Miklós Nyiszli

Autor té to autentické knihy, lékař ze Sedmihradska, byl jako maďarský Žid v roce 1944 deportován do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal z blízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat. Bývalý vězeň číslo A- 8450 koncentračního tábora Osvětim-Březinka se psal po válce svědectví o neuvěřitelném barbarství, jehož byl jako hlavní lékař osvětimských krematorií svědkem. Autor svým deníkem podal zprávu světu jako jeden z prvních už v roce 1946. Deset let po osvobození umírá na infarkt. Kniha přeložená do mnoha světových jazyků byla rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).

Tábor C v sousedství českého byl vyhrazen pro maďarské Židovky a navzdory každodenním transportům do vzdálenějších lágrů počet jeho obyvatelek často dosáhl šedesáti tisíc. V tomto přeplněném táboře jednoho dne lékaři objevili u několika žen příznaky spály. Na rozkaz dr. Mengeleho byl jejich barák a také sousední dva bloky vlevo a vpravo uzavřeny. Od ranních hodin do večera platil zákaz vycházení. Přijela nákladní auta a obyvatelky všech tří baráků vyvezla do krematoria. Tak vypadalo účinné opatření dr. Mengeleho proti dalšímu šíření nákazy.

Tomuto jeho způsobu, jak zastavit nákazu, už padl za oběť český rodinný tábor a tři bloky tábora C. Naštěstí tamní lékaři zavčas pochopili, a jakmile se někde objevila nakažlivá nemoc, postarali se, aby se to doktoři SS nedozvěděli. Pokud možno ukryli nakažené do nějakých postranních kójí a tam se je podle svých omezených možností pokoušeli léčit. Do nemocnice je ale neposílali, protože tam lékaři SS pacienty denně kontrolují a výskyt infekční nemoci by mohl znamenat úplnou likvidaci nejen baráku, odkud nemocný přišel, ale i několika sousedních bloků. Výše zmíněná metoda doktorů SS se v lékařském jazyce SS nazývá „plošné protiepidemické opatření“. Výsledkem takové akce jsou jeden až dva náklaďáky popela. Kdysi, za dob mého působení ve funkci úředního lékaře tam doma, jsem tento výraz používal i já. Plošné protiepidemické opatření vypadalo v praxi tak, že kupříkladu v případě tyfu nebo záškrtu jsme nakaženého pacienta a okolí jeho bydliště izolovali a preventivně přeočkovali ohrožené osoby, často obyvatele celé jedné nebo dvou sousedních ulic. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Po těchto událostech mi jednoho dopoledne z nemocnice tábora B II přinesli dvě ženské mrtvoly. Prý mi je k pitvě posílá dr. Mengele. Jak je zvykem, beru si k ruce také zprávy o vývoji nemoci zemřelých a záznamy o aplikované léčbě. Pečlivě si je projdu. V kolonce pro diagnózu je uveden břišní tyfus, v kolonce pro příčiny úmrtí srdeční slabost, v obou případech s otazníkem.

Nepatřím k uvážlivým povahám, které si nejprve všechno dobře promyslí, a teprve pak konají. Já se rychle rozhoduji a rychle také jednám, obzvlášť v důležitých věcech. Ne vždy to má dobrý konec! Ostatně, kvůli své rychlosti jsem se rovněž ocitl tady.

I nyní se rozhodnu rychle. Nepřipadá v úvahu, že by ode mě dr. Mengele jako výsledek pitvy těchto dvou mrtvých dostal diagnózu břišního tyfu! Popis průběhu jejich onemocnění je nedostatečný, diagnóza pochybná. Dr. Mengele si není svou věcí jist! Rozhodující je pro něj pitevní nález. Proto mi také obě mrtvoly posílá.

Provedu pitvu. V obou případech tenké střevo vykazuje známky zánětu odpovídajícího břišnímu tyfu ve třetím týdnu. I slezina je u obou zvětšená Nepochybně se tu jedná o tyfus!

V obvyklém čase, v pět odpoledne, dorazí dr. Mengele, a s rozjasněnou tváří, jež skrývá tolik krutosti, se živě zajímá o výsledek pitev. Otevřené mrtvoly leží na stole. Omyté a rozříznuté tenké i tlusté střevo a rovněž sleziny obou mrtvých jsou připraveny v miskách k prohlídce.

Vyslovím diagnózu: zánět tenkého střeva provázený masivním zvředovatěním. Držím k dr. Mengelemu přednášku o rozdílech mezi vředy při břišním tyfu, které obvykle vznikají v třetím týdnu onemocnění, a vředy při jiných střevních zánětech. Poukážu na to, že zvětšení sleziny je i u zánětu střeva časté. Nejedná se tedy o tyfus, ale o závažný zánět tenkého střeva způsobený pravděpodobně otravou masem.

Dr. Mengele je rasový biolog, nikoli patolog. Není těžké přesvědčit ho o mé pravdě. Nesmírně ho však rozčílilo, že se nepotvrdila původní diagnóza. Vyjadřuje se v tom smyslu, že pro Osvětim bude užitečnější, když lékařky dopouštějící se při stanovení diagnózy tak závažných omylů budou nosit kameny a nebudou pracovat v nemocnici, kde kvůli jejich pochybením umírají pacienti, které bylo zřejmě možné zachránit.

Vezme si k sobě pitevní protokoly, a ještě než je uloží do aktovky, něco si poznamená perem na okraj štosu dokumentů. Stojím za ním a čtu mu přes rameno: Rücksprachem.

Arztinnen, což ve volném překladu znamená, že lékařky budou volány k odpovědnosti. Je mi nesmírně líto, že jsem zcela nevinné kolegyně přivedl do vážné situace. Ony stanovily diagnózu skvěle, a teď jim hrozí, že přijdou o své zařazení a budou poslány na těžkou práci k oddílu stavějícímu silnice. Jestli dr. Mengele splní svou hrozbu, budu příčinou já.

Dokážu být sebekritický! Uznávám, že proti lékařské etice, jaká panuje venku za ostnatými dráty, jsem se provinil. Přivedl jsem do těžké situace dva nebo tři lidi. Kdybych to ale neudělal, jak široce by dr. Mengele pojal to své plošné protiepidemické opatření proti nákaze tyfem?

Druhý den dostávám uklidňující zprávu ohledně zmíněných lékařek. Dr. Mengele je sice zpucoval, ale nic dalšího se nestalo. Mohly pokračovat v práci. Dostalo se pak ke mně ještě mnoho mrtvých, mnoho jejich lékařských zpráv, ale v žádné z nich už víckrát nebyla vyplněna kolonka s diagnózou.

Pobouření dr. Mengeleho nad tím, že v důsledku chybné diagnózy nebylo možné ty dvě nebohé pacientky zachránit, mě zaměstnávalo ještě řadu dní. Tolik cynismu a zla uvnitř jediného člověka, který si říká lékař! On je víc než lékař, je to kriminaldoktor.

XV. kapitola z knihy Byljsem Mengeleho asistentem, kterou vydala Academia, 2019 (první vydání 2009), odbornou revizi textu provedla Michaela Vidláková