První německojazyčný nositel Nobelovy ceny za literaturu – básník, prozaik, dramatik a překladatel Paul Heyse – se narodil 15. 3. 1830 v Berlíně a zemřel 2. 4. 1914 v Mnichově. Pocházel ze židovské intelektuální rodiny, v níž otec byl profesorem klasické filologie a matka, spřízněná s rodinou skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, se živě zajímala o hudbu a všeobecně o umění.

Právě díky matce měl Heyse již jako gymnazista přístup do berlínských uměleckých salonů, v nichž vystupoval s vlastní ranou básnickou tvorbou. Poté studoval klasickou filologii na univerzitě v Berlíně, kde se seznámil mj. s literáty Theodorem Fontanem a Theodorem Stormem. V roce 1848 uveřejnil první báseň Frühlingsanfang 1848 (Počátek jara 1848), v níž vyjádřil své nadšení z revoluce. Po dvouletém studiu klasické filologie přešel studovat dějiny umění a romanistiku na univerzitu do Bonnu. 

Od samého počátku literární tvorby ho lákala pestrost žánrů, a tak již v roce 1852 zaujal novelou Marion. Tematicky ho výrazně ovlivnila Itálie, kam jako romanista získal roční pruské státní stipendium na studium provensálských rukopisů, čímž se připravoval na svou disertační práci o trubadúrské poezii. Právě pod vlivem italské přírody pak napsal díla, jimiž se stal jako spisovatel skutečně známým a k nimž patří jeho nejslavnější novela L’Arrabbiata (1853, česky 1938 v překladu Otty Picka, o dívce jménem Lauerella, která pluje v doprovodu na ostrov Capri), i básnická sbírka Lieder aus Sorrent (Písně ze Sorrenta, 1852/53). V Itálii si zamiloval nejen přírodu, ale také umění a architekturu, v nichž vnímal tisíciletou kulturní tradici; Itálií se inspiroval v mnoha svých básních, například v cyklech Obrázky z Neapole, Římské sonety, Obrázky z měst.

V roce 1854 ho povolal bavorský král Maxmilián II. do Mnichova, poskytl mu velkorysý důchod (jejž se Heyse v roce 1867 vzdal) a jmenoval ho svým dvorním básníkem. Kromě toho se Heyse stal profesorem románské filologie na mnichovské univerzitě a se svým celoživotním přítelem, básníkem Emanuelem Geibelem, založil básnické sdružení Krokodil, jehož členové zdůrazňovali estetično, pěstovali složité lyrické formy a básnické vzory hledali také v antice a románských literaturách. Sám Heyse byl jedním z nejmelodičtějších lyriků, dával přednost formálně dokonalé poezii, nechyběl mu však ani smysl pro jemnou ironii, a proto byl hodnocen jako „druhý Goethe“.

I když poezie svým rozsahem zabírá v autorově mnohotvárném literárním díle poměrně málo místa, znalci jeho lyriky vždy zdůrazňovali její velký význam. Zrcadlí autorovu mimořádnou osobnost v celé její bohatosti, obsahuje vše, co básník vnímal, obdivoval i čím trpěl, líčí rozmanitost jeho světa i náladové obrazy jeho nitra. V protikladu k romantismu počátečního období jeho tvorby a k impresionismu, který se v literatuře rozvíjel v závěru jeho tvůrčího života, se Heyse prezentoval jako přesvědčený a rovnocenný potomek antiky, renesance a německých klasiků.

Formálně je jeho lyrika velice důmyslná. Autor pracoval s různými veršovými formami, zdá se však, že nejraději měl sonet, v němž umně obměňoval rýmové dvojice ve čtyřveršových i tříveršových strofách. Také obsahově je Heyseho lyrika velice pestrá, vyjadřuje básníkovu radost a obdiv nad přírodou i lidskou kulturou, autor v ní dovede žertovat a ironizovat, ale také hluboce truchlit.

Heyseho literární tvorba je neobyčejně rozsáhlá, vedle četných básnických sbírek k ní patří také 180 novel, osm románů a 68 dramat, které napsal do roku 1912. Z jeho prozaických děl vyniká románová trilogie Kinder der Welt (Děti světa, 1873), In Paradiese (V ráji, 1876), Über allen Gipfeln (Přes všechny vrcholy, 1909), dále dramata Francesca da Rimini (1850), Die Sabinerinnen (Sabiňanky, 1859) a velmi populární biblické drama Maria Magdalena (1899), které cenzura v té době zakázala. Souborné vydání jeho díla z roku 1924 představuje tři řady po pěti svazcích. Kromě své originální tvorby však Heyse rovněž překládal, především z italštiny a španělštiny, ale také z angličtiny, z níž jeho překlady ze Shakespearova díla mají vysokou hodnotu.

Paul Heyse byl na vrcholu své literární dráhy jako lyrik, dramatik a romanopisec jedním z nejvydávanějších spisovatelů v Německu, například jeho drama Colberg vyšlo do roku 1914 ve180 vydáních. Také v zahraničí získal popularitu, jeho díla vycházela v překladech do mnoha evropských jazyků (česky však vyšla pouze v roce 1913 novela Zwei Gegangene (Dva zajatci) a již zmíněná L’Arrabbiata, 1938). Výbor z jeho poezie vyšel v mém českém překladu pod názvem Jsme kapkou v moři života až v roce 2017. Naproti tomu například v USA Heyse patřil k nejčtenějším německým autorům. Po mnoha oceněních (mj. dostal v roce 1871 bavorský Maxmiliánův řád za vědu a umění) se k osmdesátinám dočkal ocenění nejvyšších: Princ regent Luitpold mu i při jeho židovství propůjčil šlechtický titul (stal se z něho Paul Johann Ludwig von Heyse), který však nikdy nepoužil, a 10. prosince 1910 získal za své literární dílo coby první německy píšící autor Nobelovu cenu za literaturu „jako vysoké uznání za dokonalé a idealismem prodchnuté umění, jež uplatnil během své dlouhé a významné činnosti jako lyrik, dramatik, autor románů a světové proslulých novel“. Tak zdůvodnila své ocenění Švédská akademie. 

Zlata Kufnerová