V říjnu měla v pražském Divadle v Řeznické premiéru životopisná hra Marka St. Germaina Show Dr. Ruth o pozoruhodném osudu nejslavnější americké sexuální terapeutky Ruth K. Westheimerové. Je to příběh o odvaze, vůli přežít a o převzetí odpovědnosti za svět a lidi kolem nás. V americké verzi hraje hlavní roli famózní Debra Jo Rupp. V české verzi ji ztvárnila Kateřina Macháčková, režie se ujal Radim Špaček, se kterým jsem si o hře povídala.

Radime, jak vlastně vznikl nápad hru Show Dr. Ruth v Čechách uvést? Přece jenom je u nás Ruth K. Westheimerová téměř neznámá.

Hru vybrala do repertoáru Divadla v Řeznické dramaturgyně Yvetta Srbová, kterou její životní příběh a vůle přežít zaujaly. Ruth K. Westheimerová je „malá velká žena, ikona a guru“ několika generací v celé severní Americe. Svojí přirozenou bezprostředností, empatií a smyslem pro humor si získala sympatie napříč sociálními skupinami a minoritami i lidí s odlišnou sexuální orientací. Zaujalo ji i celoživotní krédo Dr. Ruth, které vychází z citátu filozofky Hanny Arendt: „Vzdělání je ten bod, ve kterém se rozhodneme, že máme svět rádi do té míry, že za něj převezmeme odpovědnost. Je to na nás, na nás všech. Převezměme spolu odpovědnost.“

Čím nejvíc zaujala hra tebe?

To má trochu souvislost s předchozím představením Jeden německý život, které jsme s Kateřinou Macháčkovou nazkoušeli pro stejné divadlo. Je založeno na skutečném osudu Goebbelsovy sekretářky, tedy Němky v obdobném časovém úseku. Vstoupil jsem díky této hře z úplně jiného úhlu do stejného tématu. Jeden německý život je takový protipól tohoto představení, absolutní minimalismus. Kateřina ve hře sedí a ani se nepohne. Hry mají opačnou energii, jinou katarzi. Show Dr. Ruth je optimistická. Přes všechno, čím si prošla, si dokázala zachovat pozitivní přístup.

Oba nás také s Yvettou fascinovalo, že se ve svých čtyřiadevadesáti letech protagonistka hry ještě pořád neúnavně angažuje ve všech společenských oblastech a může být pro nás všechny inspirací a vzorem, jak přes ztráty, nepřízeň osudu a útrapy, kterými za druhé světové války celá její rodina prošla, prožít bohatý, kvalitní a nevšední život. Jak neztratit vůli k životu, laskavost, nesobeckost a smysl pro humor.

Jsi s představením spokojený?

Ano, na premiéře poprvé rozkvetlo v plné síle, publikum na něj reagovalo. Jsem spokojený, podařilo se nám namíchat tu správnou emocionální směs – divák se v jednu chvíli plácá smíchy do stehen a záhy se má chuť rozplakat. Na mě ta hra takhle taky funguje.

Znal jsi Dr. Ruth před tím?

Neznal. Když jsme o hře poprvé začali mluvit, našel jsem si její show a narazil i na dokument Ask Dr. Ruth (Zeptejte se doktorky Ruth) z roku 2019. Ten mě nasměroval nejvíc. Je z něj zřejmý ten druh energie, který z ní srší, střídání poloh, kdy je nejprve ultra zábavná, umí si ze sebe udělat legraci a najednou, když dojde na její život, přejde do vážné polohy. Její vzpomínky na pobyt ve Švýcarsku, kde byla poprvé zamilovaná, a snaha později v Osvětimi zjistit, jak skončili její rodiče, jsou velmi dojemné. V tu chvíli je z ní zase – ta ve hře zmiňovaná – jecke, německá židovka, která umí dokonale skrývat svoje pocity. Je zřejmé, jak těžce to nese, ale nedokáže to dát najevo.

Co bylo pro vás při zkoušení hry největší výzvou?

Hodně jsme řešili, jak ji znázornit, jak moc akcentovat její vzhled a typický německý přízvuk. Báli jsme se, abychom nesklouzli k její karikatuře. Nakonec jsme se rozhodli nelámat to přes koleno. V Americe, kde ji každý zná, to měli těžší. My jsme ji mohli pojmout volněji. Myslím, že se nám ji nakonec podařilo vystihnout správně.

Také jsem řešil samotné scénické zpracování, zda použít projekce či ne. Jelikož se to ode mě jako od režiséra trochu čeká, musím nad tím pokaždé přemýšlet. Trochu nás potrápila i hudba, která je částečně předepsaná. Například najít správnou a autentickou verzi Ešet chajil bylo docela těžké.

Pro Kateřinu byla hra náročná fyzicky, několikrát ji potrápil covid, šetřila síly. Hra v ní vyvolávala vzpomínky na mládí, na tátu – herce a divadelního režiséra Miroslava Macháčka. Z jeho autentických zápisků z pozůstalosti zpracovala před několika lety knihu Zápisky z blázince. Připomínala jí její vazbu na rodinu, na děti, neuměla si představit, že by byla takhle vykořeněná. Díky hře také objevovala židovský svět, kterým byla do té doby nepoznamenaná.

Pro tebe to ale první setkání se židovskou tématikou nebylo, že?

Ne nebylo. V roce 2004 jsem pro MeetFactory připravil hru Milenec. Byl to můj první divadelní počin. Původně jsem studoval herectví, k divadlu jsem měl tedy blízko, do té doby mě ale žádná hra neoslovila natolik, abych se do ní pustil. Můj kamarád, dramaturg Matěj Samec, mi tenkrát dal na cestu do Indie stejnojmennou knížku od izraelského autora Avrahama B. Jehošuy. Přečetl jsem ji na jeden zátah a rozhodl se ji pro divadlo zpracovat. Musel jsem si díky tomu ale spoustu věcí nastudovat – dobové reálie, Jomkipurskou válku, židovské zvyky. Na to jsem pečlivý, vše si ověřuji, protože bych nerad udělal nějakou chybu. Na jednu z repríz se tenkrát přišel podívat i izraelský velvyslanec a myslím, že byl spokojený. Věřím, že jsem toto téma ještě nevyčerpal, a ještě se k němu budu mít šanci vrátit.

Je vtipné, že my dva jsme se poprvé potkali v roce 2001 na projekci dokumentu o ortodoxních Židech, kteří se bojí odhalit svou queer orientaci Strach před B-hem (Trembling Before G-d). Kruh se tedy uzavírá…

Ano, to je pravda. Točil jsem tenkrát dokument o rabínovi, který po projekci vedl debatu. Když jsme připravovali hru Show Dr. Ruth, zaujal nás přístup k sexu v židovské tradici, kde nikdy nebyl považován za něco hříšného, ale byl brán spíš jako oslava lásky. Rezonovala v nás i část hry, v níž Dr. Ruth vysvětluje židovský koncept tikun olam, ke kterému ve hře Dr. Ruth říká: „Nikdy jsem si nemyslela, že to bude skrze sexuální terapii, ale je to moje cesta. Je to můj závazek, protože jsem přežila a jeden milion pět set tisíc jiných dětí ne.“ Ve svém životě odvedla zábavnou a přístupnou formou úžasnou osvětovou práci v oblasti sexuální výchovy a prevence. Bourala díky tomu tabu a předsudky. A my doufáme, že toto naše inscenace také splní a přinese.

A co Izrael, navštívil jsi ho někdy?

Ano. Byl jsem tam v roce 2017 a byl to pro mě silný zážitek. Tel Aviv mě uchvátil. Na Českém centru tenkrát působil Lukáš Přibyl, který nás vodil a ukazoval nám bauhausovou architekturu, ukazoval tamější skvosty, vyprávěl, jak se Izraelce snaží přilákat na českou kulturu. Mrtvé moře, Jeruzalém, tamní Filmotéka, Haifa, šakšuka… Splnil jsem si tenkrát velký sen.

Nezbývá tedy než diváky do Divadla v Řeznické pozvat. Kdy se mohou přijít na hru Show Dr. Ruth v nejbližší době podívat?

Reprízy hry se tento rok chystají na 26. listopadu a 14. prosince. Budu moc rád, když vaši čtenáři dorazí a doufám, že se jim bude hra líbit.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto: archiv Radima Špačka