Tento polský autor byl ve své době dosti známý. V jeho poslední knize, kterou vydal v roce 1984, najdeme nejen desítky mikropovídek, ale i pár delších textů, které mají velmi zvláštní atmosféru. Najdeme v nich chápající nostalgii i jemný humor, pronikavý pohled z jiného úhlu na zaběhaný pořádek světa a touhu uchovat si v paměti mizející vzácnou chvíli, ale i lehkým smutkem protkané zamyšlení nad tím, kam spěje lidská civilizace.
Sedm mušek v jantaru
Mám kousek jantaru, v kterém se nachází sedm mušek. Smrt je pravděpodobně zaskočila v letu, protože jejich křidélka jsou doširoka rozprostřená. Vždycky, když si čtu o úžasném tempu vzestupu technologií, o geniálním rozvoji všech koutů naší civilizace, o dobývání meziplanetárních prostor, o přistávání na Měsíci – beru si do ruky svůj kousek jantaru a prohlížím si těch sedm mušek, které nalezly společnou smrt v proudu zlaté pryskyřice. Nejvíc mě přitom vzrušují ta široce roztažená křidélka…
Heraldika
Byl to takový král všech snobů. Když jsem se s ním včera v Jeruzalémě seznámil, přeměřil si mě těžkým, ulpívavým pohledem, poopravil si cvikr na nose, zachrchlal a zeptal se:
„Objevuje se váš rod v heraldické knize?“
„Ano,“ odpověděl jsem bez přemýšlení, abych měl pokoj.
„Ve které…?“
„V té nejstarší.“
„V Gothajském almanachu?“
„Ne. V Bibli!“
Koncert cikád v Jeruzalémě
Je noc. Ale je jasno jako ve dne. Nad Judejskými horami nebe přímo září. Sedím na terase a poslouchám koncert cikád. Nechci rušit jejich příjemné cvrlikání, a tak se chovám velmi ostražitě, jsem úplně potichu, a dokonce se pokouším ztlumit v sobě i smutek, který by mohl být proti mé vůli nepříjemný těm biblickým muzikantům…
Král a blázen
Král jednou řekl svému bláznovi: „Člověkem opravdu moudrým je ten, kdo myslí na nemyslící.“
A na to odpověděl blázen: „Mýlíš se, králi. Znal jsem takové, kteří myslíce na nemyslící dělali tak velké hlouposti, že ti nemyslící se rozhodli raději spoléhat na vlastní hloupost než na moudrost svých myslících opatrovníků.“
Ach, ti pamětníci
Vdova po velkém básníkovi přinesla příteli Anselmovi k přečtení objemný strojopis. Měla to být další část jejích objemných, několikadílných pamětí.
Anselm si to přečetl a zoufalý mi řekl: „To nejhorší, co může po sobě spisovatel zanechat, je píšící vdova.“
Po přečtení Deníků známého spisovatele mi Anselm důvěrně řekl: „Moc se mi ty jeho Deníky nelíbí.“
„A proč?“
„Nemám rád vzpomínky, ve kterých autor sám před sebou pokleká.“
Hodinky pana Hoebingera
„Křik vězňů v plynových komorách trval jenom jednu minutu,“ vypověděl před soudem v osvětimském procesu ve Frankfurtu nad Mohanem bývalý esesman Hoebinger obviněný ze zločinu genocidy.
„Odkud obviněný věděl, že křik trval pouze jednu minutu?“ ptal se prokurátor.
„Díval jsem se na hodinky,“ odpověděl Hoebinger.
A potom křik umlkl, a potom byl konec války, a potom Hoebinger vedl tichý, spokojený život, vstával ráno přesně v sedm, holil se, myl, jedl snídani, šel do úřadu, cestou si koupil cigarety, vrátil se z úřadu, jedl oběd, četl noviny, šel se ženou do kavárny, pil kávu a jedl einen guten Kuchen mit Schlagsahne, někdy šel do kina, jindy do divadla, snědl večeři, vypil pivo, lehl si do postele, zhasl lampičku.
Před usnutím si natáhl hodinky.
Otáčející se dveře
Karel sedící dnes v kavárně v Kolonii pozorně sledoval muže sedícího u sousedního stolku podobného gestapákovi, který ho před mnoha lety při výslechu zmlátil bičíkem do obličeje a potom ho zkopal do bezvědomí. Pohladil si dlaní tvář a vycítil pod prsty dodnes zhrublou kůži. Díval se na muže klidně, ale podezřívavě. Stejná výška, stejný tvar hlavy, stejné chladné modré oči, stejné krátce přistřižené vlasy, dnes již prošedivělé, stejné až dívčí plné rty, které už tehdy, když ze sebe vyrážely hulvátské skřeky, zaujaly jeho pozornost svou nelítostnou a brutální… jemností. Tak je tehdy vnímal.
Běhal mu mráz po zádech. Pomyslel si: Je to absurdní, díváš se na člověka, kterého neznáš, o kterém nic nevíš, a představuješ si, že byl tvým katem. Ale hned někde v duši uslyšel tajemný hlas: A co bys teď udělal, kdybys měl nezvratné důkazy, že muž sedící poblíž je opravdu tvým mučitelem?
Než stačil sám sobě odpovědět, neznámý zaplatil za kávu a pomalým, rozvážným krokem vyšel z kavárny.
Karel s úlevou sledoval otáčející se dveře, které se před chvílí roztočily, jak jejich pohyb slábne, až se nakonec úplně zastavily.
Radostné setkání
Navštívil mne můj starý přítel, kterého jsem neviděl od začátku války. V době okupace zažil těžké chvíle. Nějaký čas se ukrýval před gestapem, pak byl zavřený, z vězení utekl, potom se mu podařilo zběhnout z transportu jedoucího do Osvětimi. Teď jsme stáli proti sobě a já s neskrývaným uspokojením pozoroval, že válečné útrapy na jeho tváři nezanechaly žádné viditelné stopy, což se shodovalo i s jeho pevnou postavou, bystrými pohyby očí a upřímným, čistým smíchem.
Poplácal jsem ho po rameni a řekl: „No, nikdo nám neradil, ale žijeme, držíme se, útrapy jsou za námi… Posaď se, drahý příteli, popovídáme si jako za starých časů.“
Usedl do křesla, v jedné ruce měl deštník a aktovku, ve druhé klobouk.
Povídám mu: „Dáme si kávičku. Máš rád koňak? Udělej si u mě pohodlí. Odlož si aktovku, deštník, klobouk…“
Odpověděl: „Nemohu.“
„Proč?“ ptám se.
Nepouštěje z ruky deštník, aktovku ani klobouk, zvedl se z křesla, naklonil se k mému uchu a zašeptal:
„Musím být stále připraven na útěk…“
Co je to štěstí?
Během varšavského povstání ležel Josef ve sklepě přeměněném na polní špitál. Šrapnel mu utrhl nohu. Cítil se jako Job. Myšlenka, že ho neodvratně čeká život mrzáka, jej doháněla k zoufalství. Uvažoval o sebevraždě. Několik dní vůbec nemohl spát.
V poledne přinesl sanitáři na nosítkách nějaké raněného. Křičel.
„Sestro,“ ptal se nervózně Josef, „proč ten člověk tak příšerně křičí?“
Sestra zašeptala: „Šrapnel mu utrhl obě nohy.“
A pak ještě víc ztišila hlas a dodala: „Vy jste měl štěstí…“
„Ano, velké štěstí,“ odpověděl Josef a poprvé po mnoha dnech se usmál.
Treblinka
Anselm už několikrát přemýšlel o tom, že se vydá jako poutník do Treblinky, ale pokaždé mu chyběl ten poslední, rozhodující krok. Před týdnem se mu to stalo znovu. Ocitl se už poblíž lágru, ale nakonec ztratil odvahu. Potom se mu několik nocí zdálo, že zahlédl své rodiče, své nejbližší, přátele, známé i neznámé, kteří tam nalezli společný hrob. Pokoušel se nějak obhájit ze své zbabělosti před těmi duchy, kteří se objevovali v jeho snech jako velká mlčící skupina, ale viditelně u nich nenalezl pochopení ani porozumění, protože se na něj dívali neochotně, s až posměšnou nadřazeností.
Náhle v jejich houfu nastal šum. Jakýsi ženský stín popoběhl k Anselmovi, položil mu ruce kolem krku a zašeptal:
„Synu… Odpusť nám, ale my nechceme, abys nás znepokojoval svými sny. My chceme mít klid. Probuď se…“
Z knihy Bardzo krótkie i nieco dluzsze opowieści, Poznaň 1984
PŘEKLAD LUBOR FALTEISEK
Ilustrace Maria Wieczorek-Heidrich
ROMAN BRANDSTAETTER (3. ledna 1906 Tarnów – 28. září 1987 Poznaň) byl polský, dramatik, básník, překladatel, prozaik a diplomat. Pocházel ze židovské rodiny, jeho děd Mordechaj Dawid Brandstaetter, majitel továrny na výrobu lněného oleje, byl významným autorem, napsal řadu románů. Roman vystudoval filozofii a polonistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově. Po ukončení studia strávil léta 1929–1931 na stipendiu v Paříži, kde studoval politicko-společenské aktivity Adama Mickiewicze. Za hotovou práci získal r. 1932 doktorát filozofie. Potom učil na varšavském židovském gymnáziu.
Počátkem druhé světové války uprchl do Vilniusu, kde se oženil, a díky pomoci židovské rodiny manželky emigroval přes Moskvu, Írán a Irák do tehdejší Palestiny. V Jeruzalémě se začal blíže zajímat o křesťanství. V Římě se v r. 1946 oženil podruhé, se sekretářkou polského velvyslanectví, kde dva roky působil jako kulturní atašé. Po návratu domů byl v Poznani ředitelem divadla. Od roku 1950 strávil deset let v Zakopaném v polských Tatrách. V témže roce se stal členem polského PEN klubu a od roku 1956 členem korespondentem francouzské Academie. Roku 1960 se vrátil do Poznaně a věnoval se výhradně literatuře. V epicentru jeho zájmu stála historická dramata, romány a nábožensky laděná lyrika. Jeho nejvýznamnějším dílem je čtyřdílný historický román Jezus z Nazarethu (1973). Brandstaetter také překládal, například Shakespeara.