Karol Sidon: Vím, kde lišky dávají dobrou noc

Spisovatel a zároveň rabín Karol Sidon obdržel 20. října významné ocenění za své literární dílo. Státní cena za literaturu tak potvrzuje, že jeho knihy, dramata a filmové scénáře znamenají pro českou literaturu trvalý přínos. Už první dvě Sidonovy knížky napsané koncem 60. let – Sen o mém otci a Sen o mně, kde šlo o téměř kafkovské hledání vlastní identity, svědčily o výrazném talentu. Od té doby je jeho bohatá tvorba originálním hlasem na českém literárním poli. Pochopitelně také proto, že v ní nalézáme prvky židovského myšlení a otisky moudrosti předků.

Státní cenu člověk zpravidla dostane jednou za život. Vy jste loni obdržel titul Rytíř české kultury, což byla taková zkouška na významnější státní cenu, kterou jednou ročně uděluje ministr kultury České republiky, letos tedy Lubomír Zaorálek. Je to nejvýznamnější cena, kterou jste dostal?

Já bych řekl, že si této ceny vážím asi ze všeho nejvíc… Ty moje první dvě knížky se zřejmě lidem vryly do srdce, asi je to nějak oslovilo v jejich mládí, tak proto byly ty knihy uváděny na prvním místě při udílení té ceny, ale přál bych si, aby se víc pozornosti dostalo i mé nedávno dokončené tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc. (Jde o knihy Altschulova metoda, Piano live, Puzzle aO utsider, Torst 2014–2017.)

Čeho si vy sám nejvíc vážíte ze svého literárního díla?

Těžko říct. Když ale člověk napíše ke stáru něco většího, co se mu povede, tak to podporuje jeho pocit, že udělal v životě něco dobrého. Pro mě ta moje docela rozsáhlá tetralogie, která se drží žánru sci-fi, byla vlastně návratem do literatury.

Ještě by mohla vyjít podruhé v lepším vydání, ne jako paperback, ne?

Ale to já jsem právě chtěl, aby to bylo brožované, takový paperback, formát, v jakém se ve světě vydává sci-fi.

Nemáte signály, že by vaše tetralogie mohla vyjít v překladu někde v cizině?

To opravdu nevím. Zatím mě nikdo neoslovil, tak uvidíme…

Karol Sidon je vrchním zemským rabínem už od roku 1992

Jak jste dozrál ke sci-fi? Dříve jste ji přece nepsal.

Já jsem k tomu dozrál velice přirozenou cestou, protože sci-fi mám rád. Řadu let jsem skoro nic jiného nečetl. Znám dost dobře světové klasiky tohoto žánru, ne české autory, ale zahraniční, světové. Nedostal jsem se však už k těm modernější autorům.

Protíná se někde sci-fi literatura s tou rabínskou? Mají něco společného?

Mohou mít. Uvědomil jsem si to při čtení Asimova. Tam je pěkné, že autor tvoří vlastně mýtus, dokonce mýtus o mesiáši, což je tam tedy robot. Myslím si ale, že si to Asimov sám ani neuvědomil. Byl to vědec, že ano, a nevědomky, řekl bych, se mu tam promítají do děje nějaké fantazie, které jsou hlubšího řádu. Něco podprahového.

To je právě na té sci-fi pěkné, to mě na tom baví… Já jsem se pustil do psaní taky s tím záměrem, že se mi do děje tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc promítnou věci, o kterých racionálně vůbec nevím. Fantazie, které jsou hlubšího řádu.

Řekl bych, že se vám to dost povedlo. Jako čtenář mám dojem, že ty knihy mají v sobě i něco surrealistického… Četl jste taky českou sci-fi?

Bohužel moc ne. Četl jsem hlavně světovou klasiku, ale kdysi jsem přečetl třeba Josefa Nesvadbu, to se mi docela líbilo, ale že bych se české sci-fi věnoval nějak důsledně, to ne.

To bylo takové období, ještě za komunistů, že se nedalo číst skoro nic jiného. Tady však bylo dovoleno fantazírovat… Mám tenhle žánr rád, protože si v něm člověk může dovolit mluvit o věcech, které bych jako rabín asi nemohl vykládat lidem, protože by mě nejspíš nikdo neposlouchal.

Jste vlastně ve dvojí roli – rabína a literáta. Jak to jde dohromady?

V té společenské rovině to dohromady moc nehraje. Společnost potřebuje mít jasně vymezené škatule, do kterých se člověk vejde, a tak i autoři, když píšou sci-fi, nemají psát nic jiného. Teď jsem zrovna četl sci-fi britské autorky Doris Lessingové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu, a z jejího životopisu vyplývá, že ostatní scifisté, ta skalní parta, její sci-fi knihy nepovažují za úplně košer, protože tahle autorka pro ně patří do „vysoké“ literatury. Mě je to škatulkování dost protivné, takže jsem si při psaní dovolil na žánry tolik nehledět.

Jak na vaši literární tvorbu reagují členové pražské židovské obce? Jste přeci jenom vrchní zemský rabín…

Pustil jsem se do toho, protože jsem měl dojem, že to bude zábavné. Ale někteří lidé samozřejmě nevědí, co si s tím počít, a trošku jsme se bál, že to naše obec nepřijme, že si budou myslet, že jako rabín se mám zabývat rabínskou literaturou, protože rabín patří do škatulky rabína, i ten židovský svět je už na to zařízený. Ale kupodivu se obec zachovala úplně normálně a nikdo se s kritikou neozval. Naopak mě mnozí potkávali a říkali, že se jim to líbilo.

Jsou i jiní rabíni ve světě, kteří se věnovali psaní příběhů, literatuře…

Ale ano, například Šolom Alejchem nebo rabi Nachman, který vlastně vyprávěl pohádky, což není daleko od té sci-fi. Jenomže on to dělal při sezeních se svými chasidy. Před lety přeložila Tereza Krekulová nové vydání jeho příběhů. A to opravdu stojí za přečtení. (Příběhy rabi Nachmana, Argo, 2005.)

Kdysi jste taky vydal jednu knížku pro děti, ale pod jiným pseudonymem než Cigan…

Ne, Malého pana Talismana jsem vydal jako Chaim Cigan. Jo takhle, kdysi pradávno, ještě za komunistů, jsem napsal jednu pohádkovou knížku, ale nesměl jsem publikovat pod svým jménem, tak to podepsala moje bývalá

manželka Marcela.

A proč jste u té tetralogie zvolil zrovna pseudonym Cigan, což jakoby cílí k jinému etniku? Na druhé straně jste asi stejně počítal s tím, že se to prozradí.

To ano, ale prozradilo se to hrozně rychle. S tím jsem vůbec nepočítal. Myslel jsem, že se to tak nějak postupně převalí do života…

Ale odhalila to paní Zuzana Vlčková z rozhlasu, která po tom šla. Pustila se do toho opravdu pořádně, chtěla prověřit Ciganův životopis, který je v knize otištěný. Já jsem si v tom doslovu, který jsem napsal a podepsala ho Anička Tomášková, nedal pozor a trochu moc a zbytečně jsem fantazíroval.

Napsal jsem, že byl v Kanadě a živil se jako překladatel, to by ještě šlo, a že se narodil na Slovensku, to by taky šlo, ale taky jsem napsal, že studoval v Kežmarku Báňskou vysokou školu. A paní redaktorka zjistila, že žádná báňská škola v Kežmarku není a že tam žádná židovská rodina s příjmením Cigan nikdy nežila.

To jméno má nějaké reálné konotace, nebo je zcela vymyšlené?

Ono vůbec není vymyšlené. Naše rodina pochází z Dolních Kounic na Moravě a vlastně jediný ověřitelný předek toho jména byl právě Chaim Cigan. Byl to můj praprapradědeček, narodil se roku 1745 a zemřel 1803. Známe i jeho tatínka, který se možná taky jmenoval Cigan, ale když se roku 1782 dávala stálá jména, byl údajně židovským rychtářem a dostal jméno Richter, jak píše Dr. Heinrich Flesch, před válkou poslední kounický rabín. Jméno Cigan není ze židovského prostředí známé odjinud, než právě z Prahy (od konce 16. století) a potom z Vídně. Šalamoun Cigan postavil známou Cikánovu synagogu. Nějaká vazba tady možná je, ale prokázat se mi to zatím nepodařilo.

Ještě bych se chtěl zeptat na vaše divadelní hry. Jsou výborné, ale nejsou příliš známé.

Některá z nich snad ani nebyla na jevišti… V sedmdesátých letech ani nemohly být realizované. Docházelo k tomu až po roce 1989. Hra Shapira byla realizovaná několikrát – v Brně, v Ostravě… Latríny dělal v Dlouhé Arnošt Goldflam, Labyrint nastudovali v Chebu a v Kladně, ale do Prahy se už nedostal.

Hru Popurim uvedl kdysi spolek v Divadle v Dlouhé. Takže všechno se už někde hrálo, až na hru Zpívej mi na cestu z počátku sedmdesátých let. Tehdy to měli hrát ve Vinohradském divadle, ale pak z toho sešlo a text se někde ztratil. Kopii jsem neměl. Po letech to někde paní Jungmannová, která chtěla vydat moje Dramata, přece jenom našla, takže jsem si to pak s chutí přečetl.

To je škoda, že vaše hry jsou dost málo využité…

Taky komu můžu, říkám – udělejte Labyrint! Mně připadá, že je to výborná hra, podle Komenského, a navíc se zpěvy. A hlavně je to pro Čechy, není to zatěžkané židovskou problematikou. Ne tedy, že by ani ty ostatní záležitosti nebyly pro Čechy…

Vaše nejstarší dcera Kateřina zdědila zřejmě literární talent, napsala už několik knížek. Měl jste na to nějaký vliv jako otec? Nařizoval jste jí v mládí – piš, zkoušej to…?

Ne, to ne. Ale ona hlavně krásně maluje. Já jsem taky maloval, když jsem byl mladší. Už ty obrázky ale nemám, něco má moje sestra Olga, a taky druhá sestra Jana… Teď nedávno jsem potkal syna Petra Pitharta – jeho otci jsem kdysi daroval obrázek, na kterém je Petr Pithart v láhvi na Karlově mostě. On si to pověsil doma na záchodě! A teď jsem mluvil s jeho synem, kterého jsem znal, když byl malý, a ten říkal, že tenhle obrázek tátovi sebral a pověsí si ho někde jinde.

Druhá vaše dcera, Magdaléna, je u divadla. A co vaši synové, ti k umění nemají blízko?

Dany má k umění, hlavně k divadlu a filmu, speciální vztah, ale bohužel si myslí, že se kvůli tomu nemusí naučit řemeslu. A starší syn Eli, ten v tomhle směru nic nedělá, nepíše ani beletrii, ale učil se na ješivách v Izraeli a v mnohém směru se od něj můžu učit i já. Vydělávat si tím na živobytí však nikdy nechtěl.

Říká se, že každý člověk může napsat jednu knihu inspirovanou vlastním životem.

No tak pravděpodobně to nebudou ty Lišky, ta velká tetralogie, ale bude to Sen o mém otci, docela malá kniha, moje prvotina. To byla pro mě vlastně zásadní kniha, v ní jsem zachytil ten svůj problém v jeho kořeni, řekl bych. A dodnes, když to čtu, tak to cítím nejen jako docela dobrou knížku, ale jako něco, co se mnou pořád nějak koresponduje. Nejsou to slova, která by se mě nedotýkala… A po ní jsem napsal Sen o mně.

Nedaly by se „Lišky“ převést do scénáře? Neuvažoval jste o filmu?

To by musel někdo jiný chtít! Je tu jeden filmař – z těch, kteří tu jsou k dispozici, který by to mohl dělat – a to je režisér Václav Marhoul. Jeho starší film Tobruk jsem viděl a moc se mi líbil, ten nový, o kterém se teď hodně mluví – Nabarvené ptáče, jsem zatím neviděl. Někteří lidé ten film pomlouvají, ale já o tom budu mluvit, až to uvidím. Jinak nevidím nikoho jiného z téhle generace režisérů, se kterým bych to chtěl dělat, i když třeba mladý Svěrák je velice šikovný… Ale jestli by mu to sedělo, je otázka. To máte jako s Jiřím Menzlem. Jeho hrabalovské filmy jsou moc pěkné, ale ve Vinohradském divadle mu dali režírovat moji hru Shapira, a zřejmě mu ani téma, ani postavy neseděly…

Nedávno jste vydal milou knížku Malý pan Talisman.

To je pohádková záležitost, kterou jsem psal na pokračování do našich Obecních novin. Taky se tam svým způsobem cestuje časem. A když to vyšlo knižně, přišlo mi, že je škoda v tom nepokračovat. Takže už pár let vzniká další sada příběhů Chaima Cigana, kde se vypráví o vnukovi malého pana Talismana, tentokrát za války a po válce. Právě na tom pracuju, každý měsíc píšu pokračování pana Talismana pro naše noviny. Je to vlastně už román, a také se sci-fi prvky, pohybujeme se tam v minulosti i v budoucnosti a do děje vstoupí ještě permoníci a zlé síly… Je to prostě složitější. Počítám s tím, že by to pak taky vyšlo jako knížka.

A co máte v plánu dál? Viděl jsem v Židovské ročence vaši novou povídku s názvem Mimozemšťan. Ta taky navazuje na tu sci-fi linii?

Nene, to není sci-fi, i když podle názvu to tak vypadá. Je to příběh o izraelském rabínovi, který se dostane do situace, kdy je vyslaný do bývalého Sovětského svazu a dostane tam na starost nějakou obec…

Vyjde i tahle povídka někdy knižně?

Snad ano. Mám hotovo už řadu povídek a chystám se, že je jednou připravím ke knižnímu vydání.

Máte teď konečně víc času na psaní, když jste pražské rabínování předal Davidovu Peterovi?

Pokud jde o čas, je to lepší. Ale dělám pravidelně Rabínský list do Obecních novin, píšu taky komentáře k Tóře do Roš chodeše a články do Obecních novin, takže polovinu měsíce jsem tím vytížený. A ještě každý měsíc píšu pokračování pana Talismana, o kterém jsme mluvili.

A mezitím ještě někde učíte?

To ano, každé úterý probíráme už léta díla pražského Maharala a každý čtvrtek teď čteme Nefeš hachajim. Je to i v rabínské literatuře výjimečná kniha, již pro své žáky napsal rabi Chajim z Voložinu. Jako vrchní zemský rabín mám ovšem na starosti ještě ostatní obce, nejen pražskou. Ne všechny mě potřebují, ke dvěma mám ale bližší vztah, a to k Olomouci a k Teplicím, tak tam jezdím nejčastěji. A je-li to zapotřebí, když se v některé obci koná třeba nějaká společenská akce, jako to bývá například v Brně, Plzni nebo v Karlových Varech, tak tam samozřejmě jedu také.

Zabýváte se ještě překlady z hebrejštiny?

Teď zrovna dokončuju překlad Koheleta, a tím budu mít všech pět svitků přeložených. To by pak mohlo vyjít. A mám ještě řadu jiných textů, které jsem nepublikoval buď vůbec, nebo jenom v našich novinách, a ty bych jednou taky mohl vydat.

Překládáte ze staré hebrejštiny, nebo z ivritu?

Rozdíl mezi starou a novou hebrejštinou samozřejmě existuje, ale vzhledem k tomu, že nová na tu starou, kterou se psalo celá staletí, navazuje, tak v tom nějaký zásadní problém nevidím.

Jsou tam ovšem moderní slovíčka, jako třeba traktor nebo letadlo…

Ta nová slova mi dělala trochu problém, to je pravda. Když jsem přijel do Izraele – bylo to na přelomu roku 1990/91, zrovna probíhala válka v zálivu, což byl problém. Pronajal jsem si v Jeruzalémě bývalý veterinářský domeček, kde jsem pobýval i se svými syny.

Nafasovali jsme plynové masky a poslouchal jsem rádio. A tu první noc říkali, že máme všichni zůstat doma, protože se očekával nálet Scudů a nevědělo se, jestli budou ty rakety jenom bouchat, nebo jestli budou i jedovatý… Hlásili, jak jsem vyrozuměl, aby občané nevycházeli ven, s jedinou výjimkou, jak jsem pochopil – aby vynesli z domu „melach“, česky sůl… Zrovna jsem neměl spojení s okolním světem, kolem tam nebyli žádní známí, se kterými bych to mohl probrat. No tak jsem tu radu poslechl, říkal jsem si, že zřejmě by ta sůl mohla s něčím v té bombě chemicky reagovat nebo co.

A tak jsem veškerou sůl vynesl z domu ven a zakopal ji na zahrádce. A ráno se mi pak jeden známý ozval a ptal se, jak jsme tu první noc prožili. Tak jsem mu řekl, že výborně, že jsme vynesli ven sůl a zakopali ji – a on se k mému překvapení smál. Melach byla v tomto případě zkratka pro něco takového jako domobrana, a ta může vycházet ven, i když ostatní mají zůstat doma.

Vy jste studoval přímo v Jeruzalémě v ortodoxním rabínském semináři Machon Ariel. Je velký rozdíl mezi českými Židy a těmi z ortodoxní čtvrti Mea Šearim? Když jsme se tam ptali na cestu, muži v kloboucích spěchali tak, že nám ani neodpověděli.

Ono hodně dělá to tradiční oblečení, kde je rozdíl patrný na první pohled. Většinou mají ti muži, které potkáte na ulici, někam namířeno a snaží se tam co nejrychleji dostat. Já jsem s nimi nikdy žádné větší problémy neměl, akorát jsem věděl, že k nim nepatřím. Na druhou stranu si vzpomínám na situaci, když jsem byl v Izraeli v roce 1987 na Roš hašana. Byli tam většinou chasidi rabi Nachmana, to jsou ti braclavští. Byly jich tam stovky, tisíce, synagoga byla narvaná…

Já jsem tam tehdy přijel z Německa, kde fungovala celkem normální obec, podobně jako předtím v Praze. Tak jsem se pomodlil, a když jsem byl hotov, zjistil jsem, že oni ani zdaleka ne. Řekl jsem si, že se modlím moc rychle, musím pomalu. Ale ani potom, když jsem zvedl hlavu, nebyli ti ostatní s modlitbou u konce. Tak jsem pokračoval – a oni stále nic. Nakonec to byl pro mě velmi intenzivní zážitek, postupně mě to úplně sebralo. Bylo to cítit, jako by se ta těla zmáčená potem nějak propojila a s nimi i duše… Od té doby už jsem tak silnou modlitbu nezažil. S tím se člověk tady ani v Německu nesetká. Člověk u těch chasidů cítí něco velmi silného, ale i u charedim, kteří se vážou na Litvu, tedy u litvaků, ti jsou racionální jako Chajim z Voložinu, ale zároveň u nich člověk narazí na svět snílků, který je mě osobně drahý už proto, že připouští i jiné světy než kulisy našeho materiálního světa…

Jak vidíte vývoj českého židovstva za těch třicet let? Kam směřuje?

Když mluvím o pražské obci, tak jestli nedojde k nějakým průšvihům, věřím v její budoucnost. Vyplývá to samozřejmě z faktu, že má nejvíce členů, ale jsou tu dnes rodiny s dětmi, které to s židovstvím myslí vážně. To je dáno i tím, že nás v pražské obci bylo pár mladých, kteří jsme měli nějakou páru o tom, co je zapotřebí, a měli jsme představu, co je třeba dělat, aby židovství nebylo omezeno jen na šoa a pražská obec se začala opět podobat obcím na západ od Československa, které jsme poznali z doslechu nebo dokonce osobně. Ale v těch menších obcích se horko těžko našel někdo, kdo byl schopný zorganizovat tamní obec a zabývat se jejím majetkem, ať je většinou jakkoliv skrovný, a až na staré pány tam nebyl nikdo, kdo by svou židovskou totožnost nestavěl na tragédii vlastní rodiny. Tady v Praze se to nějak rozumně rozdělilo na světské a duchovní, což je v pořádku, a kupodivu to většinou není v rozporu.

Můžete uvést nějaký praktický příklad?

Třeba otázka mikve. Já jsem věděl, že je potřeba ji postavit, protože ta stará se už nedala použít. Vysvětlil jsem jim, že to patří k židovské obci. Že ji potřebuje. A obec do toho šla, přestože jediná ženská, která tam chodila, byla moje manželka. Teď máme v Praze mikve dokonce dvě a je na ně fronta. Další záležitost byla škola. Já jsem si uvědomil, že nedělní škola, kterou máme, je k ničemu, protože děti se sejdou jednou za týden, něco si přečtou a tím to skončí. Přišel jsem s tím na reprezentaci, a tam mi řekli: Ty ses zbláznil, vždyť nemáme děti! Ale já jsem nepustil a začal jsem hledat, kde bychom tu školu mohli mít. Nakonec přišel Michal Borges a řekl, že máme volnou budovu v Belgické, tak tam uděláme školu. V první třídě bylo první rok jenom šest dětí… Dnes je jich v každé třídě dvacet, a to už máme i gymnázium. Další problém byl, jak učit „židovství“, aby se děti ve škole nedostaly k něčemu, co doma není. Aby tam neměly něco úplně jiného, než mají doma. Musil se hledat balanc mezi obojím, aby rodiče neměli pocit, že se jim děti odcizují. Dnes už jsou rodiče většinou členy obce.

Jak se díváte na to, že se různé směry judaismu, ortodoxní a liberální, dnes propojují?

Na začátku to bylo zcela oddělené. Víte, já nemám rád, když se pletou jablka s hruškami. Proto si myslím, že je vcelku správné stavět na tom, že jde o různé druhy ovoce. Zpočátku jsem se jako vrchní rabín PŽO sice snažil, aby naše největší obec byla vybudována na ortodoxních základech, a především k liberálním směrům jsem se stavěl odmítavě. Současně jsem si však nedělal velké iluze, že tomu tak bude napořád. Byl bych sice mnohem radši, kdyby se Pražská židovská obec nemusila profilovat jako ortodoxní a zachoval se stav předrevoluční, kdy nám stačilo být Židy bez dalšího označení, ale ze zkušenosti jsem věděl, že se ani tady nevyhneme vzniku konzervativních a reformních komunit, prakticky dovezených ze Západu stejně jako Chabad. Bohužel jsme se dostali do světa, kde to takhle funguje.

Proto jsem s určitým předstihem ani neodmítal nezávislou existenci jiných směrů, a když mne – to ještě sídlila v Mánesce – Bejt Simcha požádala, abych tam učil děti, rok jsem tam jednou týdně chodil. Ale relativně se naši lidé myslím tolerují a nechávají na tom druhém, kam se zařadí. Jinak to ani nejde, pokud se nechceme hádat kvůli náboženství. Je nás vlastně pořád tak málo, že to nestojí za to.

A jste teď nakloněný těm liberálním směrům?

Upřímně řečeno – ne. Já tomu ani nemůžu být nakloněný, nejen proto, že jsem ortodoxní rabín, ale protože mi židovská reformace připadá od samých počátků jako historicky vynucený vstřícný krok k asimilaci. Často se argumentuje tím, že ústupky od halachy pomáhají zachování židovské identity tím, že vycházejí v ústrety Židům, na které ortodoxie klade příliš vysoké nároky, například už samotná bohoslužba.

Mně však připadá, a teď nemluvím jenom o tom, s čím se setkávám v Česku, jako by byl reformní judaismus střižen buď pro suchary, nebo pro malé děti ze školky. Vím totiž, že z tradičního, chcete-li ortodoxního hlediska je možné, a dokonce nutné přizpůsobit bohoslužbu i těm, pro které je zatěžko ji sledovat hebrejsky. Jsou i jiné cesty, ale nejsou bohužel využité.

Co se musí člověk, který dělá gijur, vlastně naučit?

Především se musí naučit, jak se co dělá, aby to bylo košer. Setká se s halachou, což ho obvykle osloví, protože každý, kdo přichází, hledá řád. A postupně by měl přicházet tomu řádu na chuť a hledat jej i v židovském myšlení. Pochopit, že se ho to týká jako člověka.

Reformní komunity existují už od 19. století a zdá se, že se jim ve světě docela daří. Vždyť i Bejt Simcha si už vydobyla své místo: teď od ledna se přesune na druhý konec Maislovy ulice, bude také sídlit na židovské radnici, kde se tudíž budou konat i reformní šabatové bohoslužby…

Že bude sídlit na radnici a budou se tam konat reformní bohoslužby, to je pro mě novinka. Velmi jsem se jako vrchní pražský rabín zasazoval, aby jim byla svěřena libeňská synagoga a pražská obec jim přitom finančně pomohla, ale kdybych byl ještě pražským rabínem a seděl v Reprezentaci, byl bych už kvůli míchání hrušek s jablky proti. Jsem přesvědčen o tom, že platformou, kde mohou mít své rovnoprávné zastoupení všechny směry, je Federace židovských obcí.

Tam už také ve své současné podobě sedí jako přidružené organizace. Až z některých vzniknou samostatné obce s vlastními synagogami nebo modlitebnami v Praze, které budou fakticky živé, ještě lépe se vyjasní, kde si kdo a za čím stojí.

Ptal se a fotografoval Lubor Falteisek

Karol Sidon (1942)

Absolvent dramaturgie a scénáristky na FAMU vstoupil do literatury v šedesátých letech, kdy jeho dramata zazněla v rozhlase. Byl tehdy redaktorem Literárních novin, pak Literárních listů a Listů. Už jeho první dvě kratší, dosti osobně laděné prózy Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970) ukazovaly na výrazný literární talent. Tři jeho scénáře ještě stihl skvěle natočit režisér Juraj Jakubisko (Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Dovidenia v pekle, priatelia, 1968–1970), pak následovalo období normalizace, kdy Sidon patřil k zakázaným autorům. Pracoval jako dělník a prodavač tisku, po podpisu Charty 77 byl propuštěn a následně byl zaměstnán jako topič. Jeho práce vycházely pouze v samizdatu (Evangelium podle Josefa Flavia (1974), Boží osten (1975), Brány mrazu (1977), do knihkupectví se dostaly až po roce 1989. Pohádky ze čtyř šuplíčků (1979) vydal pod jménem své tehdejší manželky Marcely Třebické. Z divadelních her se na jevišti objevily pouze Latríny (1972), hra Ester se r. 1980 inscenovala jen na Židovské obci.

Jeho otec se za války stal obětí holokaustu. Od roku 1983 žil Sidon v Německu, kam byl pod nátlakem StB donucen se vystěhovat. V té době prakticky přestal psát. V Heidelbergu studoval judaismus, rabínská studia pak dokončil v Jeruzalémě. Po návratu do Prahy se roku 1992 stal pražským i vrchním zemským rabínem, zároveň se vrátil k literární tvorbě. V divadlech se inscenovala jeho dříve napsaná dramata Shapira (prem. 1990), Labyrint (1992) aj. Významný je jeho překlad Pět knih Mojžíšových (2012). Ve zralém věku, poté, co se židovská obec postavila na nohy, se k literatuře vrátil a dosáhl výrazných úspěchů, i když v trochu odlišném žánru než v začátcích. Kromě knihy pro „dospělé děti“ Malý pan Talisman (2015) jde zejména o jeho rozsáhlou, neobyčejně myšlenkově bohatou a dějově překvapivou tetralogii se sci-fi prvky Kde lišky dávají dobrou noc (Altschulova metoda, Piano live, Puzzle a Outsider, 2014–2017), se kterou se těžko dá srovnat jiné české dílo tohoto žánru.

Jeho autorský come-back byl nečekaný a zároveň velkolepý. Tetralogie, kterou vydal pod pseudonymem Chaim Cigan, přesto stále ještě čeká na své docenění – a přitom lze docela dobře předpokládat, že by mohla zaznamenat světový úspěch, kdyby vyšla v angličtině. V celém svém díle Sidon zkoumá podstatu lidské existence a identity, snaží se pochopit člověka v jeho zranitelnosti, samotě a pochybách.