1. Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v České republice
Jaký byl podle vás život židovské komunity v České republice před rokem 1989? Na co nejvíce vzpomínáte?
Období před rokem 1989 je široký pojem. Úplně jiná byla situace v šedesátých letech, kdy se na obci pořádaly legendární přednášky, a osmdesátá léta tuhé normalizace, kdy byla obec pod drobnohledem režimu. Osobně nejraději vzpomínám na chanukové a purimové večírky, kdy se v Maislovce – natruc politické situaci – sešli lidé, kteří by se tam jinak nikdy neobjevili.
Co přinesl 17. listopad 1989? Jak probíhaly změny režimu v rámci komunity?
To je na historickou studii. Stručně jde říci, že to skutečně byl – tak jako ve všech jiných oblastech – naprostý přelom. To, o čem jsme do té doby jen snili, bylo ihned možné, třeba odjet do Izraele. Co se komunity týče, klíčovou roli tady sehrál pan doktor Galský, kterého komunistický režim dost pronásledoval a ihned po listopadu byl zvolen do funkce předsedy tehdejší Rady ŽNO.
Jak hodnotíte židovskou komunitu teď – 30 let od pádu komunismu?
Podařilo se nám vybudovat systém institucí a obnovit tak židovský život. Jsme bez nadsázky v jedné z nejlepších situací na světě, díky mnoha faktorům, mj. nízké míře antisemitismu. Jediným naším nepřítelem je demografie. Pokud neuděláme víc pro to, abychom získali další generaci, naše třicetiletá práce byla k ničemu.
2. Karol Efraim Sidon, vrchní zemský rabín České republiky
Jaký byl podle vás život židovské komunity v České republice před rokem 1989? Na co nejvíce vzpomínáte?
Nejvíce, a nejen já sám, vzpomínám na minjan Staronové synagogy, počínaje pány Viktorem Feuerlichtem, vrchním kantorem (a jeho manželkou), Miki Rothem, naším prvním učitelem hebrejštiny, panem Starkem, který si žil v komunistické Praze jako kdyby komunistů nebylo, MUDr. Meszárosem, inženýrem Szálayem, který si denně vázal tefilin, poněvadž to před smrtí slíbil otci, šámesem panem Neumannem (a jeho manželkou), panem Gubim, který se před válkou dobře znal s mým tatínkem a strýcem Karolem), panem inženýrem Grünbergem, později vynikajícím učitelem náboženství, který měl tehdy k náboženství a obzvláště ke chasidismu velmi kritický odstup a tak trochu se styděl za to, že umí číst z Tóry, a konče třeba panem magistrem Wassermannem, pozdějším předsedou pražské obce, který si při bohoslužbě čítal v novinách a obdivuhodně se vyznal v literatuře. Byla to bohatá škála osobností pocházejících většinou z Podkarpatské Rusi nebo ze Slovenska, kde se asimilace, oproti Praze, o jednu, dvě až tři generace opozdila. Pro nás pár, o generaci mladších, kteří jsme se teprve židovství učili, to byla i škola života, protože jsme byli přirozeně zvědaví na jejich životní osudy, byli nuceni poznávat jejich povahy a vzájemné vztahy, které nebyly vždycky harmonické, a přesto jsme byli při tom, když se všechna ta lidská různorodost zázračně slila v modlitbě.
Co přinesl 17. listopad 1989? Jak probíhaly změny režimu v rámci komunity?
V té době jsem byl v exilu, ale měl jsem obrovskou radost, když jsem se dozvěděl, že k obdobě sametové revoluce došlo na židovské obci v Praze ještě dříve, než nastala ta velká, na kterou se muselo čekat, a že jejími iniciátory byli mí přátelé Leo Pavlát a Jiří Daníček ze Staronové a Saša Putík z Jeruzalémské synagogy.
Jak hodnotíte židovskou komunitu teď – 30 let od pádu komunismu?
Podle mého měla pražská židovská obec, kromě toho, že tu sehrála roli Praha jako hlavní město, oproti menším komunitám v Čechách a na Moravě, obrovskou výhodu právě v tom, že disponovala několika mladšími lidmi, pro které nebyl judaismus španělskou vesnicí a měli vcelku jasnou představu, co je třeba dělat, aby se obec začlenila do rodiny židovských komunit ve světě nejen z hlediska správy získaného majetku, ale i po stránce intelektuální, morální a duchovní. Za velký úspěch proto pokládám i fakt, že vedení pražské obce, právě proto, že disponovala navráceným majetkem, zabránilo jeho „tunelování“ v době, kdy se v celém Československu přirozeně zhaslo. Důležitým aspektem přitom však bylo, že obec postupně ztrácela předtím rozšířený pocit, že „jsme poslední Židé a s námi židovství končí,“ když viděla jinou perspektivu. Díky tomu všemu se pražská židovská obec za třicet let mohla, jak dovnitř, tak navenek, proměnit v respektovanou komunitu, byť tím nechci říci, že bez problémů do budoucnosti. Nepokládám je však za smrtelnou hrozbu, protože si přes různé postoje k židovství našla cestu porozumění jednoho vůči druhému.