Z Tóry, která obsahuje pět knih Mojžíšových, se během židovských bohoslužeb čte běžně, ale možná každý neví, že ten „nekonečný“ svitek převíjející se z jednoho válce na druhý je pergamen vyrobený z kůže košer zvířete. Napsat na tomto podkladu text tradičním brkem tak, aby byl ve správné velikosti, při zachování neměnného počtu řádků a odstavců i počtu slov v řádku, není vůbec snadné. Při návštěvě Prahy letos v listopadu to zájemcům v synagoze komunity Ec chajim v Jindřišské ulici názorně předvedl odborník na slovo vzatý, americký rabín a sofer KEVIN HALE.

Slovem sofer se v židovské tradici označuje písař, který se věnuje psaní svitků Tóry a dalších textů, k nimž patří i malé svitky určené pro mezuzy a tefilin. Role sofera je nezastupitelná už proto, že Tóra má v judaismu zásadní a posvátné postavení. Sofer tak je vlastně jedním ze strážců kontinuity prastarých židovských tradic, kterým by bez něj hrozil zánik. Jde o velmi vážené povolání, k němuž je zapotřebí zvláštní výcvik a nemůže ho dělat každý. Už proto že vyžaduje pevnou, ale jemně vedenou ruku a maximální soustředění. A než začal s psaním Tóry, která přirozeně obsahuje Boží jména, musel se rituálně očistit ponořením do mikve. Dříve písařské povolání běžně přecházelo z otce na syna. Písaři psali také rozvodové smlouvy a působili jako zapisovatelé u rabínského soudu – bej dinu.

Co když písař udělá chybu?

Sofer jednotlivá hebrejská písmena vlastně maluje. Používá k tomu seříznuté brko, nejčastěji z husy nebo z krocana. Ale nesmí se vytrhnout těm ptákům z těla za tímto účelem! Na pergamen, který je třeba získat ze zvířete, třeba krávy, jež zemře přirozenou smrtí – nelze jej kvůli získání kůže zabít, se píše speciálním černým inkoustem. Je tu jedna výjimka – na psaní božího jména se používá zvláštní inkoust.

Při psaní vychází sofer, jímž dnes může být už i žena, ze vzorového textu nazývaného tikun sofrim, vlastně jej opisuje. Nemůže si pochopitelně přidat ani čárku… Text se píše do jemných, sotva viditelných linek, které si dnes už na pergamen natiskneme – to je jediná modernizace prastarého způsobu zápisu. Původně byly na konci řádku malé dírky a linka se dělala trnem. V případě malé chybičky lze nepatřičné písmeno či kaňku vymazat a dané místo opravit, ale pouze jednou, aby se pergamen příliš nepoškodil. Kdyby v tom místě prosvítal, byl by nekošer. Přitom je třeba také přísně dbát, aby pergamen neměl nějaké praskliny, také aby písmena byla zřetelně čitelná a nikde se spolu nedotýkala. Tam, kde by chyba vyžadovala větší nebo opakovaný opravný zásah, nelze už v psaní pokračovat a onen svitek se musí, tak jak je – vzít a pohřbít. Nesmí se zničit třeba spálením. 

Když je sofer levák, má výhodu

Tradičně by měl sofer psát levou rukou, aby si napsaný text nerozmazával. Leváci jsou tedy pro tuhle práci zvláště vhodní. Text se píše do sloupců, přičemž v každém sloupci může být minimálně čtyřicet, ale maximálně padesát řádků. Sofer Kevin Hale je zvyklý dělat 42 řádků. Je pravidlo, že za den může napsat jen jeden sloupec Tóry… Sloupce i řádky musejí být na pohled stejné a tady už nastupuje umění sofera. Slova nemohou být rozdělována kvůli chybějící vokalizaci, každé slovo musí do řádku přesně zapadnout, a proto se občas můžeme setkat s prodlužováním tvaru jednotlivých písmen, stává se to zpravidla na konci řádku.

Zajímavé jsou taky tvary písmen. Při psaní se používá starobyle vyhlížející hranatý druh hebrejského písma, které se nazývá ktav ašuri. Toto písmo má slavnostní charakter, některé z liter jsou proto přizdobeny korunkami nebo obdobnými znaky, které se nazývají tagin, avšak při čtení jiný, než zdobný význam nemají. Pouze kabala jim dává jistý mystický význam.   

Na jeden list se vejdou čtyři nebo pět sloupců vedle sebe. A dohromady má každý svitek v průměru 200 až 248 sloupců! To znamená, že se skládá v průměru ze čtyřiceti pergamenů! Je potom jasné, že tomu odpovídá i velmi vysoká cena nové Tóry. Levnou záležitostí samozřejmě není ani restaurování staršího, poškozeného svitku.

Pergameny se musejí po napsání textu usušit a ručně k sobě stříbrnou jehlou drobnými souměrnými stehy přišít, protože žádná kůže není tak dlouhá, aby se na ni celá Tóra vešla. Takto dokončený svitek by měl vydržet minimálně dvě stě let! Oba konce svitku se potom navinou na dřevěné sloupce zvané acej chajim – stromy života. Zvláštní kapitolou jsou rozmanité pláštíky na Tóru, někdy opravdu nádherné, zdobené zlatem a stříbrem a cenné po historické i výtvarné stránce, ale to už by byla jiná kapitola. 

LUBOR FALTEISEK

Foto autor