ZŮSTÁVÁŠ ŽENOU
Gretl Frank
„A každý večer jsme pluli po Temži,“ řekl mladý muž, jemuž se život zdál příliš ponížený jako otrokyně. „Světla a květiny byly na našich lodích, a hudba! Vedle mě se posadila ta malá tanečnice z ‚Gejši‘ a prozpěvovala si sladké anglické písničky.“
Mladá dívka s převelikou touhou po životě mu mlčky naslouchala.
„Nikdy se za něčím podobným nebudu ohlížet,“ myslela si, „nikdy nebudu sedět v tichu domu naplněna vzpomínkami na čin a prožitek a objímat přítomné prostou vřelostí. Toužím, provždy je toto mým podílem! Běsnícímu davu bych chtěla s jásotem běžet vstříc, se silou moře v bouři chci bojovat, lidi potěšit slovy, která v sobě vše k pokoji vykoupit mají – mé srdce krvácí láskou ke všem!“
Myslela si, bezbranná, jen tušením plna, a její duše zářila jí z očí. „Ona je do mě zamilovaná,“ myslel si mladý muž a jemně tiskl její ruku.
Naivní momentka – možná autobiografická – otištěná roku 1901 v mikrosborníčku „Im Reiche Strauss’scher Operetten“, dá se říct bibliofilii tvořené fotosnímky textů pražských německy píšících literátů v redakci Paula Leppina, pochází z pera Margarethe čili Gretl Frank (1872 Smíchov – 1938 Londýn). Dívka s literárními ambicemi pocházela z rodiny smíchovského lékaře, její děd i praděd byli rabíny. Rodina náležela k smíchovské německé, v reálu spíše židovské smetánce, snažící se vydržovat – navzdory době – německé školské a kulturní instituce na předměstí stále více česky se profilující Prahy. Příběh nikdy neprovdané ženy, jejíž urna nakonec spočinula na Novém židovském hřbitově na Malvazinkách, stále čeká na zdokumentování.
JOSEF A RÁCHEL
Obrázek ze židovského života od Moritze Steinera
Rozčilený a se slzami v očích vstoupil osmiletý Jozífek do místnosti a žaloval svým rodičům, jak na něho na cestě ze školy uličníci dotírali a volali: „Žide – kluku židovskej!“
„A to si tolik bereš k srdci?“ řekl otec. „Vždyť ti chlapci ti nevědomky projevili úctu.“
Josef se na otce tázavě podíval. Ten však pokračoval: „Poslouchej, jak se o Židech vyjádřil jeden z nejvýznačnějších státníků a ministrů Velké Británie, již zesnulý lord Beaconsfield: ‚Žádný jiný národ na zemi se nemůže prokázat tak vznešeným původem jako židovský; neboť jeho praotcové, patriarchové, patřili nesporně k nejstarší šlechtě, jak nás o tom dějiny poučují.‘ A kdo je trochu poučen četbou Bible,“ pokračoval otec, „ať už Žid, či nikoliv, může toto tvrzení anglického státníka popřít? Budeš tedy, synku, dále slovo Žid brát jako nadávku?“
Tato slova zapůsobila na dětskou mysl jako sluneční paprsek na křehkou rostlinu a ta rázem dozrála. Hochova tvář se rozjasnila. Děkoval otci nejen slovy, ale i pohledem, který dokázal říci více, než mohla vyjádřit slova.
Během hovoru si přestala Josefova o tři roky starší sestra Regina kreslit a pozorně naslouchala hovoru. „Tatínku,“ podotkla jen, „od tebe se dozvím vždycky něco nového a krásného. Já se nikdy za své židovství nestyděla, ač jsem výrok lorda Beaconsfielda neznala. S hrdostí nosím své hebrejské jméno Ráchel. A v jak velké vážnosti musí být to jméno mezi jejími potomky a jaká živoucí vzpomínka na ni je mezi nimi uchovávána, když velký prorok Jeremjáš osm set let po její smrti – po zničení prvního Chrámu – vyhledal její hrob a u něho zapěl jeden z nejjímavějších žalozpěvů. Bude-li mi to dopřáno, vstoupit jednou do Svaté země, mé první kroky budou směřovat k Ráchelinu hrobu a svou první modlitbu v Palestině se pomodlím na tomto pro věčné časy svatém místě!“
Otec s matkou hleděli se zalíbením, ano i s hrdostí na svou dcerku, která se se zarděnými lícemi znovu sklonila nad svým výkresem. Pak se zvedla stará babička, přišla k vnučce, pozdvihla chvějící se pravici nad její hlavu žehnajíc: „Jesimech elohim ke-sara, rivka, rachel ve-lea“ (nechť tě Bůh učiní jako Sáru, Rivku, Ráchel a Leu).
Naivní a sentimentální se nám může zdát text, který napsal téměř neznámý Moritz Steiner, na přelomu 19. a 20. století učitel židovsko-německé školy a kantor synagogy v Babčicích u Tábora. Naivita však poněkud ustupuje stranou, když seznáváme, že historka má reálné pozadí a měla sloužit ve své době k národnímu uvědomění židovské mládeže nejen v českých zemích. Proto je zmíněn britský premiér židovského původu Benjamin Disraeli i památka pramáti Ráchel.
Steiner a rodina rolníka Philippa Kohna (která byla s pravděpodobností hraničící s jistotou předobrazem příhody) udržovali v zapadlém koutě Čech, uprostřed českojazyčné katolické většiny, zanikající instituci školy a modlitebního spolku, reliktů kdysi početné a živé židovské komunity.
Článek vyšel 29. dubna 1904 na stránkách německojazyčného časopisu pro děti a mládež Jung Juda; periodikum bylo vůbec první sionisticky orientovanou sériově vydávanou tiskovinou v Čechách a na Moravě. Časopis vznikl záhy po šoku ze vzedmutí nebývalé vlny vulgárního českého antisemitismu koncem let 19. století. Měl přispívat k formování nové generace v hrdosti na její původ, dějiny a kulturu, záhy i k ideové přípravě na aliju.
ZMÍRAJÍCÍ OBEC
V táborském kraji, v roztroušených osadách a vískách, namnoze najdeme stavby bývalých synagog, buď přestavěných, polozbořených nebo zcela zaniklých, srovnaných se zemí, mnoho památek na vystěhovalé a vymřelé židovské obyvatele. Způsob staveb připomíná zde staré židovské krámky, jejichž vchod černá se zavřenými, často již zpuchřelými dveřmi pod rozpraskanou lomenicí nad zvětralým, neurovnaným prahem. Zde v těchto vískách ještě před padesáti lety žilo mnoho Židů, chudších i zámožnějších obchodníků, řemeslníci i hospodáři, oživujíce tak zapadlé, zaostalé osady, kde kromě kantora a katolického kněze nebyla zastoupena inteligence, anebo jen v řídkém případě.
V takových osadách panoval tehdy čilý život. Ten však znenáhla zanikal a zmíral. Hospodářské poměry a existenční potíže nutily židovské obyvatele, že překotně se stěhovali do měst, kde zakládali své obchody, nebo odjížděli daleko za oceán, k slibnějšímu životu, za bohatstvím i slávou, zatímco ve vískách příliš patrně jevilo se toto vystěhovalectví, kdy zanikaly židovské náboženské obce vůbec. Rušily se jaksi samočinně i židovské školy a chrámy a zůstaly tu jen názvy, jako například „na židovně“, „v židovské škole“, „u templuׅ“, a tak podobně, které se až podnes uchovaly.
Inventáře chrámů, kde židovské obce zanikaly, přemisťovány byly do zbylé, nejbližší jakési oasy, kde panoval ještě dobrý, starý život a kde udržovaly se dále staré, zděděné zvyky a mravy.
Jednou z takových obcí jest Radenín na Táborsku. Osada neveliká, as 90 čísel, ku které však patřilo široširé daleké okolí, z něhož veškeří Židé vykonávali tu své bohoslužby, pořádali slavnosti i okázalé bály, o kterých se vždycky dlouho hovořilo; žili tu klidným, střízlivým životem a zemřelé pochovávali na místním židovském hřbitově v Radeníně.
Kdy zde byla postavena synagoga, není přesně známo. Ale vypravuje se, když jedenkráte lehla popelem tak zvaná „Židovna“, tj. celá jakási čtvrť, že první pomoc poskytl tehdy velmi štědře kosmopolita, hrabě Rudolf Kolovrat z Hrob, který věnoval též zcela zdarma veškerý stavební materiál ku postavení synagogy, jak prý je i v zámeckém archivu zapsáno. Současně vyhořela i židovská škola, avšak veškeré budovy byly znovu zbudovány, znovu se život rozproudil, pěnil, šuměl, ustával a zmlkal dalším stěhováním se židovských rodin, s nimiž mizelo mnoho zajímavých typických zjevů, vážených osobností, a uplatňovaly se nové, modernisované mravy, nová doba, která vytlačovala židovské obyvatele odevšad, zanechávajíc po nich jen blýskající upomínku, světélkující do uprchlých těch časů.
Ačkoliv stává dosud v Radeníně židovská náboženská obec i s chrámem a dvěma budovami (bývalou to židovskou školou a domkem pro náboženského funkcionáře a šamesa – kostelníka), zaniká tato valem, ježto není zde židovských rodin, nevykonávají se bohoslužby, nespravuje se obecní majetek, budovy pustnou, zvětralé zdi se rozpadávají a nikdo se o to nestará. Matrika a veškeré obecní knihy přeneseny byly do Chýnova, jehož židovští obyvatelé nesou vlastně na zániku radenínské židovské obce největší vinu, neboť jedna hodina cesty k bohoslužbám zdála se jim velikou obětí – a tak si zřídili vlastní modlitebnu, nehledíce na to, že ničí a ruší tím nejen svazek náboženské židovské obce v Radeníně, ale i povinnosti a soustředění židovského kulturního života na venkově vůbec, pokračujíce v plenění starých památek a zvyků.
Ještě dobře, že stává zde dosud židovský hřbitov, neboť k poslední cestě nikomu není do Radenína daleko.
Oskar Lederer psáno 1. 12. 1926
Dvojici textů si dovolíme doplnit nikdy nepublikovaným článkem básníka, novinového a rozhlasového publicisty, vlastence, sokola – původní profesí však obchodníka Oskara Lederera, od jehož narození 18. května uplynulo 120 let. Jeho život a dílo jsou příkladem důsledného sžití a přilnutí Žida k evropské zemi a národu, jež koření v harmonickém dětství a mládí stráveném v jihočeském Radeníně. Na rozdíl od tradičně a zároveň sionisticky orientovaného učitele Moritze Steinera, působícího v Česko jazyčném vesnickém prostředí, pro něho nejspíš cizorodém, a z městského německojazyčného kulturního okruhu vzešlé a (možná) kosmopolitní Gretl Frank volil Oskar Lederer „třetí cestu“. A stejně jako v případě obou jmenovaných je i Ledererův život částečně zahalen tajemstvím: zdá se, že vedl jakýsi druhý život v blízkosti kulturního kruhu moravského učitelstva, s nímž navázal styky v lázních Luhačovice. Zde bychom nenašli vůbec žádné židovské konotace. Nicméně přes své bytostné češství si Lederer vztah ke svému původu zachoval. Odhlédneme-li od dvou básní, které jako jedny z prvních otiskl v sionistickém časopisu (nicméně tytéž verše mohl otisknout jako česko-vlastenecké ve zcela nežidovském periodiku), splýval Ledererův vztah k židovství se vztahem k rodišti. Projevem toho je mimo jiného právě článek Zmírající obec, z něhož vyzařuje jeden z typických rysů jeho prozaických textů, kdy faktografie poněkud ustupuje lyrizované formě.
Za Ledererův „epitaf“ můžeme pokládat sentimentální báseň Finale z třicátých let, ve které vyjádřil touhu být jednou pochován na radenínském židovském hřbitově. Skutečné finále Oskara Lederera a jeho ženy Marie nastalo v říjnu 1942, kdy byli deportováni do Osvětimi. Nicméně „příběh“ je dokumentován knižně, časopisecky a archivně dochovaným literárním dílem a památku na jeho autora zachovává pamětní deska na rodinném hrobě na Novém židovském hřbitově v Praze-Strašnicích, a do jisté míry i dnes upravené vysněné místo posledního odpočinku na jihu Čech.
VÝBĚR, PŘEKLAD A KOMENTÁŘ KAREL VOŠTA
Karel Vošta pochází z Tábora. Studoval archivnictví, působí jako regionální historik na volné noze. Je smluvním správcem židovského hřbitova v Radeníně a autorem knihy Židé na Chýnovsku.