Vzpomínka Yechiela Bar Chaima, který působil po roce 1989 jako zástupce JOINTu pro Československo.
JOINT tedy JDC tedy Americký židovský distribuční fond byl na seznamu nežádoucích organizací v Československu od roku 1950. Ovšem problémy začaly ihned po převzetí moci komunisty v roce 1948. V roce 1950 v době zahájení procesu s Rudolfem Slánským uzavřela režim pražskou kancelář JDC a zabavil všechny spisy. Vláda démonizovala přítomnost společnosti JOINT a místní partnery, ať už židovské obce, spolky nebo jednotlivce, perzekuovala, o čemž svědčí mnoho záznamů dodnes uchovaných v Archivu bezpečnostních složek. Z nějakého důvodu bylo spojení JDC s Židy v Čechách a na Slovensku přerušeno až v roce 1953.
Přestože výkonný místopředseda Společného výboru Charles Jordan přišel o život při návštěvě Prahy v srpnu 1967, oficiální propojení mezi československými židovskými komunitami bylo obnoveno až v roce 1981. Ovšem pouze distančně. Do roku 1989 bylo zástupcům JDC režimem odmítáno vydání vstupních víz.
Komunistický režim se po desetiletí zaměřoval na místní židovské komunity. Zatímco JOINT a další mezinárodní židovské organizace byly drženy na uzdě, totalitní vláda bránila místním Židům v přístupu k židovskému učení, zbavila je jejich majetku a důkladně rozdělila komunity prostřednictvím sítě policejních informátorů.
Přestože se v roce 1988 objevilo nové vedení Svazu slovenských židovských náboženských obcí, pokračoval v roce 1989 v Čechách a na Moravě boj mezi starou gardou a skupinou mladších disidentů shromážděných kolem postavy Dr. Desidera Galského. Souběžně se sametovou revolucí v národním měřítku Galsky a jeho tým nakonec na konci roku 1989 převzali Radu židovských obcí (později přejmenovanou na Federaci židovských obcí).
Když jsem v lednu 1990 poprvé přišel do Prahy a Bratislavy jako nový ředitel JDC pro Československo, viděl jsem, že židovské vedení v obou hlavních městech touží znovu rozvíjet své komunity a obnovit židovský život v atmosféře svobody.
Generace, která v době útlaku udržovala s vypětím sil jen minimum židovského života, chtěla chránit a pokud možno zlepšovat ty programy, které tvořily jádro jejich činnosti: pomoc chudým a starším, péče o synagogy a hřbitovy.
Po sametové revoluci se k židovství přihlásili i další lidé, ale tito nováčci, kteří byli starými členy mnohdy považováni za jakési přivandrovalce, toužili po jiném druhu židovských společenských a vzdělávacích aktivit, které nebyly během komunismu možné. Pomáhalo také mnoho zahraničních židovských organizací.
JOINT vstoupil na scénu jako jakýsi dálkový manažer a donor toho, co už existovalo, ale fungovalo s různými problémy, tedy programu pro slabé a izolované. JOINT byl a zůstal přísně nepolitickým.
Mezi signatáři Charty 77 byli také židovští disidenti jako Karel Sidon, který se později stal vrchním rabínem, a Jiří Daníček, který nahradil Dr. Galského jako předsedu, když zemřel při automobilové nehodě v roce 1991.
Co se dělo v tomto horečnatém období? Podporoval by JOINT nezávislou místní iniciativu a sebeprosazení, nebo by se stal novým a stejně dominujícím „komisařem“ nahrazujícím ty z bývalého režimu, který nyní zmizel?
Tento nevyslovený princip apolitické pomoci se ukázal být zvláště významný v době demokratického přechodu. Když padla železná opona, židovské komunity ve střední a východní Evropě byly náhle vystaveny působení různých organizací a jednotlivců, kteří v některých případech ohrožovali jak jejich nezávislost, tak jejich důstojnost.
Často se jednalo o různé „drsné chlapy“, mnohdy zapojené v mezinárodní židovské komunitě. V podstatě se řídili známým imperialistickým modelem. Podle této logiky byli nově osvobození Židé ze střední a východní Evropy – a někdy i jejich národní vlády – dobří především k tomu, aby sloužili veřejným a soukromým zájmům těchto jednotlivců a organizací. Byl jsem svědkem několika takových scén, tlaků a podivných nabídek. Postkomunistické státy včetně místních židovských komunity se stávali lovištěm všemožných dobrodruhů a zlatokopů.
V období komunistické vlády byli Židé navštěvující synagogu pod stálým
dohledem a sociálními a ekonomickými tlaky ze strany státu.
Když jsem v lednu 1990 poprvé přijel do Prahy, zjistil jsem, že program peněžní pomoci poskytované chudým Židům v Praze sponzorovaný JDC byl dost neprůhledný. Nikdo netušil, proč osoba X obdržela něco a osoba Y něco zcela jiného.
Rychle jsme zavedli objektivní standardy způsobilosti pro poskytování takové pomoci, která umožnila sociálním pracovníkům Židovské obce zhruba vyrovnat individuální disponibilní příjem, jakmile byly zohledněny všechny povinné výdaje na nájem, služby a zdravotní péči. Díky tomu se také výrazně zvýšila úroveň finanční pomoci a počet příjemců.
Postupně získala Židovská obec zpět dříve znárodněné budovy a začala je pronajímat. Díky tomu se ustálil příjem do obecní pokladny. JDC tedy přerušila svou dotaci košer kuchyně. Prostředky JDC tak mohly být využity pro jiné účely a současně obec získala větší pravomoc řídit své vlastní záležitosti.
V té době (počátek 90.let) bylo nejnaléhavější výzvou v očích vedení židovské komunity zajištění kvalitní péče přeživším šoa. Mnozí již byli ve věku, kdy již nezvládali bydlet sami a děti žily mnohdy v zahraničí. JOINT pomohl zajistit, aby pražská židovská komunita obdržela granty z Claims Conference, nejprve na vytvoření chráněné bytové jednotky v pražských Holešovicích a poté na Penzion Charlese Jordana, předchůdce dnešního Hagiboru. V Izraeli vyvinul JOINT soubor špičkových odborných znalostí v oblasti ústavní péče o seniory. Cítil jsem povinnost nabídnout komunitě přístup k takovým odborným znalostem, které byly velmi potřebné.
Tato spolupráce však byla provázena řadou vyjednávání a složitých vztahů především s tehdejším předsedou obce panem Wassermanem, který si však po několika jednáních uvědomil, že odborníci nechtějí nijak ohrozit jeho autoritu, ale jen předat znalosti a pomoc.
Vždy a všude, kde JOINT působil, jsme se snažili vyhnout věčné otázce “Kdo je Žid?”. Snažili jsme se vytvářet příležitosti pro všechny, kteří se považovali za Židy, ať už uvnitř nebo mimo zavedenou komunitu.
V roce 1990 nebyli členové pražské židovské komunity nijak zvlášť nábožensky zaměření, ale akceptovaní byli pouze ortodoxní rabíni. Brzy se přihlásili různí neortodoxní jednotlivci, aby požádali o finanční podporu JOINT za účelem založení nebo posílení jejich alternativních náboženských organizací.
Přispěli jsme tedy k rozmachu Bejt Simcha (reformní judaismus) a k založení Bejt Praha (konzervativní judaismus). Podporou místních neortodoxních partnerů v Praze pomohl JOINT otevřít cestu židovskému pluralismu v celé střední a východní Evropě, což umožnilo většímu počtu Židům najít své místo v širší komunitě.
V období komunistické vlády byli Židé navštěvující synagogu pod stálým dohledem a sociálními a ekonomickými tlaky ze strany státu. JDC platilo určitou částku těmto odvážlivcům, kteří navštěvovali synagogu v období totality.
Dr. Leo Pavlát, současný ředitel Židovského muzea v Praze, mi vyprávěl o stálém návštěvníkovi Staronové synagogy, který, oblečený v obyčejných šatech, týden po týdnu sledoval, kdo synagogu navštěvoval.
Zástupce STB se samozřejmě účastnil také páteční bohoslužby večer 17. listopadu 1989. „Věděli jsme, že hra skončila,“ řekl Leo, „když ten chlap následující šábes zmizel.“
Jakmile byla zajištěna svoboda náboženského vyznání, dospěl jsem k závěru, že finanční pobídka k účasti na službách již není zapotřebí. Přijít nebo nepřijít do synagogy už bylo čistě soukromou záležitostí a svobodným rozhodnutím. Zrušení “placeného” minjanu se samozřejmě neobešlo bez jistého zklamání zúčastněných.
A přicházeli další lidé, kteří chtěli rozvíjet vzdělávací a kulturní aktivity, které zatím na obci nefungovaly. JOINT podpořil vznik první židovské mateřské školky vedené Kateřinou Bíglovou, vznik dětského divadla vedeného Vidou Neuwirthovou a také židovskou odpolední školu Bejt Elend nebo program pro mládež pořádaný Bejt Simcha.
JDC – Jewish Distribution Comitee- Židovský distribuční fond
Nezisková humanitární organizace JDC (někdy též zkratka JOINT) byla založena během první světové války v roce 1914. Zakladateli byli americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau a neworský filantrop Jacob Schiff, kteří se rozhodli pomoci židům trpícím v Palestině v rámci Otomanské říše. Byla to první židovská organizace, která v USA organizovala rozsáhlou mezinárodní pomoc.
Po skončení 1.světová války pomáhalo JDC obětem pogromů, epidemií, následných revolucí ve Východní Evropě a dále pomáhalo židům v Palestině.
Během 2.světová války se JDC snažilo pomáhat emigrantům i protinacistickému odboji. JDC sehrálo klíčovou roli pro židovské přeživší po 2.světové válce. Zajišťovalo například přechod více než 120.000 přeživších emigrantů z Polska a východní Evropy přes české území do nového státu Izrael v roce 1948 (viz film Toman). Organizace zajišťovala humanitární pomoc přeživším, dotovalo obnovu židovských komunit a pomáhala při budování státu Izrael. Na významu nabyly nové mise JDC ve Severní Africe a muslimském světě.
Po pád železné opony obnovuje JDC židovský život ve Východní Evropě a bývalém SSSR. Vznikají projekty na pomoc přeživším, ale též pro vzdělávání dětí a mládeže, podporu kulturních projektů i židovské identity různých směrů. Dnes působí JDC ve více než 70 zemích světa.
Kromě toho financoval JOINT spolu se Židovskou agenturou v těchto prvních letech také aktivity židovských studentů – dnes České unie židovské mládeže. Martin Šmok mi připomněl, že uplynulo sedm let, než pražská židovská komunita konečně souhlasila s oficiální podporou programů pro svou vlastní mládež.
Za komunistické vlády byla veškerá diskuse a připomínka nacistického útlaku v Terezíně (Theresienstadt) zaměřena na Malou pevnost. Tam byli vězněni a mučeni političtí odpůrci nacistů. Pronásledování Židů a existence celého terezínského ghetta bylo mlčky přecházeno.
Úzce jsme spolupracovali s dr. Janem Munkem, tehdejším ředitelem Terezínského památníku, a podařilo se nám získat prostředky Claims Conference a postupně situaci změnit. První grant financoval obnovu hlavní expozice v Muzeu ghetta, zatímco druhý grant později proměnil Magdeburské kasárny ve fascinující expozici zaměřenou na kulturní život v táboře.
Yechiel Bar-Chaim