V pondělí, 9. března večer, ihned po skončení Esteřina půstu, zahajujeme večerní modlitbou a čtením Esteřina svitku – מגילת אסתר náš nejveselejší svátek Purim. Připomeňme si, že o Purimu máme vyplnit čtyři micvy – přikázání, jež začínají vždy písmenem מ :
מקרא מגילה
Mikra megila – večer, na počátku Purimu a následujícího dne dopoledne čteme Esteřin svitek.
משלוח מנות איש לרעהו
Mišloach manot iš la’reehu – posíláme porce jídla přátelům a známým.
מתנות לאביונים
Matanot la’evjonim – darujeme peníze chudým a konečně.
משתה פורים
Mište Purim – sváteční purimová hostina (oběd).
Kromě prvního čtení Esteřina svitku, plníme purimové micvy v úterý 10. března dopoledne.
Purim jejediným dnem v roce, kdy jsme si my, Židé, dovolili překročit jasné hranice mezi dovoleným a zakázaným během celého roku. O Purimu se Židé mohli chovat jako ostatní národy během masopustních karnevalů. Nebáli se ani tvořit různá humorná kázání, parodovat Talmud a ostatní svaté knihy judaismu. Jedním z plodů této purimové literární tvořivosti je Purimový traktát –פורים מסכת.
Jeho autorem je provensálsko-italský učenec rabi Kalonymus ben Kalonymus (asi 1286–1328). Traktát vyšel poprvé tiskem roku 1513 v italském Pesaru. V 17. století proti tomuto dílu ostře vystupoval italský rabín Šmuel Abohab, který psal, že tento traktát „je znesvěcením naší svaté Tóry“.
Dalším „halachickým“ kodexem zabývajícím se povinnostmi Židů o Purimu je klasickému dílu podobný zvláštní purimový Šulchan Aruch – ,שולחן ערוך díl Even štija – אבן שתיה. Tento humoru plný spisek byl vydán k Purimu roku 1862 a vytištěn ve Lvově – Lembergu roku 1861.
Podívejme se nyní na velmi skromný výběr důležitých zákonů a zásad, na něž bychom o Purimu neměli zapomenout.
Zákony opilství – הלכות שכרות § 1 – Zásady, kterými se řídí těsně před Purimem, v 6 odstavcích:
- Když nastoupil měsíc adar, zvětšuje se radost: Není radosti než ve víně.
- Třicet dní před Purimem si čteme a opakujeme zákony opilství: Připravujeme si vše potřebné k pití a jídlu (tj. pečivo), ale pití je přednější.
- V celé židovské diaspoře je tradice zvolit si purimového rabína: Předávají mu zasloužilé opilce a prolévají mu hrdlo kořalkou a vínem, aby poznal a byl zběhlý v opilství.
- Dřívější chasidé se již týden před Purimem oddělovali od ostatních a seděli v hospodách s poháry v rukou a jejich obličeje zářily jako oheň.
- Celý měsíc je zakázáno vejít do domu truchlícího: Výjimkou je dům toho, jehož žena zemřela, neboť je to pro něj radost.
הלכות שכרות § 4 – Zákaz vody o Purimu, ve 12 odstavcích:
- Když začíná večer 14. adaru prověřujeme všechna místa, kam vnášíme a vléváme vodu. (Masechet Purim, 1. kap.).
- Nádoby, v níž je voda nebo ji používáme na vodu, je zakázáno se dotknout, přenášet ji a dívat se na ni.
- Kdo nalezne doma vodu o Purimu, posype ji popelem. Ten, kdo má na dvoře studnu, pokryje ji třemi deskami, které budou jedna na druhé….
- O Purimu je zakázáno jít kolem řeky: Zvláště tehdy, je-li v ní voda průzračná, svádějící k pití.
- Je zakázáno se v řece plavit na lodi: Pokud je však loď plná sudů s vínem, je to povoleno…
- Nemocnému, který není v ohrožení života, je zakázáno dávat pít vodu.
- Víno, které bylo zředěno vodou, a to i před Purimem, je zakázáno pít o Purimu: Protože v těchto zemích nejsou zběhlí v ředění a mohli by tam dolít více vody než je minimální množství.
- Na Purim je zakázáno pít ovocnou šťávu.
- Je zakázáno vyjít ven v době, kdy prší: Dívat se však na déšť přes zavřené okno je dovoleno.
- Je zakázáno o Purimu lízat sůl: Co kdyby pak dostal žízeň a šel pro vodu.
- O Purimu je zakázáno dávat sůl na stůl: Protože tím přestupuje přikázání „slepému nepoložíš do cesty překážku“ (3. kniha Moj. 19,14).
Závěrem se podívejme na hezký příběh, jehož protagonistou je chasidský rebe Levi Jicchak z Berdičeva (1740–1809), jehož příkladný život, činy a oddanost Hospodinu se staly již za jeho života legendou.
Pomalu končil Esteřin půst a berdičevští Židé a Židovky se pomalu scházeli v synagóze ke čtení Esteřina svitku. Přítomní se připravovali k večerní modlitbě, když tu šámes přistoupil k rebemu Levi Jicchakovi a něco mu šeptal do ucha. Rebe vstal a vyšel ze synagogy a zamířil do svého úřadu, který byl vedle synagogy. Tam na něj čekala žena a v ruce držela kohouta. Celá se chvěla strachy, aby jí rebe neřekl, že kohout není košer. Levi Jicchak se podíval na kohouta a ženiny obavy se naplnily. „Kohout není košer a nesmí se jíst,“ řekl rebe. Žena začala vzlykat a řekla: „Rebe, toho kohouta jsem koupila za své poslední peníze. Můj muž je nemocný a slabý. Tak jsem mu chtěla uvařit z toho kohouta dobrou polévku a děti se také těšily na pár kousků masa. Rebe, rebe, co já si teď počnu?“ Levi Jicchak se ji snažil uklidnit: „Neboj se má dcero, Hospodin, budiž požehnán, vždy a všem pomáhá, i tobě pomůže. Teď jdi do synagogy, abys slyšela čtení megily.“ Sám se však do synagogy nevrátil. Vyšel ze svého úřadu a spěchal domů. Když tam dorazil, nebyl již nikdo doma, všichni byli v synagoze. Vytáhl z truhly velký bílý ubrus, na něj dal několik barchesů, Hamanovy uši, různé ovoce a další dobroty, které mu přišly pod ruku. Vzal z pece hrnec s vařeným kuřecím masem a přidal k tomu talíř s gefilte fisch. To vše zabalil do ubrusu a s tímto velkým rancem se vydal k domu oné chudé ženy, kterou potkal v úřadu. Když vešel dovnitř, z malého pokojíku se ozval slabý mužský hlas: „To jsi ty, Bejle?“ Rebe odvětil: „Purim sameach. Purim sameach! Hospodin vám poslal hezký šlachmones, tak ho snězte s radostí!“ Potom vše, co přinesl v ubrusu, rozložil na stůl a radostně vyšel směrem k synagoze. Když došel k synagoze, všichni si oddychli, neboť již měli obavy, co se s rebem stalo a začali se modlit večerní modlitbu ma’ariv. Nikdo však nevěděl, co rebeho zdrželo. Poté, jak bylo jeho každoročním zvykem, rebe Levi Jicchak četl megilu. Ještě o mnoho let později si lidé vyprávěli, že toho roku bylo čtení megily jaksi procítěnější a svátečnější. Lidé si také všimli, že rebeho tvář při čtení zářila jakýmsi zvláštním světlem, jakoby se v něm odráželo vnitřní světlo jeho srdce.
Když rebecin přišla domů, čekalo ji tam velké překvapení. Vešla do kuchyně, aby připravila večeři, ale nic tam nenašla. Žádné maso, ryby ani barchesy. Prostě vše zmizelo. Dokonce i čerstvě upečené Hamantaschen (Hamanovy uši), jakoby se vypařily. Vešla do rabínova pokoje a když viděla jeho zářící tvář, okamžitě pochopila, kdo má na svědomí záhadné zmizení svátečního jídla. Potichu vyšla z pokoje a začala připravovat večeři z toho, co doma zbylo. Chudá židovka pak svým přítelkyním vykládala o zázračném šlachmonesu, který jim poslalo samo Nebe. Jistěže to musel být sám prorok Elijáš, který jí, jejímu nemocnému muži a dětem přinesl tak bohatý šlachmones. Avšak berdičevští Židé dobře věděli, že tentokrát jejich rebe Levi Jicchak důstojně zastoupil proroka Elijáše. Proto také rebemu posílali bohaté šlachmonesy a samozřejmě, nezapomněli ani na onu chudou Židovku a její rodinu. Tak veselý Purim v Berdičevu již dlouho nezažili.
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji
חגפורים שמח
rabín Daniel Mayer