Minulým číslem se s Maskilem rozloučila dosavadní šéfredaktorka Ráchel Polohová. Štafetu jsem po ní převzala já. Bývá zvykem nového šéfredaktora na stránkách Maskilu představit krátkým rozhovorem. My jsme se nakonec s Ráchel rozpovídaly obě.

Rachel, jak dlouho jsi vlastně v Maskilu působila a jak ses k té práci dostala?

Rachel: V Maskilu jsem začala pracovat před pěti lety. Tehdy jsem si přečetla někde inzerát, že Maskil hledá novou redakci. Tento časopis se mi vždy líbil, psaní mě bavilo a už dříve jsem dokonce vyhrála studentskou soutěž Maskilu o nejlepší článek. V té době jsem studovala judaistiku a celé mi to tak nějak dávalo smysl – měla jsem dojem, že své vědomosti mohu někde smysluplně uplatnit. Tak jsem se přihlásila a vyšlo to. Čtyři roky jsem pak pracovala jako redaktorka se šéfredaktorkou Katkou Mikulcovou, poslední ročník jsem vedla už sama jako šéfredaktorka.

A co ty, jaké kroky k Maskilu přivedly tebe?

Radka: Podobné jako tebe. Maskil odebírám už několik let a vždycky jsem ho s chutí četla. Mám jich doma na různých místech poschovávaných určitě několik kilogramů. Kdysi jsem do něj už i několika články přispěla. Když jsem tedy viděla u Katky Mikulcové na Facebooku, že se hledá někdo, kdo by Maskil vedl, hned mě to zaujalo. Píšu ráda. Po narození prvního dítka jsem si založila blog, který měl být původně jen takový mateřský deník, nakonec se ale rozrostl o další témata včetně článků o judaismu, které měly překvapivě docela velký ohlas. V Čechách je hodně lidí, kteří buď mají židovství v rodině, nebo je zajímá a fascinuje. Po několika letech se ale vyčerpal, a i vzhledem k soukromí dětí jsem už nechtěla o svojí rodině psát. Díky svojí nové pozici bych se opět ráda aktivně nořila do zajímavých témat a zprostředkovávala je ostatním. Moje děti chodí na Lauderky, tak jsem v jednom z epicenter pražského židovského dění a mám díky tomu i pravidelný kontakt s mnoha zajímavými lidmi z židovské komunity. Na práci šéfredaktorky se moc těším.

Byl tvůj dětský sen být někdy novinářkou, redaktorkou nebo dokonce spisovatelkou?

Radka: Jsem z novinářské rodiny – maminka je redaktorka, tatínek byl fotoreportér, dědeček kromě novinařiny psal básně. Vyrůstala jsem tedy s představou, že bych také jednou mohla psát. Jako malá jsem si dokonce chvilku vyráběla vlastní časopis. Kromě toho jsem ale samozřejmě chtěla být učitelkou, zpěvačkou a princeznou. Nakonec jsem zakotvila v kultuře a jsem ráda, že mi život splnil i ten sen o psaní. Zpíváním, učitelováním ani princeznováním bych se totiž nejspíš neuživila…

Snila si někdy o dráze novinářky?

Rachel: Psaní mě baví. Mám ráda zpětnou vazbu čtenářů – líbí se mi, že člověk při této práci vnímá hned výsledky a reakce okolí. Ta práce má podle mě smysl a psala jsem o tématech, která mě zajímala. Než jsem se dostala k Maskilu, tak mě ale nikdy nenapadlo, že bych mohla něco podobného dělat profesionálně.

Během vedení Maskilu jsi stihla i dokončit školu. Co jsi studovala a kde se teď chystáš pracovně zakotvit?

Rachel: Studovala jsem judaistiku a religionistiku na Karlově univerzitě. Ještě vlastně stále studuji – protože jsem se odvážně rozhodla pokračovat v doktorském studiu a nyní mi ještě zbývá dokončit disertační práci, která se věnuje chasidské hudbě. Současně s tím se ale budu v rámci své nové práce dále věnovat izraelské kultuře.

A jaká je tvoje profese?

Radka: Jak už jsem zmínila, vyrůstala jsem s tím, že by ze mě mohla být novinářka, nakonec jsem se ale ve svém pracovním životě orientovala spíš na kulturu. Téměř patnáct let jsem pracovala pro Česká centra, v tuto chvíli pracuji pro PerformCzech, který funguje pod hlavičkou Institutu umění – Divadelního ústavu. Kromě vymýšlení a realizací kulturních akcí se věnuju PR a marketingu, při kterých jsem psaní sice hojně využívala, ale spíš takové to utilitární – umím za pár minut vyseknout tiskovou zprávu nebo post na Instagram. Ještě jsem se neodvážila k jiným útvarům, ale sním o tom, že jednou napíšu knížku povídek.

Co bys jako nová redaktorka chtěla Maskilu dát? Máš už třeba nápady na nějakou novou rubriku?

Radka: Můj život významně formovalo cestování. Kromě kratších cest jsem několik let žila v Americe, v Izraeli a ve Španělsku. To ovlivnilo i můj judaismus – jsem kosmopolitní liberální židovská žena, a to bych chtěla do Maskilu obtisknout. Kromě lokálních kontaktů mám i mnoho známých, kteří působí jako profesionálové v židovských komunitách v zahraničí. Určitě se v Maskilu promítne i můj zájem o kulturu.

Co na práci v Maskilu nejvíc bavilo tebe?

Rachel: Užívala jsem si to, judaismus a židovství je vlastně nesmírně široké téma a oblast, která zahrnuje historii, jazyk, kulturu, náboženství, politiku, Izrael a mnoho dalšího. Samozřejmě jsou témata, která jsou mi bližší. Záměrně jsem však do Maskilu často vybírala ta, která jsou mi vzdálenější. Zajímá mě totiž spousta věcí!

Doufám, že budeš mít čas nám občas ještě nějakým článkem přispět.

Čtenáři si asi všimli, že zatím jsme se dohodly na spolupráci v pokračování písniček zpracovaných na zadní straně časopisu. Ještě uvidíme, zda s nimi budeme pokračovat i v nadcházejícím roce. Ale i kdyby ne, občasné spolupráci se samozřejmě nebráním a bude mi to milé.

Doporučíš nám vzhledem k tvému novému působení nějakou izraelskou akci, která se v Čechách do konce roku chystá?

Rachel: Ve chvíli, kdy čtenáři dostanou Maskil do ruky, bude už po festivalu izraelského filmu Kolnoa. To byla asi největší akce do konce roku. Ale milovníci izraelské kultury si samozřejmě přijdou na své i v rámci jiných festivalů nebo jednotlivých akcích, na nichž vystoupí izraelští umělci. Pokud bych měla teď vybrat jednu věc, asi bych zmínila reprízu autorského představení Moje první židovské Vánoce izraelské herečky, režisérky a scénáristky Hadar Galron, kterou už české publikum dobře zná. Vydat se na něj můžete 11. listopadu do libereckého divadla F. X. Šaldy.

A ty nám na oplátku také doporučíš nějaké zajímavé divadlo?

Radka: Ráda. Tento rok jsem měla šanci sledovat vznik tanečního představení Absolutně nepřijatelné II, které vzniklo v rámci festivalu Prague Pride. Je o identitě a (sebe)přijetí. Každý si do něj může promítnout svoje vnitřní témata. Nedávno mě také nadchla hra Show Dr. Ruth o americké terapeutce, sexuoložce a autorce Karole Ruth Westheimer, která je v Čechách téměř neznámá. V tomto čísle si ostatně můžete přečíst rozhovor s jejím režisérem Radimem Špačkem. A všem rodičům malých dětí teď doporučuji kladenské divadlo pro děti Lampion, které jsem teprve nedávno objevila.

HOVOŘILY SPOLU RADKA LÍM LABENDZ A RÁCHEL POLOHOVÁ