V úterý, 7. ledna držíme Půst 10. tevetu – תענית עשרה בטבת. Tento den zahájila babylónská vojska krále Nebúkadnesara II. roku 588 př. o. l. obléhání
Jeruzaléma. Druhá kniha Královská 25,1–2 uvádí:
וַיְהִי בִשְׁנַת הַתְּשִׁיעִית לְמָלְכוֹ, בַּחֹדֶשׁ הָעֲשִׂירִי בֶּעָשׂוֹר לַחֹדֶשׁ, בָּא נְבֻכַדְנֶאצַּר מֶלֶךְ-בָּבֶל הוּא וְכָל-חֵילוֹ עַל-יְרוּשָׁלִַם, וַיִּחַן עָלֶיהָ; וַיִּבְנוּ עָלֶיהָ דָּיֵק, סָבִיב.
„V devátém roce Sidkijášova kralování, v desátém měsíci, desátého dne toho měsíce, přitáhl Nebúkadnesar, král babylónský, s celým svým vojskem proti Jeruzalému, položil se proti němu a zbudovali dokola obléhací val. Město bylo obleženo do jedenáctého roku vlády krále Sidkijáše“.
Shodně počátek obléhání uvádí i Jeremiáš 52,4 a půst je také uveden v knize proroka Zachariáše 8,19:
כֹּה-אָמַר יְהוָה צְבָאוֹת, צוֹם הָרְבִיעִי וְצוֹם הַחֲמִישִׁי וְצוֹם הַשְּׁבִיעִי וְצוֹם הָעֲשִׂירִי יִהְיֶה לְבֵית-יְהוּדָה לְשָׂשׂוֹן וּלְשִׂמְחָה, וּלְמֹעֲדִים טוֹבִים…
Toto praví Hospodin zástupů: „Půst čtvrtého, půst pátého, půst sedmého a půst desátého měsíce se judskému domu obrátí v radostné veselí a utěšené slavnosti…“ (Půst desátého měsíce je právě Půst 10. tevetu, podle biblického kalendáře, kdy měsíc nisan byl prvním měsícem roku).
Desátý tevet byl počátkem tragédie, která byla završena 9. avu roku 586 př. o. l. zničením Prvního chrámu a odvedením obyvatel Jeruzaléma i dalších judských měst do babylónského zajetí. Nezávislé Judské království se změnilo v babylónskou državu.
Roku 1951 vrchní rabinát Izraele prohlásil tento den Dnem modlitby Kadiš za všechny zavražděné a padlé Židy v době šoa, jejichž den smrti není znám, hebrejsky: יום הקדישהכללי לחללי השואה שיום מותם לא נודע
V tento den kromě tradičních modliteb pro postní dny zapalujeme svíci na památku obětí holokaustu – šoa.
Zanedlouho, 27. ledna, si také připomeneme sedmdesáté páté výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi – Auschwitz Rudou armádou.
Evropské židovstvo po tragédii holokaustu je podobné mytickému ptáku Fénixu, který shořel a poté se ze svého popela opět zrodil. Letos, kdy si připomínáme 75. výročí konce druhé světové války a šesti milionů židovských obětí nacistické hrůzovlády, ukažme si na příběhu jedné izraelské rodiny nesmírnou vůli židovského národa žít a pokračovat dále v cestě z místa, kde byla násilně přerušena.
Pomsta přeživšího, jehož celá rodina byla vyvražděna.
Dov Šalom byl ženatý a měl devět dětí, když roku 1939 nacistická armáda vešla do Varšavy. Po válce zůstal z celé rodiny jediný. Žena a děti byly zavražděny. Jeho druhá žena Regina, kterou potkal v Lodži a s níž se oženil, měla podobný osud. Její první muž s malým synem byli také zavražděni. Rok nato se jim narodil 10. tevetu prvorozený syn Arje. Poté rodina vykonala aliju do Izraele a zde se jim narodila ještě dcera. Když se Arje oženil, narodila se mu také 10. tevetu dcera, kterou rodiče pojmenovali Jotvat.
Dcera Jotvaty Markovicsové, která se měla narodit sedmého dne Chanuky, se svým příchodem na svět trochu otálela a narodila se také 10. tevetu, jako její matka a děda. Rodiče ji pojmenovali יהל (Jahel), což jsou první písmena slov יהפכו הימים לטובים, tj. postní dny se obrátí ve svátky.
„Když jsem se narodil 10. tevetu 1947, byl výjimečně chladný den“, vypráví Arje Šalom „ale radost rodičů, kterým se po tak hrozných časech, jež museli prožít, narodil syn, byla tak veliká, že zahřívala celý dům. Časem, když se mi ve stejný den narodila dcera, byla to pro mého otce velká událost. Později, když otci již na tomto světě nezbývalo mnoho času a já seděl u jeho postele, tak mi otec řekl, že my, jeho děti a vnuci, jsme jeho pomsta nacistům. Oni mu vyvraždili celou rodinu – ženu a devět dětí – a jemu se podařilo vstát z popela a založit v Izraeli novou rodinu.“
Arje dále pokračoval: „Tehdy, když dcera Jotvat porodila také 10. tevetu mou vnučku, pojmenovala ji Jahel. Je to jméno zdůrazňující naši víru, že se postní dny časem změní ve sváteční a také v to, že jsme věčným národem. Dnes, kdy máme narozeniny já, má dcera a vnučka a kdy pronáším modlitbu Kadiš na památku všech mých bratrů a sester, kteří byli zavražděni během šoa, cítím, že my všichni pro ně představujeme hořící svíci života.
Arjeho dcera Jotvat dodává: „Skutečnost, že 10. tevet byl vrchním rabinátem ustanoven jako Den všeobecného Kadiše a že se mému dědovi a babičce toho dne narodil syn, bylo velmi neobvyklé. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou pozornost, ale když jsem začala vyprávět příběh naší rodiny, řekla jsem si v duchu – joj, to nemůže být jen tak! Je tu symbolický řetězec generací. Naše rodina tak představuje v malém celý židovský národ. My jsme kořeny, které vycházejí z kmene, jež se snažili zničit.“[1]
Množství podobných příběhů bychom mohli slyšet také v Čechách i na Slovensku. Já osobně jsem kdysi slyšel několik takových příběhů, na jejichž konci vypravěči zdůraznili, že nové rodiny, které založili po válce, jsou jejich osobní pomstou Hitlerovi. Ano, je to svatá pravda. Jen v galutu, v diaspoře si musíme stále uvědomovat jedno velké a všudypřítomné nebezpečí, které se nazývá asimilace – התבוללות. Vzpomínám si na slova pana Ing. Jakuba Grünbergra, bl.p., který říkával, že „po válce jsme byli brojges s Bohem“. To vysvětluje nejen poválečné množství smíšených sňatků, ale mnohdy také nezájem o praktikování jak náboženského, tak i kulturního židovského života a absolutní silentium před dětmi a vnuky o vlastním židovském původu a o všem, co s židovstvím souvisí. Je smutnou pravdou, že někteří naši praprarodiče, prarodiče a rodiče přežili holokaust, ale své nové rodiny vedli k absolutní asimilaci. Dnes se díky takovému přístupu setkáváme s lidmi, kteří zcela ztratili svou židovskou identitu nebo, a to v lepším případě, se až ve zralém věku dovídají, že jsou vlastně Židé. To, co se nacistům nepodařilo masovým vražděním, totiž zničit židovský národ, může „bezbolestně“ a postupně dokonat úplná asimilace. Prakticky všechny země diaspory jsou jí ohroženy – i to musíme mít na mysli o půstu 10. tevetu.
rabín Daniel Mayer
[1] Podle stati Cofie Hirschfeldové v Yediot acharonot 27. 12. 2009