Již ve čtvrtek 10. prosince zapalujeme první chanukové světlo, kterým zahajujeme osmidenní svátekChanuka – חנוכה. Svátek končí v pátek večer, 18. prosince a ihned poté zahajujeme večerní modlitbou šabat.
Chanukový zázrak
Každovečerní zapalování chanukových světel za zpěvu tradiční písně Ma‘oz cur a některé chanukové obyčeje, jako jsou hra s drejdlem – sevivonem (סביבון)nebo příprava chanukových jídel na oleji, například koblih (סופגניות) nebo latkes – bramboráků לביבות)), nám připomínají zázrak. O tom, jak malé množství čistého olivového oleje, vydrželo místo jednoho dne hořet v chrámové menóře zázračným světlem plných osm dní, se dočteme v talmudickém traktátu Šabat 21b.
V této stati se uvádí, že כשנכנסו יוונים להיכל, טמאו כל השמנים– Když Řekové vstoupili do Chrámu, znesvětili všechen olej, který se tam nacházel. Tato slova mohou posloužit jako odpověď na dilema, co můžeme přijmout a co ne ze západní evropské kultury. Problém v Matitjášově době, za panování seleukovského krále Antiocha IV. Epifana (175–164 př. o. l.) byl, že duch helenismu a jeho kultura pronikly do „chrámu“, tedy přímo do vnitřního kulturního a duchovního prostoru židovského národa, který byl jimi dosud nedotčen. Tato univerzální helenistická kultura, která byla založena na polyteistickém nazírání na svět a na vše, co v něm probíhá, pronikla do „chrámu“ a znesvětila čistý olej židovské duchovnosti. To bylo hlavní příčinou zápasu v období hasmonejského povstání. Řekové spolu s helenizovanými Židy, tzv. מתיוונים (mitjavnim), kteří se stali jejich ideovými pomocníky, chtěli zaměnit tradici učení Tóry za helenistickou kulturu. Tvrdili, že při vší úctě k tradici, by se neměl židovský národ protivit požadavku Řeků přijmout jejich „pokrokovou“ univerzální kulturu, která může Židy jen obohatit a umožnit jim vstup mezi civilizované národy. Helenizovaní Židé v tom viděli obyčejný kulturní zápas, pro který není nutné ohrozit národní židovskou existenci a ztratit tak mnohé výhody, které by seleukovská říše mohla Židům poskytnout. Oproti tomu Hasmonejští a jejich přívrženci považovali takový přístup helenizovaných Židů (מתיוונים) za fatální chybu.
Univerzální helénistická kultura?
Náš židovský národ (lid) není jako ostatní národy. Ostatní národy mohou přijímat různé kultury, aniž by to uškodilo nebo ohrozilo jejich národní existenci. Ne tak tomu je s židovským národem. Tóra po více než tři tisíciletí formovala židovský národ, který je proto na ní závislý. Pokud by židovský národ zcela opustil Tóru, pak to nepovede pouze k jakémusi duchovnímu vakuu, které by mohlo být vyplněno jiným obsahem, ale židovský národ se stane, abychom použili Rašiho slova, „pustou jámou, v níž není životodárná voda, tedy Tóra, ale jsou v ní hadi a škorpióni.“ (viz Rašiho komentář ke Genesis 37,24). Pokud by židovský národ zcela odvrhl Tóru a tato by přestala uprostřed židovského národa existovat, přivedlo by to k celkovému zhroucení a židovský národ by se propadl do hlubin mravního marasmu mnohem hlouběji než ostatní národy světa. Odstrašujícím příkladem, kdy někteří Židé odvrhli Tóru a vyměnili ji za „pokrokovou“ revoluční ideologii komunismu, byl počátek sovětské éry v Rusku. Mnozí, kteří zcela zavrhli své židovské tradice a víru otců a oddali se nové „samospasitelné“ víře v komunismus a v beztřídní společnost, nakonec skončili své životy ve sklepeních NKVD nebo ve stalinských gulazích.
Vraťme se však do hasmonejského období. Zpočátku král Antiochos IV. Epifanés využíval helenizovaných Židů k propagaci své „svět sjednocující helenistické kultury“ uprostřed židovského národa. Jistě byli mnozí tito Židé, kteří se snažili své bratry seznámit s matematikou, geometrií, architekturou a v neposlední řadě i s lékařstvím, které řečtí a helenizovaní intelektuálové mistrně ovládali. Kdyby zůstalo, řekněme, u těchto exaktních věd, nebyl by to problém. Také znalost řečtiny se mohla velmi dobře hodit omezenému počtu židovských obyvatel Judska, a zvláště pak těm, kteří se zabývali mezinárodním obchodem. Řečtina byla v tehdejším Středomoří lingua franca. Situace se však začala komplikovat a postupně vyhrocovat, když tito helenizovaní Židé začali s královským požehnáním a podporou seznamovat židovský lid s řeckou filozofií, s helenistickým pohledem na svět, s kultem lidského těla a tělesnými cvičeními, která Řekové a oni sami provozovali v tzv. gymnasionech. Zde se podle řeckého zvyku zcela obnažení mladíci oddávali sportovním hrám a tělesným cvičením. Výstavba takového gymnasionu uprostřed Jeruzaléma, několik set metrů od chrámového komplexu, vzbuzovala pochopitelný odpor u tradičně smýšlejících Židů. Nešlo jen o skutečnost, že tam cvičili nazí a neobřezaní mladí muži, ale gymnasion byl též prodchnut duchem řeckých bohů Herma a Hérakla a tudíž jeho určení bylo jasné. V duchu Antiochovy politiky a snah helenizovaných Židů vytvořit nové pokolení Židů, kteří by se stali nedílnou součástí helenistického světa, nositeli helenistické kultury se vším, co k tomu náleží. Tím by se vytvořil základ k úplné helenizaci, tedy asimilaci židovského národa po vzoru ostatních národů, které byly v oné době pod vládou Seleukovců. To byl Antiochův plán a cíl.
Fyzická převaha neznamená vítězství
Proti tomu se zvedla hrstka obyvatel z vesnice Modi’in, kteří pod vedením Matitjáše Hasmonejského a jeho pěti synů zahájili povstání proti Antiochově politice helenizace, kterou si král postupně začal vynucovat hrubou silou a terorizováním judského a jeruzalémského obyvatelstva. Po třech letech bojů dosáhlo mnohem menší a hůře vyzbrojené židovské povstalecké vojsko prvního velkého úspěchu. V měsíci kislevu roku 164 před o. l., povstalci pod vedením Judy Makabejského dobyli Jeruzalém a vyhnali odtud syrskou vojenskou posádku. Také Antiochem dosazený nenáviděný velekněz Menelaos uprchl z Jeruzaléma do hlavního města říše Antiochie, kde si chtěl zachránit život. Nový král, Antiochův nástupce, Antiochos V. Eupator jej však nechal popravit, neboť ho činil zodpovědným za to, že Židé povstali. Nutno poznamenat, že v tomto ohledu měl král částečně pravdu. Toto první velké vítězství hrstky povstalců završené osvobozením Jeruzaléma a vyčištěním Chrámu, zapálením chrámového svícnu – menóry a po dlouhé době opětným zahájením řádných bohoslužeb si připomínáme slovy v chanukovém doplňku modlitby Šmone esre – amidy ‚al ha-nisim‘:
…מָסַרְתָּ גִּבּורִים בְּיַד חַלָּשִׁים. וְרַבִּים בְּיַד מְעַטִּים. וּרְשָׁעִים בְּיַד צַדִּיקִים. וּטְמֵאִים בְּיַד טְהורִים. וְזֵדִים בְּיַד עוסְקֵי תורָתֶךָ.
…vydal jsi silné v moc slabých, četné v moc malého hloučku, bezbožné v moc spravedlivých a nečisté v moc čistých a svévolné v moc těch, kteří se zabývají Tvou Tórou.
Chanukanám tímto též připomíná, že množství vojska neznamená vždy vítězství a převaha zbraní nemusí ještě vést k převaze nad nepřítelem a použití hrubé síly ještě neznamená, že se jí slabší podvolí. Podobně, jako se uvádí na konci haftary z knihy proroka Zacharjáše (2,14–3,7) pro první chanukový šabat: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji veselý Svátek světel!
חג אורים שמח!
rabín Daniel Mayer