Spletité cesty lidských osudů
Román rakouského prozaika (který však žije v Hamburku) Norberta Gstreina ANGLICKÉ ROKY (vydal Prostor) vzbuzuje u čtenářů i kritiky nejednu otázku – například: může autor narozený začátkem 60. let věrohodně popsat válečné události, má ho brát čtenář vážně, nebo mu má už předem prominout, že si vše vymýšlí? Dají se detaily takového zážitku vůbec vymyslet, pokud je člověk nezažil? (Terčem takové kritiky se stal známý román Bernharda Schlinka Předčítač pro svou naprostou vykonstruovanost a relativizaci válečné viny nacistů.) Kniha líčí osudy vídeňského židovského emigranta Gabriela Hirschfeldera a potopení bývalé luxusní lodi Arandora Star v červenci 1940 v severním Atlantiku, která plula pod britskou vlajkou.
Příběh je značně dramatický a má prvky detektivky. Na palubě parníku se nachází přes tisíc internovaných osob, přičemž jedním z nich je muž s nejasnou identitou. Velká Británie držela v internačních táborech muže, o nichž se domnívala, že představují pro stát nebezpečí, jenže často dala dohromady nacisty třeba s německy mluvícími židovskými uprchlíky. Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách – o padesát let později se rakouská lékařka z vídeňského sanatoria seznámí s vdovou po spisovateli Gabrielu Hirschfelderovi. Mladá žena je uchvácena jejími historkami o slavném rakouském rodákovi, už její muž byl totiž jeho velkým obdivovatelem. Rozhodne se, že začne sledovat Hirschfelderovy stopy, navštíví i tábor na ostrově Man, kde byl kdysi internován. Spisovatel pocházející z Rakouska se totiž před smrtí své ženě Margaretě přiznal, že během války zavraždil jistého muže… Příběh o pátrání po události z minulosti, tedy o hledání pravdy, si udržuje své dějové a vlastně i etické napětí. Je vůbec možné po tolika letech pravdu zjistit?
Příběh mladé lékařky se střídá se vzpomínkami spisovatele, k nimž patří i líčení pronásledování Židů ve Vídni, které jej vedlo k odchodu do Londýna. Ten se však za války stává horkou půdou pro všechny imigranty, kteří pocházejí ze zemí stojících na straně Německa. Rozplete mladá žena zamotané klubko spisovatelova osudu? Na odpověď si počkáme až do závěrečných stránek. Mimochodem – ta loď Arandora Star skutečně existovala a opravdu v roce 1940 vezla zahraniční vězně a potopila se, když byla torpedována německou ponorkou.
Od Vzpomínek přes Závod s časem k Vinici
Brožovaná Židovská ročenka nám, tak jako každoročně, přináší na 160 stránkách pestré čtení. Do sborníku přispělo deset autorů, přičemž čistou beletrii tu střídají faktografické texty, přitom ovšem překlady z cizích jazyků převládají nad původními českými texty. Ty jsou tu totiž jenom tři. Ze zahraničních spisovatelů se nejvýraznější zdají být dva, v Německu žijící ruská emigrantka Lena Gorelik (1981) a Jicchak Oren (1918–2007), autor čtrnácti knih, který se narodil na Sibiři, dětství a mladá léta v Číně, aby nakonec v roce 1936 zakotvil v tehdejší Palestině. Jeho originální, byt´ nesnadno charakterizovatelný styl kritici přirovnávají k surrealistům či rovnou k Jorge Luisovi Borgesovi, jihoamerickému literárnímu mágovi a průkopníkovi magického realismu.
Potěší dvacet stránek nezvykle bezprostředních básnických textů Ovseje Drize (1908–1971), židovského autora původem z Ukrajiny, které ovšem Jan Machonin nepřekládal z originálu psaného v jidiš, ale z ruštiny, do níž básně velmi volně již dříve přeložil básníkův přítel Genrich Sapgir. Jak překladatel vtipně poznamenává, jde o experiment – přeložil totiž dva básníky najednou.
Možná by mohla mít úvodní textík, kde by nám editoři (Alice Marxová a Jiří Daníček) přiblížili obsah jednotlivých příspěvků a případně zajímavé okolnosti jejich vzniku, jsou-li nějaké, či souvislosti jejich cesty za čtenářem.
Platí-li stále zásada, že to nejlepší přichází na konec, pak se té cti dostalo povídce Snacha Chaima Cigana, kde se leccos zajímavého dozvíme o židech i o muslimech. Povídka by snad mohla být součástí plánovaného povídkového souboru, o kterém se autor (Inu, čtenáři už dobře vědí, kdo se pod pseudonymem skrývá…) zmínil v rozhovoru pro Maskil, který vyšel minulý měsíc. A na úplném konci sborníku nalezneme devítistránkovou milou povídku Davida Jana Novotného, která je parafrází známého starozákonního příběhu a jde o ukázku z chystané knihy Bible pro starší a pokročilé.
Příběh pražského ghetta
Tahle nevelká knížka ZÁNIK PRAŽSKÉHO GHETTA skrývá velký příběh, i když ho nepopisuje vyčerpávajícím způsobem. Jsou to vlastně knihy dvě. Tou první je – řekněme starosvětsky rozšafná – novela jistého Josefa Veselého, který ji vydal před sto lety, v roce 1917. Nejcennější na ní není ovšem příběh, který se hemží vcelku lacinými banalitami, ale na jedné straně historický jazyk a na straně druhé poměrně detailní líčení dávno již neexistujících domů i celých ulic, které byly součásti druhdy asanovaného pražského Josefova. Tato židovská čtvrť byla počítána jako pátá v Praze. Její nevábný stav ovšem vedl pražské radní k rozhodnutí, o kterém se zpětně občas ještě diskutuje – většina ghetta byla zbourána a na jejím místě stojí dnešní Josefov s luxusní Pařížskou třídou v čele.
Veselý se zde pohyboval zřejmě dosti často, měl tu své kumpány z „mokré čtvrti“, vyznal se v labyrintu uliček a dvorků, věděl, kde hledat levnou nálevnu či potěchu ve vykřičeném domě. Oněch sto dvacet literárních stran není ovšem žádným veledílem, zachytil ale celou plejádu autentických postav a postaviček, které se v té době v ne zrovna nejčistších koutech Prahy pohybovaly.
Druhou část knihy, tedy asi sedmdesát stran, tvoří dílo současné z pera Dana Hrubého, známého autora skvělé řady Pražských příběhů, které vycházejí v jednotné grafické úpravě (a samo nakladatelství nese tento název). Text doplňuje beletristické snažení Veselého o faktografický rámec, zmiňuje rozporuplné názory na plošnou asanaci, která byla nezvykle rozsáhlá. Drsné příběhy pocházejí z archivů, jsou skutečné – což u Veselého není jisté. S dobovými ilustracemi se pohrála Helena Hrubá Zahrádecká a výrazně tím aktualizovala dobovou atmosféru, dodala starým snímkům svými uměleckými kolážemi nový, moderní rozměr.
LUBOR FALTEISEK