O potřebě fyzické i morální pomoci nejen v domovech sociální péče
Již více než osm měsíců se potýkáme s probíhající epidemií nového koronaviru. Když začátkem března přišly zprávy o prvních nakažených v Česku, většina obyvatel poměrně rychle přijala za své mnohá tvrdá, tehdy ještě do značné míry preventivní opatření. Národ se semkl, začal se povzbuzovat, šít roušky a neúnavně bojovat s nebezpečím nákazy. Život v Česku se na několik týdnů zpomalil, až zastavil. Většina lidí přestala vídat své blízké – především ty dříve narozené – rodiče a prarodiče, aby je uchránila nákazy. Mnozí z nás doufali, že se epidemii podaří nějakým způsobem zkrotit a že i přes varovná prohlášení epidemiologů a dalších odborníků druhá vlna třeba vůbec nepřijde, nebo při nejmenším ne příliš vážná. Že opak je skutečností bylo jasné nejpozději v polovině září…
Je druhá půlka listopadu a závratně vysoká čísla nakažených v České republice klesají jen velmi váhavě. Frustrace lidí narůstá a dřívější elán do boje s epidemií jako by byl ten tam… Nyní už je asi většině z nás jasné, že nový koronavirus jen tak neustoupí a patrně ani hned tak zeslábne. Před námi tak nyní stojí výzvy jiné: jak najít ten správný a zdravý balanc pro fungování společnosti a jak se naučit žít v nové situaci a neohrozit při tom sebe ani druhé? Epidemie není sprint, ale maraton – jak ho uběhnout a neztratit síly? Těch otázek je však mnohem víc…
Na jaře lidé šili roušky a rozdávali je potřebným – jako třeba klientům a zaměstnancům uzavřených domovů pro seniory. Právě tato zařízení jsou nyní znovu uzavřená. Ostatně, protože se jedná vesměs o rizikovou skupinu obyvatel, v omezeném režimu fungovaly prakticky po celou dobu a lze předpokládat, že se jen tak do „normálního“ provozu nevrátí, i když se epidemiologická situace začne výrazně zlepšovat. Lidé v domovech pro seniory jsou tak jedněmi z těch, na něž epidemie dopadá patrně nejcitelněji.
Domov sociální péče Hagibor zřizovaný Židovskou obcí v Praze poskytuje péči i bydlení seniorům, kteří nejsou z nějakého důvodu schopni se postarat plně sami o sebe, přičemž zvláštní důraz klade pochopitelně na péči o přeživší šoa. Se zhoršující se epidemiologickou situací musel DSP Hagibor postupně omezovat své poskytované služby, mezi něž patří mimo jiné různé formy odlehčovacích služeb, ale třeba i Třígenerační komunitní centrum. Přesto se ale také v DSP Hagibor setkali s nákazou nejen u personálu, ale i u klientů. Koncem října ŽOP a vedení DSP Hagibor rozeslalo naléhavou prosbu o dobrovolnickou pomoc pro akutní nedostatek personálu, s nímž se potýkal. Odezva byla nečekaná. DSP Hagibor okamžitě zaplavil zástup zájemců z řad dobrovolníků, i těch, kdo chtěli vypomoci finančně. Akutní problém se tak aspoň prozatím díky pomoci laskavých lidí vyřešil a DSP Hagibor tak může nadále důstojně pokračovat ve své činnosti.
Rozhovor s Evou Kalhousovou
S čím dalším se nyní musí domovy pro seniory potýkat? Jak celou situaci vnímají jejich klienti a co pro ně mohou jejich blízcí udělat? A jaké je být v izolaci třeba v poslední etapě života na tomto světě a mít omezené možnosti kontaktu s rodinou? O tom a o mnohém dalším jsme si povídali s Evou Kalhousovou, ředitelkou Domova pro seniory Elišky Purkyňové, která nám i přes své nynější maximální časové vytížení věnovala chvíli čas, aby nám přiblížila, jak to vypadá v těchto nelehkých dnech v zařízeních sociální péče.
Setkali už jste se ve vašem zařízení s nákazou COVID-19 u klientů?
Ano. V jedné z našich budov se momentálně nákaza hodně rozšířila.
Jaký u vás nyní panuje režim? Podařilo se nějakým způsobem zajistit služby pro klienty, jako jsou kadeřnictví nebo pedikúra a co duchovní služby?
Tyto služby stále držíme. Naše kadeřnice je zároveň naše zaměstnankyně – takže podléhá našim přísným hygienickým opatřením a režimu. Podobně máme vyřešené i služby pedikérky, kterou pravidelně testujeme, přesto, že není naše zaměstnankyně. Klienti jsou za to moc rádi.
Duchovní služby jsou samozřejmostí. Tady platí plošná výjimka, a tak mohou nadále probíhat.
Běžné návštěvy zatím, jak známo, nejsou možné. Jakým způsobem mohou klienti komunikovat v těchto dnech se svými blízkými?
Základem je samozřejmě obyčejný telefon. K dispozici však máme i poměrně dost tabletů nebo jiných zařízení s jejichž pomocí klientům zprostředkováváme videohovory třeba po skypu s jejich rodinou.
Existuje nějaká výjimka pro návštěvu? Například pokud by člověk měl negativní test na koronavirus, nebo pokud již nákazu prodělal?
V současné době skutečně není možné žádné výjimky poskytovat. Co však můžeme umožnit jsou návštěvy klientů v terminálním stadiu – aby se mohli lidé rozloučit se svými blízkými, jejichž čas se už krátí… Ale jinak si zatím nedovedu představit nic jiného. Myslím, že případné rozvolnění musí přijít až při rozvolňování v rámci celé společnosti.
Co vnímáte jako největší problém pro samotné klienty? Obávají se spíš nákazy, nebo samoty? Jaká panuje mezi nimi nálada?
Popravdě řečeno, většina našich klientů si situaci a nebezpečí ani pořádně neuvědomuje. My s nimi o tom samozřejmě mluvíme, takže si uvědomují nějaká omezení, ale jsou to většinou až na pár výjimek samotné rodiny, které se samy obávají návštěv, aby své příbuzné neohrozily. Jistěže je tady několik klientů, kteří by tu rodinu potřebovalo, ale my to v současné době skutečně nemůžeme umožnit. Myslím, že pro mnohé je ale dobře, že jsou v této době tady, kde mají aspoň nějaký sociální kontakt a my se snažíme a děláme pro ně stále různé programy. Pokud by byli třeba sami doma, rodiny by se ještě bály je navštěvovat kvůli zavlečení nákazy, a byli by tak mnohem izolovanější.
Často myslím na to, zda právě mnohem náročnější není řešit s klienty tuto stresovou situaci a vysvětlovat jim různá omezení v této náročné době než řešit samotné riziko jejich nákazy.
Určitě. To je i pro ně nesmírně náročné. My jsme také pro mnohé z klientů už jejich jediný domov, takže je nakonec pro ně mnohem těžší, když třeba jejich oblíbená sestřička skončí v karanténě. Samozřejmě je to stres pro nás všechny a my se snažíme, jak můžeme, abychom ho na klienty nepřenášeli, ale v podstatě skoro není, jak tomu zcela zabránit.
Využíváte pomoci dobrovolníků vyškolených Červeným křížem (případně v rámci jiného programu)?
Dobrovolníky využíváme už delší dobu. Když ještě byly možné návštěvy, tak u toho asistovali a dohlíželi na jejich průběh. V současné době ale potřebujeme hlavně služby vyškolených dobrovolníků, ať už z Českého červeného kříže, nebo třeba z armády.
Je něco, co pro vás mohou lidé udělat? Jakým způsobem vám mohou nyní nejlépe pomoci?
Nedávno jsem v televizi slyšela o tom, že někdo peče dobrůtky a posílá je do domovů soc. péče. Myslím, že takovýto projev podpory a solidarity a společná důvěra v to, že situaci zvládneme je důležitá. Podobná podpora v morální rovině má nyní smysl.
Kromě toho, pokud je někdo odborně vyškolený a může a chce nám pomoci, tak samozřejmě vřele uvítáme pomoc z řad odborně vyškolených dobrovolníků. Především v nejbližších 14 dnech bude hodně potřeba.
Co je asi největší problém, s nímž se musíte konkrétně u vás zabývat? Přetrvává třeba ještě nějaký nedostatek hygienických nebo jiných pomůcek?
Hygienických pomůcek je naštěstí už dostatek a nic podobného nám neschází. Všichni se potýkáme s neznámým nepřítelem a trochu mi vadí, že se neustále hovoří o domovech pro seniory, jako by to byl jediný problém na celé věci. Občas mám prostě pocit, že nás stále někdo osočuje, jak je to tady nejhorší. Ale není to pravda. Já jsem přesvědčena, že domovy pro seniory dělají velmi dobrou službu i v době epidemie koronaviru.
Poslední měsíce se toho děje mnoho a doba je vypjatá a náročná. Nemáte v paměti nějaký konkrétní silný příběh, zážitek, s nímž jste se setkala v době epidemie?
Toho je spousta… Mnoho lidí přišlo pomoci nebo nám nabízejí nejrůznější pomoc. Třeba dnes mi připadá úžasné, jak přišla děvčata z kanceláře z ekonomického oddělení a účtárny s tím, že nám dají k dispozici uklízečku do budovy, kde je v tuto chvíli velký problém a kde je to potřeba, a ony tady budou uklízet samy. Snad každý den přijde taková nějaká drobnost, taková dojemná chvilka.
Co se vám honí hlavou, když jdete ráno do práce? A kde čerpáte energii pokračovat v těchto náročných dnech?
Uvažuju, jaký bude den – kolik bude nemocných, kolik uzdravených, jak to dnes zvládneme… Čekám na každou zprávu. Do práce se ale těším, protože mám svou práci ráda. Snažím se i v této době najít chvíli pro sebe – trochu sportovat, trochu číst. Taky mě dobíjí energie těch lidí, kteří jsou na nás vlastně závislí, takže zatím to docela jde.
A strach, že byste se třeba sama mohla nakazit, nemáte?
Ne. Na takové myšlenky ani nemám čas.
Ptala se Ráchel Polohová
Momentky z aktivit pro klienty v Domově pro seniory Elišky Purkyňové (foto archiv E. Kalhousové)
Jak mohu pomoci?
Většina zařízení stále vřele uvítá dobrovolnickou pomoc, přičemž potřebují především odborně vyškolené dobrovolníky či zdravotníky.
(DSP Hagibor pak zvláště upřednostňuje ty, kdo v nedávné době nákazu COVID-19 prodělali).
Vítaným projevem podpory a účasti je také třeba hmotná pomoc v nejrůznější podobě pro klienty i personál (koláče a pečivo domácí výroby apod.), ale i morální podpora.
Finanční pomoc se nikdy neztratí.