V komedii se bojují „kulturní bitvy“, ale otcem „probuzeného“ humoru je Arnold Brown, skvělý židovský komik z Glasgow.

Příznivci komedie se připravují na postcovidový návrat obrovského festivalu humoru, edinburského festivalu Edinburgh Festival Fringe. A zatímco se chystají, stand-up komedie bojuje tzv. kulturní válku mezi probuzenými, tj. „woke“ komiky (kteří věří, že komedie má určitou společensko-politickou zodpovědnost), a zastánci tzv. anti-woke přístupu (kteří obecně zastávají názor, že pro komedii není žádné téma za hranicí přijatelného).

Jak nám ale říká stará dobrá kniha: „Není nic nového pod sluncem.“ Současná debata o „uvědomělosti“ je v mnoha ohledech reprízou bojů o „alternativní komedii“ a „politickou korektnost“ v 80. letech 20. století.

Alternativní komedie byla reakcí na pravicový humor, který tehdy převládal (a v němž se komici jako např. Bernard Manning a Jim Davidson do značné míry zaobírali rasismem, sexismem, homofobií a dalšími formami bigotnosti). Nový a progresivní proud v komedii nám přinesl jména, jako je Alexei Sayle, Ben Elton, Dawn French či Jennifer Saunders, již zesnulý Rik Mayall a Adrian Edmondson.

Tento proud přinesl také Arnolda Browna, který je mnoha lidmi považován za otce alternativní komedie. Brown vyrůstal v židovské komunitě v Govanhillu na jižním okraji Glasgow a svou kariéru stand-up komika zahájil až ve 42 letech.

Komik komiků

Proslavil se jako „komik komiků“ (ačkoliv se svým typickým, sebe samého shazujícím humorem trvá na tom, že jeho cílem vždy bylo stát se „šaškem manažera banky“).

Než se v 80. letech stal slavným komikem, pracoval jako účetní. Nejprve svůj humor přetvářel do komiksů a později do skečů, které psal pro BBC, a byly pro něj, jak sám říká, „protilékem“ na účetnictví.

Komiksy mladého Browna obsahují i komiksový strip, který v 50. letech vytvořil s kamarádem pro týdeník The Jewish Echo. Strip pojmenován Sammy the Shammas (Šámes Sammy) sledoval život stejnojmenné postavy.

Jeden ze stripů o Sammym Brownovi utkvěl v paměti: komik mi vyprávěl, že postava „stojí na žebříku a místo cedule ‚východ‘ věší ceduli ‚exodus‘“.

Tento skvělý židovský vtip, který Brown vytvořil v pouhých dvaceti letech, byl předzvěstí jeho chytrého, občas syrového, ale úžasně ostrého humoru, který se později stal nezbytnou součástí jeho arzenálu stand-up komika.

Brown vzpomíná na počátky v londýnském Comedy Store, kdy za své stand-up výstupy ještě nebyl placený.

První apanáž Brownovi zajistil až Keith Allen – skvělý průkopník komedie. Allen se později proslavil jako člen týmu, který vytvořil filmy Comic Strip pro televizní kanál Channel 4. „Keith dokopal lidi z Comic Store, aby mi zaplatili 10 liber,“ vypráví se smíchem Brown.

Browna pak pozval Peter Richardson (který se také stal oddaným stoupencem filmového seriálu na Channel 4), aby se přidal do skupiny komiků se sídlem v Raymond’s Revue Baru (kde se nacházel i notoricky známý striptýzový klub). Toto nové místo pro komedii bylo nazváno – jak jinak – Comic Strip.

„Na jedné straně byla pokladna pro Comic Strip,“ vzpomíná komik z Glasgow, „a na druhé straně stála fronta zákazníků jdoucích na striptýz.“ Taková situace byla pro komedii jako dělaná. A Brown nezklamal.

„Jeden z mých vtipů byl následující: ‚Zatímco my tady sedíme a smějeme se mému vtipu‘ – všimněte si jednotného čísla – ‚tak vedle v baru 192 japonských obchodníků slintá nad našimi ženami a vy tu sedíte a nehnete brvou,‘“ vzpomíná Brown. Ucelený vtip, který obrací rasistickou a sexistickou komedii vzhůru nohama, je typický pro Brownovu neomylnou schopnost vytvořit v publiku napětí tím, že napadá očekávání.

Měl jsem to štěstí, že jsem to mohl před více než dvaceti lety v New Yorku zažít z první ruky. Brown byl jedním z účastníků přehlídky skotské kultury uváděné na Manhattanu při příležitosti pochodu na Den tartanů.

Z Glasgow do New Yorku

Jak měl ve zvyku, komik velmi záhy zmínil své židovství. „Jsem židovského přesvědčení,“ prohlásil a pak dodal: „Nedokážu si ale vzpomenout, kdo mě přesvědčil, abych byl Žid.“

Ke konci svého výstupu vytvořil mezi publikem slušný zmatek, protože to nebylo zvyklé poslouchat židovského komika, který by jakkoliv kritizoval izraelský stát. „Díval jsem se na zprávy na BBC a vůbec jsem nechápal, proč židovští osadníci na Západním břehu mluví s americkým přízvukem,“ prohlásil.

„Teď když jsem přijel do New Yorku, tak už to asi chápu,“ pokračoval. „Museli se odstěhovat, protože nájmy na Manhattanu jsou tak neuvěřitelně drahé.“

Vtipy podobného ražení si Brown vysloužil mezi kolegy komiky značný respekt. V roce 2014 mu byla Scottish Comedy Awards udělena vůbec první cena za celoživotní dílo (kterou Brown samozřejmě popisuje jako „skotskou verzi Řádu britského impéria v oboru komedie“).

Brown souhlasí se svým kolegou, komikem Jerrym Sadowitzem, že Židé z Glasgow mají „dvojitou dávku šibeničního humoru“. Je to podle něj „otřepané klišé outsiderů vtipkujících na svůj vlastní účet dřív, než s tím začne někdo jiný“.

Svému londýnskému publiku často opakuje: „Jsem Skot a Žid. To jsou dva rasové stereotypy za cenu jednoho. Možná ta nejlepší hodnota ve West Endu, kterou tu dnes najdete… a možná ne.“

Nepřekvapí, že když se řeč stočí na glasgowský humor, komik velmi vřele hovoří o Billym Connollym. Pokud jde o mladší generaci, zmiňuje svůj „obrovský obdiv ke Kevinu Bridgesovi“.

„Když jsem ho poprvé slyšel na vystoupení v Edinburghu, byl jsem unesen. Byl strašně mladý a už to byl dokonale zformovaný talent,“ vysvětluje Brown.

Vzpomíná si zejména na Bridgesovu hlášku o vládní iniciativě, která má pomoct dětem ve vyloučených lokalitách, jako je například Castlemilk v Glasgow, prostřednictvím hudebního programu ve školách. Bridges zmínil, že si není jistý, jestli je nerovnost možné vyřešit tak, že dětem rozdají xylofony. Brown vzpomíná, že vtip byl přednesen „s elegancí a společenskou výstižností hodnou Victorie Wood“.

Obdiv, který Brown chová k Bridgesovi, se ale nevztahuje na cíleně urážlivý humor rádoby „vtipu“ Jimmyho Carra o masovém vyvražďování Romů nacisty (které, jak Carr řekl, bylo jedním z „pozitiv“ holocaustu). Stejně tak se mu nelíbí rádoby gagy Rickyho Gervaise na účet utlačovaných a marginalizovaných skupin ve společnosti.

„Přijde mi, že stand-up komiky, jako je Ricky Gervais a Jimmy Carr, nejvíc ze všeho zajímá vyprovokovat kontroverzi,“ říká Brown. „Hlavním cílem je popichovat zástupce ‚probuzených‘, ale ono to nakonec nevyznívá pravdivě.“

Brown v žertu říká, že když slyšel, co Carr použil o Romech, „byla moje představa ,komické pomoci‘, že zmizí z televize“.

Brown má za to, že Carrova bezobsažná snaha o kontroverzi kontrastuje s adrenalinovou jízdou, kterou nabízí komedie Jerryho Sadowitze. Pokud jde o kontroverzní humor, kterému ale neschází ironie a obsah, je podle Browna jeho židovský a glasgowský kolega ten „nejlepší“.

Židovský humor

Základem Brownova humoru je samozřejmě židovský humor, který podle něj často odkazuje na Talmud, základní text rabínského učení a zákonů v judaismu. V rámci tohoto přístupu je téma zkoumáno z mnoha různých úhlů a perspektiv, je „téměř obráceno naruby“.

„Talmudský“ humor podle Browna nejlépe praktikuje newyorský židovský komik Jerry Seinfeld. Ostatně mezi hrdiny glasgowského komika patří hned několik newyorských židovských osobností, například Mel Brooks a největší Brownův oblíbenec Woody Allen.

Autor filmů, jako je Hana a její sestry nebo Manhattan, dělá „velmi tmavý humor“, říká Brown. Jeden z jeho oblíbených Allenových vtipů zní: „Tyhle hodinky jsem dostal od dědečka, když ležel na smrtelné posteli… prodal mi je.“

  Mám za to, že Brown s Allenem sdílí schopnost vypořádat se i s velmi vážným tématem – nacistický holocaust nevyjímaje – s obrovskou samozřejmostí a lehkostí. A jako by chtěl dokázat, že mám pravdu, vzpomene si na jeden svůj vtip v tomto duchu. „Lidé se mě často ptají na židovský přínos civilizaci. Odpovídám jim: My už jsme přispěli.“

Mark Brown

Přeložila: Marta Darom

Článek původně vyšel 3. července 2022 ve skotském deníku Sunday National © Mark Brown