O 9. avu a destruktivní zášti

Na přelom července a srpna připadá období tří týdnů mezi půsty sedmnáctého tamuzu a devátého avu. Jedná se o tradiční období, kdy si připomínáme prolomení hradeb Jeruzaléma a následné zničení chrámů. Připomínáme si tedy zničení obou Chrámů, které se podle tradice mělo odehrát ve stejnou dobu roku, i když půl tisíciletí od sebe.

První chrám byl zničen Babylónskou říší pod vedením krále Nabukadnezara a po sedmdesáti letech se mohli někteří vrátit do země Izraelské a započít s výstavbou Druhého chrámu. Druhý chrám byl zničen během židovsko-římských válek a jeho zničením začalo období dvou tisíc let, během kterých židé byli ve vyhnanství, ztratili svou národní suverenitu a byli rozptýleni po celém světě. Židé nikdy Izrael zcela neopustili a mnohokrát se pokusili obnovit svou přítomnost i v Jeruzalémě, ale až události dvacátého století vedly k obnově židovského státu.

V náboženské tradici jsou tyto tři týdny vnímány jako období smutku, který se postupně zesiluje až vrcholí dlouhým půstem devátého avu. Během devíti dnů před Tiš‘a be-av se drží smutek, kdy se nepouští hudba, nedělají se oslavy, nepořádají se svatby, nepije se víno a nejí maso. Výjimkou je případné pořádání takzvané seudat micva – svátečního jídla, jež se koná jako součást oslavy významné události. V této souvislosti to může být třeba seuda po brit mila. Někteří také dělají seudat micva po dokončení studia oddílu Talmudu. Dokončení studia se jmenuje sijum a pokud je tato událost připomínaná v přítomnosti minjanu, tak se říká i kadiš.

Pravidla smutku se samozřejmě nevztahují na šabat a pokud Tiš‘a be-av připadne na šabat, tak se o den posouvá na neděli.

Tradičně je tento den vnímán jako připomínka všech neštěstí, která potkala židovský národ. Odtud také plyne určité neporozumění si se sekulárními židy, kteří Tiš‘a be-av nevnímají většinou nijak výrazně a jako kolektivní den vzpomínky na neblahé osudy židů mají pamětní dny šoa, jako třeba Jom ha-šoa. Více náboženské kruhy pak upozorňují na to, že pokud by židé nebyli poraženi Římany, tak by neopustili Izrael a celá historie židů v Evropě by se asi vůbec neudála.

Tradiční vysvětlení toho, co vedlo k porážce židů Římany, říká že to bylo následkem sinat chinam bezdůvodné nenávisti. Lidé sice navenek žili zbožně, ale nejednota, která mezi nimi vládla, vedla ke zničení chrámu. Chasidé říkají, že lékem a nápravou tohoto hříchu je pěstovat ahavat chinambezdůvodnou lásku. Máme se snažit nahlížet na své okolí empaticky a vždy vše posuzovat z lepší stránky.

Toto tradiční vysvětlení vychází z Talmudu (Gitin 55b), kde se objevuje příběh o Kamca a Bar Kamca. Jednalo se o dva bohaté muže, kteří žili v Jeruzalémě. Jakýsi muž jednou pořádal velkou hostinu a chtěl pozvat svého přítele Kamcu. Poslal svého sluhu s pozváním, ale sloužící se spletl a místo aby pozval Kamcu, tak pozval Bar Kamcu, tedy člověka, který byl s organizátorem oslavy naopak ve velmi nepřátelském vztahu. Bar Kamca pozvání přijal a na velikou slávu přišel. Asi měl za to, že se jedná o akt přátelství a snahu o narovnání vztahů.

Během oslavy si pán domu všiml, že na oslavě je také jeho nepřítel Bar Kamca a hned se ho jal z oslavy vyhodit. Přišel k němu a obořil se na něj, co zde dělá. Bar Kamca mu popravdě řekl, že dostal pozvání a tedy přišel. Na to mu onen pořádající boháč řekl, že to nic neznamená a ať se zvedne a oslavu opustí. Situace byla krajně nepříjemná a ponižující, a tak Bar Kamca řekl, že uhradí, co snědl a vypil, ale ať ho neponižuje a nechá ho být. Pán domu nesouhlasil a trval na tom, ať opustí oslavu. Bar Kamca navrhl, že zaplatí polovinu všech výdajů, ale domácí trval na tom, ať odejde. Bar Kamca řekl, že zaplatí celou útratu všech hostů, pokud ho nebude organizátor akce ztrapňovat, ale ten trval na tom, že musí odejít, a dokonce k němu sám osobně přistoupil, chytil ho za ruce a potupně před všemi vyvedl.

Bar Kamca byl ponížen, a to navíc před zraky nejdůležitějších rabínů té doby, kteří se oslavy účastnili a nic neřekli. Bar Kamca si řekl, že se zacházením, jež se mu dostalo, tedy musí souhlasit a že se všem pomstí. Vydal se na úřady a římským vladařům řekl, že židé připravují povstání a nejsou loajální k Římu. Římané chtěli vědět proč si to myslí, načež jim Bar Kamca řekl, ať udělají zkoušku a pošlou do Jeruzaléma oběť. Pokud ji židé přijmou, tak je vše v pořádku, pokud ji odmítnou, je jasné, že si Říma neváží. Římané poslali kůzle, ale Bar Kamca ho po cestě do Chrámu poškodil tak, že nebylo vhodné pro oběť. Rabíni se radili, jak se situací naložit. Jedni říkali, že by měli oběť přijmout, aby se nedostali do sporu s Římem, ale rabi Zecharja ben Avkulas prohlásil, že by si pak lidé mohli říct, že je možné obětovat i poškozená zvířata. Dalším návrhem bylo zabít Bar Kamcu, aby nemohl odnést zprávu Římanům, ale rabi Zecharja prohlásil, že to dá špatný signál, že rabíni zabíjejí lidi kvůli špatným obětem. Nakonec tedy rabíni neudělali nic a Bar Kamca mohl Římanům potvrdit, že židé si Říma neváží a následně se rozhořel spor, který vedl až k válce, a nakonec ke zničení Chrámu.

Model starého Jeruzaléma v období II. Chrámu v národním Izraelském muzeu v Jeruzalémě

Příběh o Bar Kamcovi, tak není pouze o tom, že vzájemná neodůvodněná zášť je destruktivní pro celé společenství. Neméně závažné je, jak se k takové zášti staví ostatní. Pokud pasivně přihlížejí, jak jsou jiní ponižování a zostouzeni, tak se stávají spolupachateli bezpráví. Nerozhodnost a přílišná bojácnost se také nevyplácí. Ještě ve chvíli, kdy už se situace rozjela, ji bylo možné zastavit, pokud by rabíni byli rozhodní. Neochota převzít zodpovědnost za rozhodnutí, které mohlo zachránit situaci, kvůli přílišné opatrnosti, pak celou věc zpečetilo.

Doufám, že se nám bude dařit vzít si z tohoto příběhu poučení a přispívat ke spravedlivějšímu společenství. Přeji vám lehký a smysluplný půst 9. avu.

Rabín Štěpán Menaše Kliment