ten jediný „správný“.  Ze zkušenosti v zahraničí mohu konstatovat, že pomyslná čára, kterou je pro akademického historika mnohdy těžké překročit, je nacionalismus. Jinými slovy, jak moc jste ochotní mluvit o ošklivých věcech, kterých se dopustil váš vlastní národ? Všiml jsem si, že nejlepší studie většinou pocházejí od badatelů s mnohonárodnostním původem. Takový badatel má schopnost pracovat se zdroji jinak než většina a patří k nejotevřenějším a pro mě k těm nejlepším. Dobrým příkladem je doktor Wein a jeho nová kniha Dějiny Židů v Českých zemích – od Hilsnera po Slánského. Vřele doporučuji. 

Jaký máte názor na výuku holokaustu v českých školách? Co je podle vás třeba zlepšit?

Výuka holokaustu se neustále zlepšuje a zájem o téma roste, to je skvělé. Také díky Památníku Terezín a jeho novému vedení a vzdělávacímu oddělení, které má ty nejlepší lektory. Je jich ale málo, je třeba lepšího financování ze strany státu. Bylo by například lepší, pokud by se třída, která Terezín navštíví, mohla rozdělit na menší skupiny, se kterými by pak lektoři mohli pracovat více individuálně. K tomu je zapotřebí více učitelů s kvalitním vzděláním a citem pro téma, a proto si myslím, že je potřeba do oboru obsadit více mladých lidí, nadšených do této práce.

Slavnostní představení vaší knihy bylo z důvodu pandemie zrušeno, plánuje se v dohledné době? 

Na těchto věcech, tedy na propagaci, mi pramálo záleží. Pokouším se zlomit přesvědčení, že spisovatel má pouze psát a tvořit a že nakladatelství má mít na starosti zbytek. Všiml jsem si, že v dnešní uspěchané době mají podle mě největší dosah audioknihy. Obzvláště pokud je autor namluví sám, jako autorské čtení. Audioknihu Jom Kipur a poslední německý rytíř jsem tak nedávno uvedl na AudioLibrixu.

Ptala se Yvonne Weisgrab Pěnkavová