V Trenčíně se konala první Bar micva od konce druhé světové války

Ilustrační foto

Moishe House Prague pořádal v červenci retreat s názvem Jewish Life Journey, jehož účastníci se mohli dozvědět něco o židovských přechodových rituálech v životě a být svědky jedinečného obřadu Bar micva.

Mladí lidé z Česka, Slovenska, Francie, Švýcarska a Izraele se společně při této příležitosti sešli ve slovenském Trenčíně, na místě s bohatou židovskou historií. Celý retreat jsme za pomoci organizace Moishe House a Židovské náboženské obce Trenčín zorganizovali společně s Eduardem Schlesingerem, protože jsme měli pocit, že ačkoli se společně jako židovská mládež scházíme, slavíme v průběhu roku svátky a zažíváme celoroční židovský cyklus, tak je tu něco, co nám v našem středoevropském prostoru chybí, a to je oslava životního cyklu, tedy právě jeho rituálů z hlediska židovské tradice.

Retreat byl zahájen před šabatem prvními přednáškami o rituálech kolem narození, obřízky a dávání židovských jmen, které vedl rabín David Maxa. Účastníci si také mohli vypočítat den svého narození z hlediska židovského kalendáře. Následoval Kabalat šabat se společnou večeří na krásném místě s výhledem na Trenčínský hrad.

Sobotní dopoledne pak představovalo vrchol celého retreatu, neboť se během ranní bohoslužby šacharit konala oslava Bar micva. Eduard uspořádal svojí Bar micvu cíleně v Trenčíně, neboť je to jeho rodné město, a celý obřad byl symbolický nejen tím, že ji oslavil se “zpožděním”, ve svých třiceti letech, ale také tím, že se konala v krásné trenčínské synagoze, která tuto událost nezažila minimálně od konce druhé světové války.

Tato synagoga s mohutnou kopulí zde byla postavena v roce 1913 a podílel se na ní berlínský architekt Richard Scheibner, který se v Trenčíně narodil. Nachází se na místě, kde stávala v 18. století původní dřevěná synagoga, a je jedinečná zejména díky svému zdobení v byzantském a orientálním stylu. Komunita ji využívala až do druhé světové války, pak byla ale nacisty poškozena a znesvěcena, po válce byla zestátněna a do rukou obce se vrátila až před pár lety.

Tím, že Eduard oslavil svojí Bar micvu později, než je stanoveno židovskou tradicí, tedy ve třinácti letech, nám všem dokázal, že nikdy není pozdě na to tento rituál zažít a že můžeme najít cestu zpět k židovství a jeho tradicím kdykoli v průběhu našeho života.

Pozdější oslavy Bar micvy totiž v našem prostředí nejsou nic neobvyklého. Komunity ve střední a východní Evropě, často poznamenané šoa a následně komunismem, od svých tradic často upouštěly a snažily se být, co nejvíce nenápadné. Hlásit se během této doby otevřeně k židovství prostřednictvím právě těchto rituálů mohlo být ohrožující. Z toho důvodu je krásné sledovat, že se naše generace ke své židovské identitě vrací a může ji zde vyznávat svobodně, aniž by se, narozdíl od jiných evropských zemí vlivem rostoucího antisemitismu, cítila v ohrožení.

Celá tato událost pak nebyla pouze symbolem obnovení židovských tradic v životě jednotlivce, ale byla také o možnosti obnovení života komunity na místě, které má svou židovskou historii.

Židovská komunita byla v Trenčíně založena v polovině 17. století a židé zde tvořili jednu čtvrtinu obyvatel. Před druhou světovou válkou dosahoval počet jejích členů až ke 2000. Mezi významné rabíny, kteří zde působili, patří například Benjamin Fischer nebo Pinchas Keller. Obec měla svou synagogu, hřbitov, školu, starobinec i rituální lázeň. Během druhé světové války byla většina trenčínských židů deportována do koncentračních táborů a mnoho z nich se nevrátilo. Obec na dlouhou dobu přestala v podstatě existovat. Znovuobnovena byla v roce 2013 a o pět let později jí byla navrácena synagoga, škola i hřbitov. V současnosti probíhá mnoho oprav a obec se snaží o obnovení tamního židovského života.

Sobotní odpoledne bylo věnované tématu hledání židovských partnerů a partnerek, šiduchů a následně svatby a manželství. Přičemž se diskutovalo o různých možnostech, jak lze uspořádat svatbu a podílet se na výchově dětí v případě, že se jedná o smíšený svazek. Právě to, že si vybereme pro svůj život nežidovského partnera ještě nemusí znamenat, že bychom museli mít pouze civilní svatbu bez přítomnosti židovských rituálů, ale je možné je nějakým způsobem integrovat do této události a následně i do celého soužití páru a vytvořit tím určitý kompromis.

Po havdale v sobotu večer se následující dopoledne konal poslední úsek celého retreatu, a tím byla brigáda na místním židovském hřbitově, na kterém se nacházejí náhrobky významných rabínů, ale i židovských vojáků z první světové války. Celý víkend tak symbolizoval ucelený životní cyklus od narození až do smrti a zároveň v sobě kombinoval i oslavy konce a začátku týdne. Na závěr dostali účastníci jako dárek mezuzu, schránku, do které si sami mohou uložit pergamen s úryvky z Tóry a naplnit tím i svůj život židovskými tradicemi tak, jak si sami přejí.

Anna Bendová

Foto Lukáš Ronec, archiv Eduarda Schlesingera