Až do svých 18 let psal mladý Avraham Jehošua skeče a povídky, aby pobavil spolužáky a kamarády. Pak si „Buli“ uvědomil, že se stane spisovatelem.

Ve věku 85 let po dlouhém boji s rakovinou zemřel spisovatel A. B. Jehošua. Jeho bohatý archiv byl uložen v izraelské Národní knihovně již v 80. letech 20. století. Badatelé na poli literatury jsou tak nyní zváni, aby si prohlédli tento archiv uctívaného spisovatele, v němž si mohou přečíst Jehošuovy skvělé povídky a velké romány, které udělaly jméno mladému a úspěšnému spisovateli, a porovnat je s konečnou podobou děl, která jsme se naučili poznávat a milovat. A tak jsme se rozhodli vrátit na začátek Buliho cesty, na začátek psaní mladého chlapce, který se později stane jedním z velikánů izraelské literatury.

Když byl požádán, aby shrnul svůj život, popsal A. B. Jehošua své dětství a dospívání jako boj o přežití a řekl, že není nostalgickým člověkem. Dále poznamenal, že jeho osobní životopis nesloužil jako důležitý materiál, z něhož by tvořil literaturu. Ale co první věci, které napsal? Najdeme zde nitky, které by se táhly celou šíří jeho tvorby až do dospělosti?

Ve velkých dramatech, která Jehošua napsal, hrál vždy hlavní roli humor – někdy stojí jako hlavní postava na jevišti a někdy poskytuje jen základ pro drama. Pokud navštívíme autorův archiv, zjistíme, že už Jehošuovy první doteky s psaním byly humorné. Patnáctiletý Avraham začal svou kariéru fejetonem. Dnes tento žánr z naší oblasti vymizel, ale v době Jehošuova mládí a jako dědictví zábavního divadla, které povstalo v Britském mandátu Palestina, kde se Jehošua narodil, ještě prosperoval a vzkvétal. Avraham Jehošua psal a produkoval tytéž krátké vtipné skeče ve skautském hnutí, na slavnosti zakončení studia posledního ročníku gymnázia v jeruzalémské čtvrti Rechavia anebo i jen tak pro zábavu – aby pobavil partu.

Hlavním motivem těchto krátkých skečů je touha po svobodě a touha čas od času „se ulít“ z vyučování, touha, která oslovuje všechny žáky v Izraeli i ve světě, ať jsou kdekoli. Zvláště zábavným příkladem je povídka Prolomit plot, fejeton věnovaný důležitému tématu: Jak se dostat ze školy, když už v ní jste? Jisté je, že se nedá vkládat žádná naděje do Šomera Jehudy, protože „je tvrdohlavý jako mezek. Řeknete mu, že vaše babička se chystá odejít a on není ochoten vás propustit. Dopisy od amerického prezidenta adresované vám a čekající na poště, snídaně, kterou jste už tři dny nedojedli – nic nepomůže. Pro něj neexistují důvody“.

Až do svých 18 let Avraham Jehošua netušil, že jeho osudem v životě je stát se spisovatelem. V pozdějším rozhovoru vyprávěl, jak se v osmé třídě (ve dvanácté třídě) „dotýkal slov a skrze ně se dostal k literatuře.“ V tomto věku a u příležitosti absolutoria na gymnáziu v jeruzalémské čtvrti Rechavia napsal a uvedl Labutí píseň židlí. A právě zde, ve fejetonech zasvěcených nejabsurdnějším tématům, se začal formovat literární styl budoucího spisovatele.

Tento fejeton poskytuje pohled nejen na jeho psaní, ale také na období, ve kterém byl napsán – počátek 50. let v mladém Státě Izrael. Labutí píseň židlí pojednává o loučení studenta gymnázia. Osmnáctiletý student Avraham od začátku zdůrazňuje, že se nejedná o rozloučení s učiteli, kteří „vlastně jsou jen dočasní a odcházejí, což je způsob učitelů na gymnáziu: létat, uletět nebo umřít“, a ani se studenty, kteří „v podstatě jen přijdou a odejdou“, a také ne se „zdmi a stěnami gymnázia … protože už byl vydán dekret v této zemi, že nebude člověka, který by pobýval ve svém domě déle než rok, ale půjde a bude vykořeněn, půjde od bytu k bytu, od chýše k chatrči, k chatě, příbytku, vile… a zase zpátky (nedej Bože).“ A proto se chlapec, který absolvuje, rozhodne rozloučit se židlí, na které seděl – židle se totiž ve škole nikdy nemění a přechází jako dědictví další generaci.

Takto je napsána pasáž o židli, ve stylu připomínajícím v něčem už styl dospělého spisovatele:

„A slunce už sestoupilo mezi hory a zůstaly jen paprsky jeho světla, které ospravedlňujíce se a oťukávajíce se o stěny prosily o slitování a odpuštění za jho, které způsobily v poledne – bylo totiž velké horko.

A povzdechla moje židle a poněkud zasténala pod množstvím tuku a její oči posmutněly. Jestli si řekneš, že ta ubohá židle snad lituje, že končíš a nastupuješ vojenskou službu, mučení a utrpení, tak neznáš vůbec duši židle. Naopak. Ta je šťastná, že jdu do armády, kde, jak ví, neuvidím ani obrys židle a celý den budu jen pobíhat…

A zatímco vám to všechno vyprávím, židle se ponořila do spánku… a viděl jsem, že slunce zapadlo, a tak jsem se sebral, abych šel…“

Od fejetonů, které pronášel před davem svých spolužáků či kamarádů, přešel A. B. Jehošua k literárnímu psaní. Dopis dešťů byla jeho první povídka – jak poznamenal na okraj kopie této povídky psané na stroji a uložené v archivu. Povídka vznikla pravděpodobně v roce 1953 nebo 1954 a je psána tak agnostickým stylem, že Aharon Meged, který byl redaktorem literárního časopisu Masa, napsal v reakci tehdejšímu zanícenému vzkvétajícímu literátovi: ‚‚Ano, není to špatné, něco na tom je, ale jak je vůbec možné psát tak dokonalou imitací Agnona?‘‘

Příběh vypráví o důležitém dopise, který jen stěží dorazí na místo určení, a o pisateli dopisu, kterému je zatěžko přijmout zlý rozsudek.

Přechod k literatuře byl rázný, ale ne absolutní, o čemž svědčí i pozdější fejetony, které nadále vznikaly z Jehošuova pera – a to i během jeho služby v armádě. Šabat na hoře Hermon – jejíž podtitul není nic menšího než Další kapitola o počtu židovských válek, vypráví o tom, jak jednou o šábesu, kdy bylo na hoře obzvlášť rušno vyhnala jednotka, v níž sloužil i desátník Avraham Jehošua, při běžné rutinní bezpečnostní kontrole z Hermonu izraelské turisty.

V roce 1963 vydává A. B. Jehošua svou první knihu – sbírku povídek nazvanou Smrt starého muže. Jeho prvním románem je Milenec, který vyšel v roce 1977. V 80. letech přispěl svým archivem do Národní knihovny, což pomohlo zachovat koncepty jeho děl – většina konceptů krátkých povídek, které napsal, však nebyla dochována. Přesto je ale hojný archiv bohatým dokladem autorského díla jednoho z pilířů hebrejské literatury.

Putování spletitým archivem nás mimo jiné zavedlo i k jednomu souboru, který podle Jehošuy obsahoval „několik výroků, které jsem si vzal ze svého diáře“. Druhé rčení zde uvedené znělo „Umění není povolání, ale rozsudek.“ Zesnulý A. B. Jehošua k němu přidal svůj vlastní výklad:

„Když je člověk uchvácen vůlí tvořit, nevidí to jako povolání, ale jako rozsudek. Známe jména známých a úspěšných umělců, ale vedle nich jsou tisíce umělců, kteří nejsou uznáváni a nedostávají peněžní odměnu, a přesto neupouštějí od své oddanosti umění, která je okrádá o čas a peníze a někdy i ničí jejich rodinný život. Jako by byli odsouzeni. Rozsudek těžký a vysilující. Ale rozsudek hlubokého významu. A i když jsou plody jejich tvorby v očích druhých a někdy dokonce i v očích samotných tvůrců, nahlíženy jako ubohé a nehodné, nikdy se nevzdávají naděje, že snad přijde den a z nitra jejich oddanosti a hledání v místě, na němž se uvěznili z vlastní vůle, jim vysvitne poselství, které okamžitě věnují světu jako dar.“

Chen Malol

(z hebrejštiny přeložila Ráchel Polohová)

Tento článek je otištěn s laskavým svolením Izraelské národní knihovny. Původní text byl publikován na TheLibrarians (https://blog.nli.org.il/), oficiálním online publikačním webu Izraelské národní knihovny věnované židovské, izraelské a blízkovýchodní historii, dědictví a kultuře.