O šabatu, který připadá na 23. listopad, čteme v synagogách parašu Chajej Sara (1. Mojžíšova 23,1-25,18) 

Paraša začíná slovy …וַיִּהְיוּ חַיֵּי שָׂרָה – [Doba] života Sáry byla… Paraša tedy začíná slovem život, ale ve skutečnosti začíná úmrtím Sáry, která zemřela v Hebronu ve věku 127 let. Těsně před koncem paraši čteme slova וְאֵלֶּה יְמֵי שְׁנֵי־חַיֵּי אַבְרָהָם… – Toto jsou dny let Abrahamova života…, ale dovídáme se tu o Abrahamově smrti ve 175 letech a o jeho pohřbu v hebronské jeskyni Machpela, kde již odpočívala jeho milovaná žena Sára (1. Mojžíšova 25,7-10). Dvakrát je uvedeno slovo život, ale hovoří se zde vlastně o smrti. Když se člověk narodí, má již v prvních vteřinách života zakódován i svůj pozemský konec. Někteří lidé se ptají, proč jsou vlastně na světě, proč se narodili, když je jim souzeno zemřít. Také se ptají: „Proč jsem na světě, čeká-li mne temný hrob. Nebylo by lépe se vůbec nenarodit?“ 

V Pirkej avot III,1 čteme: Akavja ben Mahalal’el řekl: Měj na zřeteli tři věci, a tak neupadneš do hříchu: věz, z čeho pocházíš, kam se ubíráš a komu budeš skládat účty. Z čeho pocházíš – z páchnoucí kapky. Kam se ubíráš – na místo, kde je prach, hniloba a červi. A komu budeš skládat účty – králi, jenž je Král králů, Svatému, budiž veleben. Každý člověk má však na této planetě své nezastupitelné místo a důležité poslání, které by během svého života měl splnit, aby mohl složit Hospodinu účty ze svého pozemského bytí. Neméně důležité je, aby na člověka, který odešel na věčnost, vzpomínali ostatní lidé v dobrém, připomínali si jeho vynikající vlastnosti a též hodnoty, které po sobě zanechal, jak duchovní, tak hmotné.  

Co se stalo, že Sára tak náhle zemřela? Odpověď nám dává 32. kapitola midraše Pirkej d’Rabi Eliezer: A když přišel Avraham z hory Morija, hněval se Samael (anděl smrti, satan), poněvadž se mu nepodařilo ukojit svou žádost znemožnit Avrahamovu oběť. Co učinil? Šel a řekl Sáře: „Zdalipak jsi, Sáro, slyšela, co se stalo ve světě?“ Řekla mu: „Ne.“ A on jí řekl: „Tvůj starý muž vzal chlapce Jicchaka a chce ho obětovat jako celooběť! A ten chlapec pláče a kvílí, že není, kdo by ho zachránil.“ Ihned začala plakat a kvílet. Třikrát zaplakala oproti třem tekiot a třikrát zakvílela oproti třem jevavot (zvukům šofaru o svátku Roš hašana) a její duše vylétla a ona zemřela. Náš otec Avraham pak přišel a nalezl ji mrtvou, poněvadž je řečeno (1. Mojžíšova 23,2): Avraham přišel, aby jí želel a oplakal ji. (Překlad: r. K. E. Sidon) 

V paraše se dosti podrobně popisuje jednání mezi Abrahamem a Chetejci a později mezi Abrahamem a Efronem chetejským o koupi důstojného místa k pořbení Sáry. Chetejci mu chtějí místo k pohřbu darovat, ale Abraham odmítá přijmout hrobové místo darem. Nakonec kupuje od Efrona jeskyni Machpelu s bezprostředním okolím za 400 šekelů stříbra a poté tam pohřbil svou milovanou ženu. Díky Abrahamově neústupnosti a ochotě zaplatit za jeskyni Machpelu plnou cenu, stala se tato hrobka prvním dědičným vlastnictvím židovského národa v kena’ánské zemi, v Eretz Jisrael. 

Židovský hrob

Jeskyně Machpela v Hebronu, která se stala hrobkou našich praotců a pramatek, nás přivádí k termínu קבר ישראל – židovský hrob. Tento termín má obrovský, přímo posvátný význam v životě židovské pospolitosti. Kdekoli se Židé usadili, jejich první starostí bylo vybudovat rituální očistnou lázeň – mikve a založit hřbitov – bejt almin či bejt ha’kvarot. Žid nebo Židovka, kteří jsou mnohdy vzdáleni zbožnému způsobu života a nedodržují prakticky žádné micvot, přece jen chtějí spočinout na židovském hřbitově v židovském hrobě. Taktéž jednou z nejdůležitějších náboženských povinností nás živých je, nejen doprovodit zesnulého na jeho poslední cestě, ale každému ze souvěrců zajistit důstojný židovský pohřeb. Dodnes jsme svědky nezměrného úsilí Státu Izrael a židovské pospolitosti zajistit padlým či zahynuvším Židům židovský pohřeb a hrob. Již více než pět desetiletí se Izrael snaží dosáhnout navrácení ostatků svého rozvědčíka Eli Kohena popraveného roku 1965 v syrském Damašku. Podobně je tomu s ostatky leteckého navigátora Rona Arada, který byl roku 1986 zajat v jižním Libanonu šíitskou milicí Amal, poté předán Hizballáhu, a nakonec se asi dostal do vězení Revolučních gard v Teheránu, jimiž byl pravděpodobně zavražděn. Podobně se snaží Izrael o to, aby Hamás vrátil ostatky několika padlých vojáků IDF, kteří bojovali v Pásmu Gazy.

„Nespřízníš se s nimi…“

Zmíněná paraša se též dotýká velmi důležité zásady, která stmeluje a udržuje jedinečnost židovského národa. Starý Abraham zapřísahá svého služebníka, damašského Eliezera, aby nebral pro jeho syna Izáka ženu z místních dívek, z dcer Kena’ánců, mezi nimiž sídlí, ale aby šel do Mezopotámie, odkud Abraham pochází, a odtamtud, z kruhu rodiny jeho bratra Náchora, přivedl nevěstu pro Izáka (1. Mojžíšova 24,1-9). To činí Abraham proto, že velmi dobře zná náboženské zvyklosti a praktiky Kena’ánců, které bytostně protiřečí Abrahamovu pojetí světa.  

Abraham žije uprostřed Kena’ánců, s nimiž udržuje velmi dobré sousedské vztahy. Podobně je v přátelských vztazích s hebronskými Chetejci, kteří o něm říkají, že je kníže Boží, a jedná s nimi s patřičným respektem. 

Je správné, že Židé žijící uprostřed jiných národů, žijí s nimi v přátelských vztazích a harmonii. Avšak tyto vztahy by neměly přerůst ve vzájemné sňatky Židů a jinověrců. V 5. Mojžíšově 7,3-4 se uvádí: 

וְלֹא תִתְחַתֵּן בָּם בִּתְּךָ לֹא־תִתֵּן לִבְנוֹ וּבִתּוֹ לֹא־תִקַּח לִבְנֶךָ. כִּי־יָסִיר אֶת־בִּנְךָ מֵאַחֲרַי וְעָבְדוּ אֱלֹהִים אֲחֵרִים… 

Nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům…

Objasnění výše uvedených slov Tóry v talmudickém traktátu Jevamot 23a se stalo základem dodnes platného halachického ustanovení a v zásadě dalo jednoznačnou odpověď na neustále se opakující otázku: „Kdo je Žid?“. 

אמר ר‘ יוחנן משום ר‘ שמעון בן יוחי אמר קרא )דברים ז, ד): „כי יסיר את בנך מאחרי“ בנך מישראלית קרוי בנך ואין בנך הבא מן העובדת כוכבים קרוי בנך אלא בנה. 

Řekl rabi Jochanan jménem rabiho Šimona ben Jochaje, verš (5. Mojžíšova 7,4) uvádí: To by odvrátilo tvého syna ode mne. Tvůj syn porozený Židovkou se nazývá tvým synem. Avšak tvým synem se nenazývá ten, který pochází od pohanky (jinověrkyně), ten se nazývá jejím synem. 

Pokud tedy je matkou Židovka, její dítě je považováno za Žida. Je-li však jeho matkou jinověrkyně, nelze podle halachy její dítě považovat za Žida. Tato talmudická zásada má jistě své opodstatnění. Například dosud nenarozené dítě v útrobách matky je nedílnou součástí jejího těla jak z fyzické, tak duchovní stránky. Po narození dítěte je matka první, která mu vštěpuje základy své víry, svého světonázoru. Matka je též první, která seznamuje své dítě s tradicí, v níž sama vyrostla a byla vychována. 

Vraťme se však do nedávné doby. Ministryně a poté i předsedkyně izraelské vlády Golda Meirová (1898-1978), o níž nelze říci, že by byla zbožnou Židovkou, měla říci svému synovi Menachemovi, který se chystal na studia v USA toto: „Budu ochotna ti prominout všechna pochybení, která v budoucnu učiníš a prominu ti všechna provinění, kterými se vůči mně proviníš. Vezmeš-li si však za ženu nežidovskou dívku – to ti nikdy neprominu.“ Toto Goldino varování lze pochopit. Postupem času chce každá židovská matka mít židovské vnuky. 

Jistě, pokud byl smíšený sňatek již uzavřen, není to „konec světa“. V tomto případě halacha umožňuje třeba konverzi – giur. Pokud se jeden z partnerů seriózně rozhodl pro konverzi, vyžaduje to od obou manželů jistě velmi dalekosáhlou změnu v jejich duchovním životě a současně převratnou změnu životního stylu celé rodiny. Nebývá to lehká cesta, ale pokud se někdo pro konverzi vážně rozhodl a úspěšně ji završil, stává se nejen Židem nebo Židovkou, ale přímo synem či dcerou našeho otce Abrahama, pokoj jeho duši – בן או בת אברהם אבינו, עליו השלום. Může některý rodilý souvěrec říci o sobě to co konvertita, že je přímo synem nebo dcerou našeho biblického praotce Abrahama? 

Abrahamův služebník se vydává s deseti velbloudy a bohatými dary na cestu do aramského Dvojříčí s jasným cílem – najít vhodnou nevěstu pro Izáka. Ke konci své cesty, v podvečer, Eliezer dorazil před Náchorovo město ke studni, k níž přicházely ženy čerpad vodu. Tam velbloudy zastavil, aby je napojil. Současně prosil Hospodina, aby mu dal poznat pravou nevěstu pro Izáka. Dívka, která mu dá napít a napojí jeho velbloudy, ta bude tou pravou. Tu přišla ke studni hezká a milá dívka, která mu ochotně dala napít ze svého džbánu a napojila i jeho velbloudy. Když mu též řekla, že je dcerou Betúele, vnučkou Náchora, Abrahamova bratra, poznal, že Bůh s ním učinil milosrdenství. Rivka, Abrahamova praneteř, jej pozvala do domu svého otce a tam pak Eliezer vyprávěl Betúelovi a Rivčinu bratru Lábanovi o svém úkolu, který dostal od Abrahama. Rivka souhlasila stát se Izákovou ženou a před odjezdem do kena’ánské země ji otec s bratrem žehnají slovy (24,60):  אֲחֹתֵנוּ אַתְּ הֲיִי לְאַלְפֵי רְבָבָה וְיִירַשׁ זַרְעֵךְ אֵת שַׁעַר שֹׂנְאָיו– Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí! Dodnes je zvykem, že první částí tohoto požehnání žehnáme nevěstu v okamžiku, kdy ji ženich zahaluje obličej závojem předtím, než ona dojde pod chupu. 

Když dorazila Rivka s Eliezerem do Kena’ánu, spatřila v dálce jakéhosi muže. Sesedla z velblouda a zeptala se Eliezera, kdo je ten muž, který jim jde naproti, a on odvětil, že to je Izák, její budoucí muž. Tak se uprostřed pole porvé setkávají Rivka s Izákem. Izák poté uvedl Rivku do stanu své matky Sáry, čímž jí „předal žezlo“ pramatek židovského národa. 

Jak jsme na počátku uvedli – paraša sice začíná smrtí Sáry a končí smrtí Abrahama, ale na jejím konci začíná životní příběh plný lásky mezi Rivkou a Izákem, který však není prost dramatických momentů. O tom nám však bude vyprávět až paraša následující… 

rabín Daniel Mayer