Několik prvních čtenářů siduru Sulam Ja’akov si všimlo, že v Amidě nejsou imahot. Poprosili jsme Jiřího Blažka, jednoho z autorů nového siduru, aby nám to vysvětlil.
Při přípravě siduru jste jistě dlouho zvažovali, jak přistoupit k pasážím, u kterých je v některých novodobých tradicích tendence si je upravovat. Podle některých novodobých zvyků se například nabízí zmínit v Amidě pramatky. Proč jste od toho upustili a v siduru Sulam Ja’akov imahot nejsou?
Sidur Sulam Ja’akov byl koncipován od začátku jako obecný sidur, tzn. použitelný ve všech synagogách a obcích v Česku a na Slovensku. Jako takový by měl být přijatelný i pro tradičně smýšlející část komunity a bylo nezbytné dostát parametrům, které pro modlitbu vyplývají z halachy. Ta poměrně jasně stanovuje, že určité části Amidy, zvláště pak samotná požehnání (Baruch ata…) musí zůstat ve stejném znění, jaké je již tradováno cca 2000 let, a má pro to své dobré důvody. Proto jsou vsuvky do první (pticha) a poslední (chatima) věty prvního požehnání Amidy z halachického hlediska nepřípustné.
Technicky je možné mezi ptichu a chatimu vložit větu či verš. Tak činíme např. během vysokých svátků nebo postních dnů, vkládáním osobní prosby za nemocné do požehnání za uzdravení, a také existují variantní znění k některým slovům v závislosti na nusachu, ale nelze „narušit“ brachu jako takovou.
Samostatnou kapitolou jsou pak problémy, které by taková genderová unifikace v modlitbách způsobila v textu celého siduru (jedná se o různé mi-še-berach, Magen avot apod.), a jejich technické řešení, které by bylo velmi komplikované a v konečném důsledku pro všechny neuspokojivé. Navíc ani v reformní liturgii nepanuje jednota, jak má ta “správně reformní” Amida vlastně vypadat. A to nemluvím o tom, že i v neortodoxním prostředí existuje opozice proti vkládání imahot do Amidy, a to dokonce i od rabínek.
Co byste řekl těm, kteří by to mohli považovat vůči ženám jako diskriminační?
Že v tomto případě se vůbec nejedná o potlačování práv žen nebo jejich důležitosti. Vyjmenování předků vychází z verše Ex 3:6. V tomto verši Bůh na otázku „Kdo jsi?“ odpovídá Mošemu slovy: „Bůh tvého otce, Bůh Avrahamův, Bůh Jicchakův a Bůh Ja’akovův.“
Použitím této formulace hned na začátku Amidy odkazujeme právě na tento verš z Tóry a oslovujeme Boha slovy, kterými se sám představil. Připomínáme tak, že jsme to my, kdo kráčí ve šlépějích Mošeho, i když jeho kvalit samozřejmě nedosahujeme. Otázka postavení žen s tím nemá a neměla nikdy co dělat.
U ranních požehnání, kde se vyskytuje kontroverzní požehnání „jenž mě neučinil ženou“, nabízí Sulam Ja’akov alternativní znění. Proč tak nečiní i v případě Amidy?
Ranní požehnání nejsou přesně definována halachou. Výše zmíněné požehnání vychází z Talmudu, kde se uvádí, že Žid by měl žehnat denně za tři věci: že není otrokem, že není nežidem a že není ženou, neboť díky tomu může plnit micvot a přispět k nápravě světa (nežidé tuto povinnost nemají, otroci jsou omezeni svými pány a ženy jsou z valné části micvot zproštěny). Ačkoli žádné z těchto požehnání nebylo míněno urážlivě, je zřejmé, že by je bylo možné tak chápat. Sidur Sichat Jicchak neuvádí znění „jenž mě neučinil nežidem (še-lo asani goj)“, nýbrž variantu „jenž mě učinil Izraelitou“, která vůči nežidům vyznívá neutrálně. Podobně vznikla alternativa k požehnání „jenž mě neučinil otrokem“, kdy se říká „jenž mě učinil svobodným“ a konečně i k požehnání „jenž mě neučinil ženou“, která zní „jenž mě stvořil ke svému obrazu“. Zde si uživatelé mohou vybrat – do siduru jsme zařadili všechny verze s ohledem na skutečnost, že tradiční verze se zde recituje rovněž. Birchot ha-šachar patří každopádně do té části liturgie, kde kavana (záměr, reflektující aktuální situaci) spíše převládá nad keva (ustálenou formou).
U Amidy to ale možné není. Amida je naše nejdůležitější modlitba, v níž předkládáme naše prosby i díky, kde je keva stejně důležitá jako kavana. Od zničení Chrámu a potlačení Bar Kochbova povstání se zachovává v podstatě v neměnné podobě. Žádná z dalších historických událostí neměla na její znění vliv – ani křížové výpravy, ani šoa, ani založení Státu Izrael nebo osvobození Jeruzaléma. Řada našich textů podléhala autocenzuře, např. Kadiš nebo Alejnu, ale Amida nikoli. Imahot jsou naproti tomu prvek, který se vynořil v 70.–80. letech 20. století na poptávku feministických hnutí a při veškeré úctě a sympatiích k boji žen za rovná práva je namístě říct, že modlitba, která přetrvala díky své univerzálnosti celá staletí, by neměla být svévolně každých několik dekád měněna a podléhat momentálním módním trendům.
Kromě toho v Česku nejsme v situaci, abychom si mohli dovolit nějaké radikální inovace. Na základě vlastní zkušenosti z obcí se domnívám, že bychom měli spíše pracovat na tom, aby si židovská komunita osvojila univerzální, základní tradice židovství, které jsou nám všem společné, a nepodporovat odstředivé schizmatické tendence. Židovství je názorově i kulturně bohatý a rozmanitý fenomén, ale druhá věc je štěpení už tak malé komunity na různé „judaismy“, které spolu nebudou navzájem kompatibilní, protože se už ani nebudou modlit stejné modlitby a nebudou si navzájem rozumět. V reformní synagoze bude vždy trochu jiná atmosféra než v ortodoxní, jiný chazanut, ale to přece neznamená, že nemůžeme sloužit Bohu “jednou paží a jedním jazykem”.
Existuje způsob, který by byl přijatelný z hlediska halachického, a přitom zdůraznil roli pramatek?
Každá obec si samozřejmě může vytvořit a vydat svůj sidur a dát si tam co uzná za vhodné. Pokud se chce pohybovat v mantinelech halachy, může tak učinit třeba prostřednictvím liturgické poezie. I v machzoru pro Nový rok máme v opakování Amidy vložený pijut oslavující Sáru. A pokud by se starších pijutů nedostávalo, nikomu nebrání nic ve zkomponování nového pijutu a jeho zařazení do komunitní liturgie. Záleží vždy na konkrétní komunitě a její nábožensko-právní autoritě. Případně se mohou vkládat imahot do modlitby za obec (krásný text, který je důležitý pro ducha celé komunity). Když jsem se zeptal členů jedné z reformních obcí, zda tak činí, dostalo se mi odpovědi, že „tohle se u nich neříká vůbec“. Možná by bylo dobré místo experimentů začít u toho, co nám tradice sama nabízí.
Děkuji za rozhovor,
PTALA SE KATEŘINA MIKULCOVÁ
Ilustrační foto: Elisa Speváková