O šabatu, 21. listopadu čteme parašu Toldot –תולדות (Gn 25,19–28,9). Tato paraša začíná slovy: וְאֵלֶּה תּוֹלְדֹת יִצְחָק בֶּן־אַבְרָהָם אַבְרָהָם הוֹלִ֥יד אֶת־יִצְחָק – Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka.

Paraša se však nezabývá ani tak Izákem, jako spíše životem jeho dvou synů: Jákoba a Ezaua. Ihned na počátku paraši vyvstává otázka, proč je dvakrát uvedena jedna a ta samá skutečnost, že Izák je Abrahomovým synem a že Abraham zplodil Izáka? Vyvětlení nám přináší midraš Tanchuma, paraša Toldot 1, který se zabývá starší historií pobytu Abrahama a Sáry v pelištejském Geraru. Tehdy, ze strachu, že jej kvůli jeho ženě Sáře zabijí, vydával Abraham Sáru za svou svobodnou sestru. Tu ji nechal gerarský král abímelech přivést do svého harému, ale Bůh ho ve snu varoval, aby se jí ani nedotkl, neboť je vdaná. Abímelech Hospodinvo varování uposlechl (Gn 20,1–18).  To však neodradilo různé posměváčky, aby říkali, že Sára otěhotněla s Abímelechem. Proto Hospodin přikázal andělu odpovídajícímu za novorozence, aby učinil Izákův obličej shodný s obličejem jeho otce Abrahama. Tak nemohlo být pochyb o tom, kdo je Izákovým otcem. Jejich obličeje byly tak podobné, že si lidé pletli otce se synem a naopak. Abraham pak prosil Hospodina, aby přece jen učinil jakýsi rozdíl v jejich podobě. Bůh pak učinil Abrahamův obličej starším (midraš Tanchuma, Toldot 6).

Izákova žena Rivka, která byla dvacet let neplodná, nakonec díky modlitbám svého muže otěhotněla a čekala dvojčata. Děti se však v jejím těle začaly strkat. V midraši Berešit Raba 63:6 se uvádí, že když stála Rivka u synagog a učeben, dral se ven z jejích útrob Jákob, aby mohl co nejdříve sloužit Bohu a učit se Tóru. Když však šla okolo pohanských chrámů, tak se dral ven Ezau, aby mohl co nejdříve sloužit pohanským modlám. Nadešel čas a Rivka porodila. První, který se narodil byl celý rezavý a chlupatý a pojmenovali jej Ezau. Po něm se narodil jeho bratr, který držel Ezaua za patu (hebr. עקב) a proto jej pojmenovali Jákob – יעקב. Prvorozený Ezau byl znalým lovu a mužem pole – וַיְהִי עֵשָׂו אִישׁ יֹדֵעַ צַיִד, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech – וְיַעֲקֹב אִישׁ תָּם יֹשֵׁב אֹהָלִים (25,27). Otec Izák měl raději Ezaua, jenž mu vždy přinesl k jídlu vlastnoručně upravenou zvěřinu, kterou ulovil. Rivka měla naopak radši Jákoba, který jí pomáhal v domácnosti, ve stanu. Ezau je prototypem nezkrotného divokého lovce, pro nějž je pole – שָׂדֶה domovem. Ezau je fyzicky silný, udatný a vládne všemi druhy zbraní. Dovede se postavit nejen divoké zvěři, ale i nepřátelům. Přirozeným prostředím mu je nejen prosté pole, ale i pole válečné – הקרב שדה. Kdežto Jákob je muž sídlící ve stanech, tedy muž střežící domácí krb, bohabojný a učící se Tóru. Midraš Berešit Raba 63:10uvádí, že slova יֹשֵׁב אֹהָלִים – sídlil ve stanech odkazují na stan Hebera a na stan Šéma, tedy na učebnu Hebera a učebnu Šéma, v nichž se Jákob učil Tóře. Dodnes máme termín označující místo zasvěcené výuce Tóry jako – הלה של תורהא – stan Tóry.

Mezitím na smrt unavený a hladový Ezau prodal Jákobovi za kus chleba a čočkovou krmi své prvorozenství, a tak jím pohrdl. O tomto ‚obchodu století‘ však věděli jen oba bratři. Ezau pojedl, napil se, vstal a odešel – וַיֹּאכַל וַיֵּשְׁתְּ וַיָּקָם וַיֵּלַךְ (Genesis 25,34). Tato slova svědčí o skutečnosti, že Ezau neprojevil minimální slušnost a nenapadlo jej poděkovat Hospodinu za jídlo. Přesto měl Izák radši Ezaua.

V této souvislosti si rabi Moše Teitelbaum (1759–1841), autor díla משה ישמח, položil otázku: „Je možné, aby Izák měl radši lovce Ezaua než svého bezúhonného syna Jákoba sídlícího ve stanech?“ Zároveň si na ni odpověděl: Izák si v duchu řekl: „Není divu, že Jákob je mužem bezúhonným a spravedlivým. Vždyť nebyl vůbec podroben životním zkouškám. Nemusel se přít s lidmi, ale žil odděleně ve svém stanu. Kdežto Ezau, který je lovcem a mužem pole, ten neustále riskuje svůj život. A pokud v něm zůstalo alespoň něco málo pozitivního, je hoden lásky.“

Izák byl již starý a slepý, když se rozhodl požehnat svého prvorozeného Ezaua. Izák mu oznámil svůj úmysl a požádal ho, aby mu, jako obyčejně, připravil ze svého úlovku pochoutku, kterou má rád a potom, že jej požehná. Rivka, která stála u Izákova stanu, vše slyšela, a poté, co Ezau odešel na lov, spěchala domů a milovanému Jákobovi oznámila svůj plán. Jákob se měl přestrojit a vydávat se za Ezaua a přinést otci chutnou pečeni, kterou Rivka připraví. Tak se i stalo. Jákob přišel do stanu svého otce s tím, že je jeho Ezau a přinesl mu pochoutku, kterou z ulovené zvěřiny připravil. Izákovi bylo divné, že se Ezau tak brzy z lovu vrátil, ale převlečený Jákob mu řekl, že mu Hospodin dopřál velmi rychlý úlovek. Slepý Izák se přece jen chtěl hmatem přesvědčit, že ten, kdo přišel je opravdu Ezau, neboť hlas se mu zdál podobný hlasu Jákobovu. Když k němu převlečený Jákob přistoupil a Izák jej ohmatal, pronesl:  הַקֹּל קוֹל יַעֲקֹב וְהַיָּדַיִם יְדֵי עֵשָׂו- Hlas je to Jákobův, ale ruce Ezauovy (Genesis 27,22). Tak přelstili Rivka s Jákobem Izáka, i když právo na požehnání náležející prvorozenému synovi měl nyní již Jákob, který od Ezaua prvorozentví koupil, ale to samozřejmě otec Izák netušil. Tak se dostalo Jákobovi požehnání, které měl původně dostat Ezau (Genesis 27,27–29).

Zde se zastavme a uveďme, že hlavním posláním celé První knihy Mojžíšovy – knihy Genesis – hebrejsky בְּרֵאשִׁית je zakotvit a utvrdit právo národa synů Izraele na kenaanskou zemi, na zemi Izraele, kterou Hospodin zaslíbil našemu praotcovi Abrahamovi a jeho potomkům. (Viz Rašiho komentář k Genezis 1,1).

V tomto kontextu také můžeme vidět i poslání naší paraši. Musíme si uvědomit, že na jedné straně naše přítomnost v zemi Izraele je podmíněna naším chováním a plněním Božích přikázání – מצוות obsažených v Tóře. Na druhé straně muž, který podobně jako Jákob sedí ve stanu a učí se Tóru, těžko může Bohem zaslíbenou zemi, v níž se usadil, efektivně bránit proti nepřátelům. Kdo však může přispět k obraně země a k jejímu osvojení je אִישׁ שָׂדֶה – muž pole, tedy člověk s podobnými vlastnostmi jako měl Ezau. Muž, který vládne pluhem i mečem. Avšak fyzická síla, znalost obdělávat půdu a vládnout zbraněmi v době války také nestačí. Jak jsme již dříve uvedli, je nutná i morální způsobilost, plnění micvot Tóry a pokora před Hospodinem a tyto vlastnosti pak nalezneme u Jákoba.

Na takové ideální spojení poukazují Izákova slova: הַקֹּל קוֹל יַעֲקֹב וְהַיָּדַיִם יְדֵי עֵשָׂו – Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy. Zemi Izraele je možné osídlit, zúrodnit, vystavět a ubránit proti všem nepřátelům jedině spojením Jákobova srdce milujícího Boha a jeho přikázání spolu s Ezauovýma rukama vládnoucíma pluhem a v případě nutnosti i mečem. Tyto vlastnosti vyjádřené aramejským termínem  סַפְרָא וְסַיָּיפָאby měl mít každý z nás – být člověkem Knihy a zároveň obráncem Zaslíbené země.  

rabín Daniel Mayer