S Davidem Maxou o výzvách i úspěších české židovské komunity, ale také o tom, jaké to je stát se rabínem v době pandemie.

Před krátkým časem jste po šestiletém studiu na rabínském semináři Abraham Geiger College byl oficiálně ordinován a stal se českým progresivním rabínem. Co stálo bezprostředně za rozhodnutím začít toto náročné studium? Chtěl jste se od mala stát rabínem?

Když jsem byl malý, židovství pro mě znamenalo jen minulost, tedy například pravidelné návštěvy hrobu mého pradědečka Davida Melliona na židovském hřbitově na pražských Olšanech s mým tátou. Když mi bylo asi patnáct, můj dobrý přítel, hudební skladatel a spisovatel Alexander Goldscheider, mě vzal na sederovou večeři, kterou vedl rabín Karol Sidon. Toto byl můj vůbec první kontakt s žitým židovstvím, který mě utvrdil v zájmu žít židovským životem. Tento zájem mě přivedl až k setkání s docentem Bedřichem Noskem, po němž jsem se rozhodl ke studiu judaistiky pod jeho vedením.

Na samém počátku mého rozhodnutí stát se rabínem však stálo jedno setkání s Kateřinou Weberovou, která dnes učí židovskou výchovu na Lauderových školách a vede kurzy judaismu a hebrejštiny v Ec chajim. Zdá se mi to jako včera, když si vzpomenu na to, jak se mi zmínila, že v České republice bude zapotřebí progresivní rabín. Začal jsem o tom vážně uvažovat a číst o rabínském povolání. Velmi na mě zapůsobil příběh českého rabína Richarda Federa, jeho životní a mravní síla. Toto přemítání mě přivedlo až k setkání s rabínem Joelem Oseranem, viceprezidentem Světové unie progresivního judaismu, který před lety často dojížděl do Prahy. Při setkání se mě zeptal: „Ale uvědomuješ si, že stát se rabínem je dlouhá cesta, která tě přivede neznámo kam?“ Tento argument jsem přijal. Cesta to byla dlouhá, ale přivedla mě tam, kam jsem se od počátku chtěl dostat, zpátky domů.

Proč jste si vybral právě Abraham Geiger College?

Složil jsem zkoušky na Leo Baeck College v Londýně i Abraham Geiger College v Berlíně. Zvolil jsem nakonec Berlín. K těm nejzásadnějším důvodům patřil fakt, že tato škola myšlenkově i geograficky navazuje na tradici rabínské školy Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, která byla založena v Berlíně v roce 1872 a fungovala až do svého uzavření nacisty v roce 1942. K významným představitelům této školy patřili například rabín Leo Baeck nebo filosof Hermann Cohen. K absolventům se řadí rabíni Emil Fackenheim, Abraham Joshua Heschel a Regina Jonas. Bylo pro mě důležité stát se součástí řetězce této středoevropské tradice. Dále na mě mělo vliv, že na téže škole studoval též můj přítel a mentor rabín Tomáš Kučera, který se v roce 2006 stal jedním z jejích prvních absolventů. A v neposlední řadě to byli inspirativní učitelé. Za vše mluví osobnost prezidenta školy rabína Waltera Jacoba, u kterého jsem studoval progresivní halachu a který se narodil v roce 1930 v německém Augsburgu a v roce 1940 emigroval do USA. Je představitelem šestnácté generace rabínů ve své rodině.

DAVID MAXA (*1990) se narodil v Bratislavě a vyrostl v Praze. Studoval judaistiku a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a poté rabínská studia na rabínském semináři Abraham Geiger College na Univerzitě v Postupimi. Od podzimu 2020 působí v Česku jako progresivní rabín. Zajímá se o literaturu, hudbu a rád cestuje. Je ženatý a má jednoho syna.

Jaké přednosti či výhody vidíte v reformním (resp. progresivním) judaismu?

Nemyslím si, že jakýkoliv směr judaismu by měl přednosti, které by ho automaticky zvýhodňovaly před dalšími směry. Jsou to prostě rozličné, ale zcela rovnocenné způsoby, kterými člověk může prožívat své židovství. Nádherné je, když se mezi nimi vytvoří symbióza a vzájemný respekt, a velmi doufám, že se to podaří i v českém prostředí. Jako takový fungující příklad podobné symbiózy mohu uvést studijní pobyt na Institutu Shaloma Hartmana v Jeruzalémě, kde jsem u jednoho stolu studoval a diskutoval s rabíny a rabínkami všech denominací.

Musím zdůraznit, že každý směr židovství má své typické prvky, které mají potenciál zapůsobit na určitou skupinu lidí. Co se týče progresivního židovství, nejlépe to myslím vyjádřil rabín Abraham Geiger: „Skrze vědění k víře.“ Progresivní židovství je židovstvím tradičním, ale zároveň klade důraz na spojení náboženství s racionálním věděním a vědeckou realitou, od každého vyžaduje vůli samostatně se rozhodovat a věří, že židovská tradice podléhá evoluci a že v každé generaci se systému micvot dostává nového významu v duchu doby, v důsledku čehož je otevřené rozumné inovaci systému náboženského zákona halachy. Příkladem toho je například důraz na rovnoprávnost mužů a žen v náboženském prostředí.

Jako vidíte ze své pozice budoucnost místních reformních komunit a reformního židovství v ČR?

Vidím ho z mnoha důvodů pozitivně, zejména proto, že progresivní, respektive reformní židovství je v českém prostředí doma. Občas zaslechnu, že progresivní židovství je vlastně „americký import“. Je tomu však přesně naopak! Progresivní židovství je ve skutečnosti „český export“. Zakladatelem progresivního judaismu v Americe byl totiž český rabín Isaac Mayer Wise (1819–1900), který se narodil v Lomničce v Čechách a vystudoval na ješivě v Golčově Jeníkově. V roce 1846 odešel do USA a působil v Cincinnati v Ohiu. Založil zde zastřešující organizaci amerických progresivních židovských obcí Union of American Hebrew Congregations a rabínský seminář Hebrew Union College. Obě zmíněné organizace existují dodnes. Progresivní židovství u nás se však vyvíjelo bez závislosti na tom americkém a na tyto kořeny je třeba navazovat. Ale zpět k budoucnosti. Věřím, že budoucnost progresivního židovství u nás je pevně spjata s budoucností židovské komunity jako takové. Bude-li se dařit jí, bude se dařit i progresivnímu židovství.

Jaký je podle vás největší úkol či výzva pro židovskou komunitu v ČR?

Je důležité hovořit o úkolech a výzvách, ale neméně důležité je uvědomit si, čeho všeho již bylo dosaženo. A je toho hodně. 90. léta 20. století přinesla židovským obcím přelomové změny. Započala jejich náboženská obnova, bylo možné budovat vztah k Izraeli, zvýšila se informovanost o židovství ve veřejném prostoru, vytvořilo se spojení se zahraničními a mezinárodními židovskými organizacemi, podařilo se zajistit židovské vzdělávání na Lauderových školách, péči o seniory a přeživší, péči o židovské památky a zrovnoprávnit liberální a konzervativní směr na úrovni Federace židovských obcí. Velmi oceňuji práci všech, kteří k tomuto přispěli. Všechny tyto věci dávají zdravý základ pro budoucnost.  

Nyní záleží na tom, jak se nám podaří vypořádat s výzvou, kterou symbolizuje demografická situace českých židovských komunit. Menší židovské obce již pociťují reálné nebezpečí zániku v horizontu několika desetiletí. Velmi bych si přál, aby moje práce přispěla k tomu, aby se to nestalo. Věřím totiž, že rabínská práce má potenciál ovlivnit samotné příčiny této demografické situace. K nim se řadí stále existující trauma zničení židovského života během šoa a další stigmatizace židovské identity během totalitního režimu, v české společnosti sílící trend odstupu od organizovaného náboženského života, ústup židovského života v domácnosti, chybějící židovské vzdělání, a také odcizení patrilineárních Židů od židovských komunit.

Jak konkrétně k tomu chcete přispívat? A co vy osobně považujete jako rabín za svou největší výzvu (mezináboženský dialog, práci s mladými…)?

Učinit židovskou tradici relevantní také pro lidi židovského původu, kteří v ní (alespoň prozatím) nic nespatřují. V tomto ohledu mě velmi baví práce s dětmi i mladými lidmi, ale také vzdělávání starších. Rád s lidmi studuji tradiční židovské texty, diskutuji s nimi o nich a jsem zvědavý na jejich interpretaci.

Dalším těžištěm mé práce je vskutku mezináboženský dialog a samozřejmě také boj proti předsudkům vedoucím k antisemitismu. Zde je také velmi důležitá práce s mladými lidmi. I proto jsem se podílel na realizaci edukačního projektu Nezapomeneme ve spolupráci s Univerzitou Karlovou.

I když jako rabín působíte zatím poměrně krátce, přes to se zeptám – co na své práci (která je velice pestrá) máte nejraději?

Jako rabín sice působím krátce, ale už jako rabínský student jsem po celou dobu svého šestiletého studia působil v českých židovských komunitách. Nejraději mám příležitosti k setkávání s lidmi, které mi umožňuje má práce. Židovství nehledá Boha v tiché kontemplaci, ale v živém dialogu s druhými a v zájmu o ně. Náš praotec Abrahám dokonce podle rabínského výkladu opustil „Boží přítomnost“ kvůli tomu, aby mohl pohostit kolemjdoucí, skrze které ji znovu našel.

Jaké to je, začít pracovat jako rabín v této složité době v čase pandemie?

Řekněme, že jsem si to takto nepředstavoval ani v tom nejdivočejším snu… Jedno židovské přísloví ale říká „Der menč tracht un Got lacht“ (Člověk plánuje a Bůh se směje).

Židovství je o osobním setkávání, které nám v této době není umožněno. Zároveň nás ale židovská vynalézavost učí, že musíme vyjít s tím, co máme. Záhy jsem tedy začal pořádat online bohoslužby, šiury a přednášky. Na základě početných zpětných vazeb věřím, že účast na těchto online aktivitách dává mnoha lidem tolik potřebný kontakt i sílu překonat obtížnou dobu.

Setkal jste se už například v souvislosti s probíhající epidemií, která nás všechny sužuje, jako rabín s nějakou potřebou pastorační péče nebo duchovní pomoci?  

Jsem v kontaktu s mnoha lidmi, od kterých pravidelně slyším slova jako samota, nejistota a strach. Jsem rád, když slyším, že jim rozhovor se mnou jako rabínem pomohl. Poskytovat duchovní poradenství je velká zodpovědnost. Někdy jsou to velmi smutné příběhy, ale jsem rád, že mohu v této době jako rabín působit a snad lidem trochu pomoci.

Troufáte si na nějakou teologickou reflexi současné světové koronavirové krize?

Nedávno jsme četli parašu Noach, jejíž příběh o potopě světa jistě všichni známe. To, co se děje nyní, samozřejmě nedosahuje takových rozměrů, ale jisté podobnosti najít můžeme. Stejně jako Noemova rodina se za účelem ochrany života izolujeme a nevíme, kdy „vody opadnou“, kdy se opět vrátíme k normálnímu životu. Symbolicky všichni čekáme na to, až nám holubice přinese olivový list, až budeme moct vidět své blízké bez strachu, že se nakazíme nebo že nakazíme je. Měli bychom současné doby využít k přemýšlení, v čem bychom se jako lidstvo mohli zlepšit. Uvažovat nad tím, jak se chováme ke své planetě a k sobě navzájem.

S manželkou Juditou máte rok a půl starého syna. Rodiče vás obou si prošli hrůzami holokaustu. Vy tedy nyní vychováváte v židovské rodině v čase míru a svobody další generaci. Jak velkým tématem je pro vás vzdělání a výchova vašeho syna v židovské tradici?

Můj otec Hynek Maxa se narodil roku 1922 a během války se díky lidské pomoci zvládnul ukrýt v sanatoriu na Svaté hoře u Příbrami, nicméně otec Judity Pavel Bergmann, který se také narodil před válkou (roku 1930) takové štěstí neměl. Prošel si Terezínem a peklem Osvětimi a Mauthausenu. I když již oba odešli do svého světa, stále jsou s námi ve vzpomínkách a příbězích. V židovství je předávání tradice z generace na generaci klíčovým úkolem, který je přítomen bez ohledu na to, jestli je člověk rabín nebo laik.

Přiznávám, že jsem měl velkou radost, když si náš malý syn, který mě pravidelně doprovází do synagogy, najednou přes sebe přehodil ručník s přesvědčením, že se jedná o talit, vzal si svou kipu, otevřel si svou dětskou knížku jako sidur a začal zpívat.

Ptala se RÁCHEL POLOHOVÁ
Foto Sheila Pallay a Leona Kalvodová