Abraham Sonnenschein, poslední převozník ve vnitřní Praze

Člověk by si myslel, že starý vodák, který má za sebou víc než půl století těžké práce, si v sedmdesátce už rád sedne na svou lavičku u Vltavy, zapálí si svou zakouřenou gypsovku a bude spokojeně pozorovat, jak mu ta „jeho“ voda proudí před očima. Jenomže ono tomu tak není; uvidíte sami, povídka o posledním pražském převozníkovi, který převážel ve vnitřním městě, vás o tom přesvědčí.

Starý Abraham Sonnenschein, dobrák „Avrojmele“, jak se mu Na Františku říkávalo, bránil se totiž stáří, penzi a zahálce zuby nehty. Převážíval přibližně v místech, kde dnes stojí Právnická fakulta, a byl u vody – a na ní – se svou přetěžkou pramicí od brzkého rána do pozdního večera, v létě stejně jako v zimě, pokud se ovšem Vltava nepokryla silným ledem.

Stalo-li se tak – a Vltava zamrzávala k radosti pražských dětí každou zimu – provozoval starý Sonnenschein u břehu pod pláckem „Žiďákem“ pěkné kluziště, které stále opatroval a čistil a zametal, takže se lesklo jako obrovské benátské zrcadlo. V létě nosíval starý Sonnenschein na sněhobílé hlavě obrovský mušketýrský slamák, na sobě měl čeveno-bíle pruhovaný plátěný oblek a pod bílým bismarckovským vousem věčnou gypsovku v koutku úst. Byl dobrák tělem i duší a všechny staropražské děti ho milovaly. Hlavně židovské, které se od „Avrojmeleho“ nechávaly „přebrodit“ na druhou stranu milované řeky, když si vyrazily „na švimku“, totiž na plovárnu. Většinou to bývalo buď na „Občanskou“, kde byl neomezeným vládcem starý přísný Gebert se svým tělnatým synem, nebo na hned vedle stojící „Militérku“, na Vojenskou plovárnu, kde tehdy „švimmajstroval“ starý ochmelka Liška. Za obyčejný převoz se platilo půl krejcaru, ale když některé z dětí chtělo veslovat, muselo zaplatit celý měďák. A to potom starý Sonnenschein vesloval u druhého páru těžkých vesel a bezpečně řídil starý, neohrabaný koráb od levého břehu k pravému a opačně. Po dešti nebo po jarním tání, když byla vysoká voda, pustil se převozník Sonnenschein do opravy stařičkého plavidla a brzy se starý koráb zase blýskal jako nový.

Zrovna dnes, když na korábu převážel vznešenou návštěvu, řádila Vltava podle všech pravidel bouřlivého podzimu. Ale převozník napnul všechny síly a vesloval jako snad nikdy před tím. Musí přece ukázat pánům od magistrátu, jak spolehlivě převáží své pasažéry, ať je voda, jaká chce!

„No, pane Sonnenschein, dnes to jde ztěžka, co?“ prohodil pan starosta zemského hlavního města dr. Karel Groš. Seděl na lavičce proti Sonnenscheinovi ještě s městskými radními Sýkorou a Schimmelpfenngem a s nimi ještě dva magistrátní zřízenci v kulatých čepičkách.

„Nu, to vědí, pane starosta, ten vítr dnes, ten vítr! A proud je dneska taky řádský! Vždyť ona ta moje milenka stále stoupá!“ povídá Sonnenschein.

„To nic, pane Sonnenschein, brzy budou mít po dřině! Támhle,“ a pan primátor ukazuje v rukavičce, ve které drží deštník, směrem po proudu, „už brzy postavíme krásný, moderní nový most,“ a pan primátor se při těch slovech blaženě usmívá.

Do Sonnenscheina jako by hrom uhodil. Zmůže se jen na polohlasné zamumlání „Šmá Jisroel!“, bezzubá ústa zůstanou na okamžik otevřená, z bílého vousu skápne slina. I veslovat na několik okamžiků zapomněl.

„Ale …,“ řekne po chvíli „Avrojmele“ tiše, „co potom bude se mnou, milostpane?“

„Půjdete na lepší, pane Sonnenscheine a uvidíte, že budete spokojen,“ odvětil Groš. A starý převozník začal opět veslovat; jde mu to pomalu, starostlivě hledí z jednoho radního na druhého a od jednoho zřízence bloudí očima ke druhému… „Už je to tak, do roka tu bude stát pěkný most a vy budete sedět nebo stát v budce u okénka a vybírat mostné. Po krejcárku!“

A tak Sonnenschein převezl magistrátní panstvo na druhý břeh, ale musel se pak zase hned obrátit zpět, protože pan primátor se chtěl osobně přesvědčit, jak dlouho celý převoz trvá. Sledoval čas na svých zlatých remontoárkách s dvojitým pláštěm, které vytáhl zpod géroku, spokojeně si kývl hlavou a prohlásil majestátně: „No jo, trvá to dlouho, most bude vyhovovat líp!“

Dlouho, dlouho … říká si Sonnenschein, jak to dlouho, vždyť jsem dnes vesloval jako blázen a s plnou silou. Jindy si dám na čas a on říká dlouho, dlouho… pan primátor!

Když se zase vrátili na staroměstskou stranu, na pravý břeh, a panstvo nastoupilo do čekajících tří kočárů a odjelo, zůstal Sonnenschein ve své pramici dole na nábřeží sám a smutně hleděl do plynoucí vody. Tak tedy sbohem, moje milovaná a tolik opatrovaná pramičko! Sbohem, moje milované vltavské vody, moje vlnky, sbohem, moje děti, které jste se mnou brázdily naši svatou, milou řeku!

A skutečně, již druhý den přišly zástupy dělníků, přijely koňské povozy, válcovačky, inženýři a pomocné dělnictvo a na písčitém břehu skřípaly těžké kesony. A zanedlouho tu stály stovky sudů cementu, lokomobily započaly těžkou práci a nábřeží se hemžilo dělníky, tesaři a zedníky. Sonnenschein posmutněl. Nové vzezření okolí se svým ruchem, shonem a blátem se mu ani trochu nelíbilo. Provoz na pramici téměř ustal. Pomyslel si, že je jeho řeka vlastně ohrožena, jaká zbytečnost, že tu bude stát nový most! Máme přece Karlův most, támhle vedle Železnou Iávku, Eliščin most, tak na co ještě tento další? Ale dílo nezadržitelně rostlo, během několika měsíců se nad řekou už klenuly oblouky, jako by chtěly celé to líbezné údolí udusit, jako by chtěly jednou provždy starého Sonnenscheina odsud vystrnadit.

A po roce přišel den „slavnostního zahájení“. Sonnenschein sedí dole na pramici a dívá se nahoru k novému, „funglnáglnovému“ mostu Svatopluka Čecha. Granátníci ve vysokých huňatých černých čepicích vypálili z pušek slavnostní salvu do vzduchu, vojenská kutálka hraje Zachovej nám Hospodine a Kde domov můj, černožluté a červenobílé prapory se vesele třepotají ve svěžím větru, na uniformách se třpytí zlaté knoflíky a vyznamenání, elegantní dámičky v bílém s převelkými klobouky na vysokých účesech volají „Sláva“ a „Hóch!“… a dole na nábřeží pod regulační zdí sedí poslední převozník ve vnitřní Praze na své pramici a po tváři mu kanou slzy.

Skončí tu dnes svou práci, kterou dělal poctivě a rád déle než padesát roků. Pekařský učedníček, kterého před chvílí převezl s kolem a s nůší plnou voňavých rohlíků, byl jeho poslední pasažér. Za chvíli sem přijdou, vezmou mu loď a vesla, vyvedou jej nahoru, obléknou mu zřízeneckou uniformu, na hlavu mu posadí kulatou magistrátní čepičku a postaví ho k té budce u mostu. Jeho starý vodácký mundúr hodí do vln a až bude nacucaný vltavskou vodou, klesne ke dnu. A on, Sonnenschein, bude stát před okénkem a natahovat otevřenou dlaň pro krejcárky jako prachobyčejný žebrák. Cožpak je on, Sonnenschein, žebrák? On je přece převozník, a to ještě k tomu řádný a ctihodný převozník! Ne, k tomu nikdy nesmí dojít. On, Sonnenschein, patří přeci dolů, na svou řeku, na svou pramici, na houpající se vlny, musí držet v mozolovitých dlaních vesla, a ne je natahovat pro drobné mince!

Zatím nahoře přestřihl místodržící v Čechách, kníže František Thun, bílou pásku a panstvo ve vysokých cylindrech vstoupilo za zvuků Gott erhalte, Gott beschütze! s velkou slávou na nový most. Primátor doktor Groš řeční česky a potom německy a pak arcibiskup, svobodný pán Skrbenský, kropí zábradlí svěcenou vodou. Sonnenschein slyší dole hlučné „Nazdar!“ a „Sláva!“, slyší, jak vojenská hudba vyhrává starorakouské pochody, a zdá se mu, že nastal konec světa. Zaslechl ještě mužský pěvecký sbor a vtom se mu udělaly před očima takové prapodivné černé a červené kruhy a polilo ho prudké horko. Chtěl vstát a smočit osmahlé čelo… nešlo to. Klesl na zábradlí pramice…

Když mu jeho stará bachratá manželka Klárinka přinesla v ošoupané kabele oběd, našla svého „Avrumkeho“ ležet nehybně na prknech…

„Pro Boha jediného!“ vykřikla… Starý Sonnenschein byl mrtev. Rozloučil se s milovanou Vltavou a se svou pramicí v tomtéž okamžiku, kdy nad jeho sněhobílou hlavou zahájili provoz na nově postaveném mostě Svatopluka Čecha. Rozžehnal se se světem, ve kterém nemohl žít bez poctivé práce, bez pramice a bez své nade vše milované řeky, své Vltavy. On, poslední převozník ve vnitřní Praze: Abraham Sonnenschein z Rabínské ulice…

František Robert Kraus
Foto: wikimedia

Ukázka z knihy Františka Roberta Krause Povídky ze Svrabové čtvrti