Literatura s Davidovou hvězdou

Od dnešního Izraele až po haličský Lvov

Na televizní obrazovce nejen v této bolestné době po tragickém 7. říjnu často vídáme reportéra Davida Borka. Tento stálý zpravodaj České televize v nestabilním regionu Blízkého východu danou oblast velmi dobře zná, což mu umožňuje hlubší, poučený ponor politického komentátora do problémů regionu jak v jeho historických souvislostech, tak i proměnlivých podmínkách nejbližší současnosti.

Borek v knize přímočaře nazvané Moje roky v Izraeli s podtitulem Jarmulky, surfaři a rakety (vydal BizBooks) barvitě popisuje nejen politické děje a státnické peripetie v Izraeli, jako jsou proměňující se vztahy s řadou zemí včetně některých arabských, kde došlo možná překvapivě i k velmi pozitivním změnám, měnících se domácích volebních rozepří, což je pro nás nesnadno dešifrovatelné, ale například i stažení z Gazy v roce 2005, které se dnes může zdát jako předčasné, jakkoliv se v té době jevilo jako vstřícný, prozíravý krok, který by mohl vést k řešení letitého konfliktu. Vyklízení židovských osad nebylo bez emocí. Jeden z osadníků usazených v Gaze na to vzpomíná: „Nechali jsme si na památku klíče od domu. A taky malou raketu Kassám, která nám přistála na zahradě pár měsíců před stěhováním.“

Borek dokáže být přísně nestranný, objektivní, čtenářům se snaží přiblížit komplikovanost tamní společenské a politické reality. Běžný turista asi neví, že Izraelci mají vládou zakázán vjezd na území palestinské samosprávy – a Palestinci musejí mít pro vstup do Izraele speciální povolení.

Reportér se bezpečně orientuje v izraelské společnosti, přibližuje nám nekončící izraelsko-palestinský konflikt s řadou pro nás neznámých detailů. Nyní se ovšem chtě nechtě stal i válečným reportérem, což doufejme zachytí ve své další knize o Svaté zemi…

Nakonec v kibucu Sarid vedle Masarykova lesa čekalo překvapení i na samotného autora. Objevil, že zdejší sedmdesátník Gidi Cur, jehož otec se ještě jmenoval Zucker, je jeho vzdálený příbuzný – v genealogických záznamech našel společného prapraprapředka! Publikace je psána živým reportérským stylem, text doprovází spousta fotografií včetně řady unikátních, které by turista zaručeně nenafotil. Je jen škoda, že snímky mají často příliš malé rozměry.

Na rozdíl od předchozí knihy je Jiná válka izraelsko-německého spisovatele Dana Dinera zcela bez obrázků… Zachycuje dění v Izraeli za období druhé světové války, přesně obsah vymezuje podtitul knihy: Židé a Arabové v Palestině za druhé světové války 1935–1942 (vydala Grada). Autor s pečlivostí historika zobrazuje události na území tehdejší židovské a arabské Palestiny. I když v této oblasti v daném období vlastně žádné válečné boje mezi vojsky Osy a Spojenci neprobíhaly, bojovalo se zde už tehdy o budoucí osud židovské komunity naplňující své plány na aliju. Procházíme jednotlivá bojiště a sledujeme události, které patřily k bojům druhé světové války, ale nahlížíme je z jiného úhlu, než je ten tradiční evropský.   

Kniha v přehledu zahrnuje i další válečné události, které se odehrály zhruba před osmi desítkami let na jiných místech světa – třeba konflikty Ruska a Japonska na Dálném východě, řešení problémů britské koruny v Asii, Africe či v Irsku, nepokoje v Iráku a Íránu, boje v Tichém oceánu, národnostní probouzení v Indii, aktivity sionistů i rozpad spojenectví Hitlera se Stalinem.

Neznámým bodem pro mnohé čtenáře nejspíš bude kapitola zachycující boje polské armády generála Wladyslawa Anderse, která se formálně jmenovala Polské ozbrojené síly v Sovětském svazu. Byla založena z iniciativy exilové vlády v Londýně a se souhlasem Moskvy v roce 1941. Armáda působila daleko od své vlasti, o rok později pak přešla k Britům na Blízkém východě. Jedna zajímavost – při náboru do Andersových jednotek bylo mezi vojenskými rekruty, kteří se v Rusku dostavili k odvodu, přes čtyřicet procent Židů, kteří uprchli před nacisty. Oficiálně však v armádě panovala nejistota o jejich loajalitě k Polsku, a tak se hledaly výmluvy, jak jejich nástupu do armády zabránit. A skutečně – až devadesáti procentům zájemců byl tehdy vstup do armády odmítnut, většinou ze „zdravotních důvodů“. Andersova armáda postupovala ze základen v severním Iráku do jižní části centrální Palestiny, ale už cestou docházelo k četným dezercím, zejména na podzim 1943. Šlo o stovky židovských vojáků, kteří přes noc opustili základnu a s novou identitou doprovázenou hebrejským jménem se pak ukryli v Palestině, kde chtěli začít nový život.. Celkem šlo asi o tři tisíce dezertérů, což byly tři čtvrtiny všech židovských vojáků v Andersově armádě. Je kuriozitou, že mezi vojáky této armády byl i jistý desátník Menachem Begin, pozdější premiér Izraele. Ten však dezertovat odmítl.

Kniha, kterou vydala Grada, podstatně rozšiřuje naše vnímání a chápání pojmu druhá světová válka, když ji představuje jako vpravdě celosvětový konflikt. Důraz přitom klade na účast židovských vojáků a sionistických aktivistů.

Ve známé edici Paměť, kterou už léta vydává nakladatelství Academia ve stejné grafické úpravě, vyšla obsáhlá, vzpomínkově laděná publikace Život a láska v nacistické Praze – Dopisy z okupovaného města. Nacistická perzekuce Židů se stupňuje, začínající se šířit ty nejhorší předpovědi budoucnosti, kterou pro ně chystá Heydrich. A v téhle zoufalé situaci se vdova Marie Baderová, která už oslavila čtyřiapadesáté narozeniny, nečekaně zamiluje do jiného vdovce, navíc bratrance z „druhého kolene“ Ernsta Löwyho. Ten ovšem nečeká, co si na Židy říšský protektor Heydrich vymyslí, a uprchne do řecké Soluně.

Zní to trochu jako románová kostra, ale tady není vymyšleného vůbec nic. Soubor autentické korespondence dvou pozdních partnerů, kteří se přitom znali od dětství, již kniha obsahuje, se dochoval v úplnosti, což je zcela výjimečné, pokud jde o dopisy z období války. V listech se prolínají zcela soukromá témata s těmi obecně významnými, s informacemi z vysoké politiky, která jim nedovolí, aby se setkali. Romantizující nádech zdánlivě mají i okolnosti nálezu uceleného konvolutu korespondence. Jeremy, pravnuk Marie Baderové (1886–1942), je v říjnu 2008 náhodou objevil ve starém kufru na půdě svých rodičů. Bylo jich celkem 154, z toho dvě třetiny jsou psané na stroji, zbytek rukou. Skoro všechny psala paní Marie, jen dva jsou od jejího přítele Ernsta. V dopisech, které jsou paradoxně napsány v jazyce okupantů, tedy německy, je obsažena krutá pravda, realita doby. Nevyčteme z ní jenom osobní trable autorky, ale i situaci v Praze a chování ostatních lidí k Židům v oné době státního antisemitismu. Významná svědectví přinášejí pasáže v dopisech, kde se autorka zmiňuje o stycích s židovskou náboženskou obcí. Válečné působení židovských obcí je dodnes vnímáno kontroverzně. Kniha vyšla nejdříve v Anglii – už v roce 2019, kde žijí potomci paní Marie.

Marie z rodiny Rosenbergerových se ve dvaceti letech provdala za Emila Badera. Žili pak v Karlových Varech, ve městě, kde byla převaha německy mluvících obyvatel. V roce 1936 však manžel zemřel. Tehdy jí nabídl pomoc bratranec, architekt Löwy, který žil také ve Varech. Jeho dcera se provdala za řeckého Žida a přestěhovala se do Soluně, kam za ní později zamířil i otec.

Dopisy jsou úžasné nejen tím, jak jsou dojemné, citové – třeba oslovením Můj vroucně milovaný králíčku, ale také tím, kolik faktografických údajů do nich paní Marie vložila. Poskytují tak věrný obraz o životě v protektorátu. Cenzoři je kupodivu pouštěli, což také nebylo běžné. Navíc německá vojska v té době dobyla severní části Řecka a obsadila i Soluň. Dopisy však chodily do Řecka dál.

Životní příběh Marie Baderové spěl rychle ke konci – 24. dubna 1942, večer před svým odjezdem s transportem do Terezína, napsala Ernstovi poslední dopis. Druhý adresovala svým dvěma dcerám. Už se víckrát nesetkaly.

V roce 1850 byla rakouská Halič rozdělena na dvě části: Západní, s ústřední městem Krakovem, a Východní, kde funkci hlavního města plnil Lvov. Až do konce první světové války patřila Halič ke korunním zemím monarchie, takže měla i zemskou samosprávu. Nejvyšším řídícím orgánem byl Haličský zemský sněm, který sídlil ve Lvově.

Tohle město s bohatou židovskou historií si rychle oblíbil německý novinář a autor řady knih literatury faktu Lutz C. Kleveman, který sem poprvé dorazil před necelými deseti lety. Během svých dalších návštěv se intenzivně zajímal o dějiny Lvova a své poznatky i zážitky z bádání popsal v knize s lapidárním názvem Lvov – Zapomenutý střed Evropy (vydalo Argo). Mimochodem v originále, tedy v němčině, se označuje starým názvem Lemberg.

Halič byla dříve blíž Evropě, dokud patřila k Rakousko-Uhersku. Šlo o multikulturní město s poměrně tolerantními poměry, kde žili Poláci i Ukrajinci, Němci i Židé. Autor knihy dokonce tvrdí, že tamní kulturní a vědecké prostředí si před 2. sv. válkou nijak nezadalo s Berlínem či Vídní. Všechno ovšem smazala právě válka, na jejímž konci si Sovětský svaz posunul hranice směrem do Evropy a zvětšil své panství právě o Halič, respektive její východní část. Vznikly také národnostní třenice a Lvov v důsledku holocaustu a odsunů přišel o většinu původních obyvatel. Historická linie tu byla několikrát násilně zpřetrhána.

Autor se pokouší analyzovat, co se s kdysi tak živým městem stalo, a jestli ještě lze uchovat paměť na jeho zlatou éru.

Historická data jsou daná, město po válce ovládl unifikovaný sovětský režim, což se na jeho jedinečnosti výrazně podepsalo. Dnes se navíc ocitlo v ještě další nesmyslné válce vyvolané putinovským Ruskem. V knize nahlédneme do dějin města za Habsburků, za polského panství i nacistické a ruské nadvlády. Objevil tam – minimálně pro sebe – bývalý velký koncentrační tábor wehrmachtu Stalag 328 určený pro ruské zajatce. O podrobnostech fungování tohoto lágru ruská historická literatura v podstatě dodnes mlčí. Je stále obestřen tajemstvím… Ale Lutz Kleveman také popisuje, jak ve Lvově potkal spoustu zajímavých a vstřícných lidí, takže výsledný dojem ze Lvova – i z knihy – je dobrý.

LUBOR FALTEISEK