2. část

Plukovník Svoboda dostal odpoledne rozkaz provést protiútok na Sokolovo a upoutat tak Němce, aby byl usnadněn postup pravého křídla sovětské 6. armády. Byla utvořena sovětská úderná skupina pod velením generála P. Firsova, která měla poskytnout podporu 1. čs. polnímu praporu. V 18.30 hodin vydal Svoboda rozkaz 2. pěší rotě pod velením npor. Kudliče, aby společně s jednotkami 6. armády a jednou rotou 184. střelecké divize dobyla zpět Sokolovo.

Avšak rota 184. střelecké divize se kvůli silné německé palbě přes led vůbec nedostala, takže se vrátila zpět do původního postavení, ale 2. rota 1. čs. praporu z akce odvolána nebyla. V této situaci se hrdinsky sebeobětoval Josef Švéd, který se proplížil k německému tanku a protitankovou puškou ho zneškodnil. Sám však při tom padl. Díky tomu se zbytek jeho družstva za cenu velkých ztrát dostal do nepřátelských pozic. Svoboda ve svých memoárech to popisuje takto: „Když po tomto zdařilém výpadu a po čtyřech hodinách úporného boje vrátila se 2. rota do svého východiště nad řekou, měla za sebou dobře splněný úkol. Dobyla šestnáct opevněných domů, zničila tři tanky a čtyři kulometná hnízda a zanechala na bojišti desítky mrtvých esesáků.“ Ovšem o ruském ústupu se nezmiňuje a taktéž neudává nic, co by mohlo svědčit o vlastních ztrátách. Pouze v následujícím odstavci píše, jak „… MUDr. Engel měl zase plné ruce práce s dvaatřiceti raněnými, které zachránily naše sanitářky.“

Jak to bylo doopravdy, uvádí židovský účastník Vilém Überreich: „Když jsme začali v 9 hodin večer útočit, odpověděli nám Němci takovou palbou, že jsme leželi na ledě jako přibití, protože jsme se neměli kam ukrýt. Viděli jsme, jak se Rusové, kteří nám měli pomoci, dali okamžitě na ústup a utekli bez boje zpět. To znamenalo, že náš původní plán – postupovat společně s jejich podporou – padl. Přesto nikdo rozkaz k akci neodvolal. Z naší čety se nevrátil nikdo. Zůstal jsem naživu díky tomu, že mě poslali do Arťuchovky na pomoc četě, která neútočila a zajišťovala obranu na druhé straně řeky.“ Podle výpovědí ostatních účastníků, které jsou velmi podobné, nebyla protiofenziva nutná, a hlavně muselo být Svobodovi jasné, že posílá své vojáky na jistou smrt. Další z památníků Moše Hofmann uvádí: „Zúčastnil jsem se nočního protiútoku na Sokolovo, které už bylo obsazeno Němci poté, kdy se těžce ranění vojáci 1. roty plazili přes řeku a my jsme je pod palbou nepřítele zachraňovali. Byla to hrozná noc, a přesto jsme šli hned následující noc nepřipraveni a vyčerpáni do protiútoku. Při něm padl můj druh vojín Spiegel z Podkarpatské Rusi.“

2. pěší rota měla cca 150 mužů; více než třetinu tvořili židovští vojáci. Tato rota utrpěla vysoké ztráty zejména kvůli tomu, že se její vojáci uvízlí na ledě neměli kde ukrýt před německou palbou. 3. rota do boje nasazena nebyla a neměla tudíž žádné personální ztráty.

Posléze však německé jednotky ruskou obranu stejně prolomily poblíž městečka Valjuky a postupovaly k Charkovu. Kvůli tomu musel již značně početně oslabený 1. čs. polní prapor ponechat prakticky všechny přidělené sovětské jednotky (tanky, dělostřelectvo, kaťuše) k obraně před německou ofenzivou, čehož hodlal využít nepřítel útokem na pozice čs. praporu. Za těchto okolností se velmi vyznamenal židovský voják Markovič, jenž zachytil německou rádiovou depeši: „U radiostanice drží čtyřiadvacetihodinovou službu radista Kurt Markovič. Únava ho tíží jako balvan. Tři noci už pořádně nespal. Pohrává si s ladicím knoflíkem frekvence… Musí se nějak zaměstnat, aby neusnul. Najednou mu málem praskne bubínek. Německý hlas je tak silný, jako by Němec mluvil vedle něho. Určitě to musí být někde v našem prostoru, uvažuje Markovič. Už má v ruce tužku, naštěstí němčině dobře rozumí. ‚Herta, Herta, Herta… hier Siegfried… útok nula čtyři nula nula… soustřeďování sil v bod jedna, příští vysílání 04.00.‘ Vzrušený radista volá na štáb praporu.“

Kurt Markovič zachytil radiogram s rozkazem soustředit německá vojska v bodě „Ia“, což – jak bylo později zjištěno průzkumem – bylo okolí sokolovského kostela. Společný sovětsko-český štáb se rozhodl preventivně zakročit, a tak pouhé dvě minuty před zahájením útoku se podařilo za pomoci sovětských kaťuší od 440. gardového oddílu německý útok zlikvidovat v zárodku. Nepřítel měl veliké ztráty. Toto by pravděpodobně nebylo možno, pokud by Kurt Markovič nerozuměl německy.

Avšak mezitím Němci dobyli Charkov a Sokolovu hrozilo obklíčení, a tak dostal 1. čs. polní prapor rozkaz ustoupit z postavení, jelikož Sověti si uvědomovali, jaké neblahé důsledky by to pro Čechoslováky mělo. Druhý den o půlnoci se za poměrně dramatických okolností prapor začal stahovat směrem na severovýchod, po cestě byl bombardován (mj. byl ostřelován automobil vezoucí zraněné, jenž byl viditelně označen červeným křížem).

„Ustupovalo se asi 300 km a tempo ústupu určovali Němci…“ Unavení, ranění, hladoví a zmrzlí vojáci se posléze dostali do asi 5 km širokého koridoru, který se místy zužoval jen na 2 km, takže bylo slyšet řinčení německé techniky a ústupovou cestu zajišťovaly Čechoslovákům sovětské protitankové jednotky, které sovětské velení obětovalo, aby 1. čs. prapor mohl uniknout do bezpečí. Theodor Fiš na to vzpomíná takto: „Tito k boji připravení vojáci u protitankových děl se smutně na nás dívají, neboť velmi dobře vědí, že pochodujeme do bezpečí, zatímco oni zde zůstanou možná navždy.“

V této situaci se v obklíčeném Charkově vyznamenal zpravodajský důstojník rotný Vojtěch Eckstein, který spolu s osvětovým důstojníkem vynesl jmenné seznamy a dokumenty příslušníků praporu Němcům „takřka pod nosem.“ Tím zachránil mnoho rodin vojáků v protektorátu, které by jinak jistě čekalo pronásledování a pravděpodobně i deportace do koncentračních táborů.

Jiný osud postihl svobodníka Ericha Frešla, jenž z roztříštěnou nohou ležel v charkovské nemocnici. Když tam přišli Němci, nařídili všem, aby ihned nastoupili. Frešl věděl, co by ho jako Žida čekalo, a ranou revolverem do úst ukončil svůj život.

Takovému osudu unikl těžce raněný dr. Bedřich Steiner, jenž byl při protizteči na Sokolovo 9. března zasažen do ruky. Už když byli ranění transportováni do charkovské nemocnice, Steiner je varoval, že nacisté prolamují frontu z jihu i ze západu a že Charkov bude co nevidět jimi dobyt. Když tam dorazili, už se bojovalo na předměstí. Steiner tedy ani do nemocnice nešel, ruku si převázal a zcela vyčerpán dorazil až do městečka Kupjansk, kde mu místní felčar ruku zachvácenou infekcí uřízl pilkou až u ramene. Když se po nějaké době Steiner probral příšernou bolestí ve stodole, zjistil že městečko je už obsazeno Němci a místní obyvatelé jsou pryč. Proplížil se tedy do sousední Alexejevky, kde konečně dostal jakž takž odbornou lékařskou pomoc a byl posléze transportován do divizní nemocnice, odkud se po uzdravení vrátil k čs. jednotce. Jednoruký dr. Bedřich Steiner pak prodělal celé tažení s čs. armádním sborem, byl povýšen do důstojnické hodnosti a mnohokrát vyznamenán.

Fragmentovanému 1. čs. polnímu praporu se po vyčerpávajícím pochodu za dramatických okolností podařilo uniknout z německého obklíčení a 20. března 1943 dosáhl osady Zacharovka, kde byl oficiálně přeřazen do zálohy Voroněžského frontu; posléze napochodoval do vesnice Veseloje, kde zakončil svou první etapu nasazení a zůstal tam až do května téhož roku a posléze byl reorganizován na 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR.

Při premiérovém vystoupení československých vojáků na východní frontě prokázali se ctí a příkladnou zdatností svoje kvality. Zásluhu na tom měli převážně vojáci židovští, kteří tvrdě účtovali svoje dluhy vůči nacistům. Navzdory všem pochybnostem a výhradám, které někdy pronášeli i sami aktéři bojů („Plukovník Svoboda nás použil jako pokusných králíků v boji proti Němcům.“), se válka měří podle míry splnění úkolu a ztráty na životech jsou paradoxně až vedlejší. To se Čechoslovákům – ať už k tomu, jakkoliv přispělo počasí – v podstatě povedlo.

Artur Arie Alter k tomu říká: „V průběhu tří dnů padlo a bylo zraněno na 500 vojáků, většinou židovských.“ Takto se o bojovém vystoupení Židů vyjádřil jeden nejmenovaný štábní kapitán: „Židovští vojáci bojovali jako lvi, bili se statečně, zejména mladí. Padli oba studenti Lanzerovi a jiný středoškolák, těžce zraněný mladý Eduard Goldberger z Ostravska, vzkázal Svobodovi: ‚Vyřiďte, že je sladké umírat za vlast.‘“

Jako trpká tečka by mohla posloužit vzpomínka jednoho ze židovských pamětníků: „Bylo to hned po boji u Sokolova, kdy se nám některým podařilo ustoupit do lesíka, kde měl náš velitel a jeho štáb pozorovatelnu. Tehdy nás, co jsme se zachránili, shromáždili a Svoboda nám v krátkém proslovu poděkoval za naši účast a statečnost v boji. Pamatuji se, jak tehdy řekl: ‚Bojovali jste dobře, Češi, bojovali jste dobře, Slováci i Rusíni, a dokonce i Židé dobře bojovali.‘ Toto ‚dokonce‘ se mě dotklo a zůstalo vryto v mé paměti. Vypadalo to, jako kdyby Svoboda tím dával najevo, že dokonce i Židé se dovedou statečně bít… Bolelo to mě i ostatní židovské vojáky, protože právě tam, u Sokolova, v první bojové linii bylo nasazeno nejvíce židovských vojáků a tíha boje spočívala na nich.“

Za bitvu u Sokolova bylo vyznamenáno 15 příslušníků 1. čs. samostatného praporu v SSSR Řádem rudého praporu, 1 příslušník Řádem Vlastenecké války I. stupně, 20 příslušníků Řádem Vlastenecké války II. stupně, 22 příslušníků Řádem rudé hvězdy, 26 příslušníků medailí Za odvahu a 1 příslušník medailí Za bojové zásluhy. Z československých vyznamenání pak bylo rozdáno 88 Čs. válečných křížů 1939 a 77 medailí Za chrabrost.

Sokolovem v podstatě končí bojová činnost židovských vojáků ve větší míře, jelikož většina jich zde padla a pozdější poměr už nikdy nedosáhl tak vysokého počtu jako právě zde. Ztráty židovských vojáků nejsou stále vinou poválečných machinací objasněny, odhady se ale pohybují okolo 50–60 % celkového počtu 1. čs. praporu v SSSR. Židé později samozřejmě stále tvořili určitou část jednotky, zdaleka už ale ne tak markantní jako v období 1. čs. praporu. Přesto však se v pozdějších bojích mnoho židovských vojáků vyznamenalo; za všechny jmenujme některé: Arnošt Steiner, Bedřich Steiner, David Elefant, Richard Fišl, František Engel…

DAVID KRAUS
Foto: archv autora